Poiésis Kultura

PETRA PICHLOVÁ: Tenké průsvity dětského strachu

... zůstat bdělý v bezčasí návratu...

Minimalistickými prostředky na velmi malém půdorysu vystavěné básně Petry Pichlové jsou ohlédnutími, osobními rekapitulacemi, krátkými záznamy situací, nečekaně zahlédnutými vertikálami. Průsvity, noci, odrazy, rána – světlo tu není ornamentem či scénografickým prostředkem, vypůjčím-li si divadelní terminologii, je významotvorné, je součástí nás samých či našich blízkých, promlouvá námi a skrze nás. Skrz naše příběhy, strachy a nejistoty a skrze naše vciťování se do dětí, rodičů, přátel… Podstatné často zahlédneme ve chvílích, kdy jsme mu přítomni, a přesto stojíme mimo něj – za napůl staženými žaluziemi, za skleněnou stěnou…

Petr Čermáček

 

Každý týden

(pro M.)

dopíjet

meruňkovou pálenku

kterou jsme

v létě

u nás

otevřeli

Horkostí

prolévám myšlenky

zatímco ty

slovy propaluješ

kavkazské noci

 

linka

 

Konečně můžeš

přijmout

třas předchozích nocí

zpod poloprázdných slov

podaných rukou

křečí úsměvů

stojíš doma

opřená

o kuchyňskou linku

a čekáš až

přejde var

tvých nohou, paží, krku

 

linka

 

V horizontech žaluzií

tenké průsvity

dětského strachu

noc vlhne na listech

a ty

dlaně plné vlasů

ještě cítíš

na zádech

dotýkání dne

 

linka

 

U Steklíků

na stole

v zástupech

seřazené nezbytnosti

nůž, otvírák a kovový hřeben

s jemnými průniky

bere je

jistou rukou

linek tenkých vlasů

mlčíme

zatímco motýl

zoufale buší křídly

do zavřeného okna

 

linka

 

Na stropě

hotelového pokoje

moře přílivu

slané vlny záclon

se odráží

i na našich tvářích

 

linka

 

Když se blíží

čas odjezdu

začínám křičet na děti

a nenávidět italštinu

všichni si navzájem

stahujeme hrdla

návratu

 

linka

 

V půli prázdnin

(pro V. S.)

náš dům ztichne

ještě ho

sledujeme jak

otevírá dveře

stoupá po schodech

doma ztěžka dopadá

do křesla

kde polyká svou smrt

týdny už mlčíme

jen do těžkých

letních nocí

k nesnesení napjatých

úpí bolestí

zdi jejich bytu

 

linka

 

Právě jsi

na cestě do Prahy

v Rozhraní se ti začne

lepit jazyk na patro

přemýšlíš

jestli rozsvítit

a vsadit se

do cizích osudů

 

linka

 

V polích se zastavily

čtyři srnky

bez hnutí pozorují

průstřel našeho vlaku

za tmy jsme vyjeli

za tmy se vracíme

zpět

ke svým životům

dopíjíš poslední

kávu z termosky

hlavně neusnout

zůstat bdělý

v bezčasí návratu

 

linka

 

Za skleněnou stěnou

bazénu

pozoruješ svého syna

v jeho tváři

pomalém kroku

ke břehu

je tvůj vlastní

dětský strach

podzimních rán

žaludku

plného chlóru

kytek

na modré gumové čepici

korkových destiček

modrých dlaždic

na dně

voda tehdy těžkla

i ve sprchách

společného nepoznání

v teple mokrých vlasů

nakonec

ve vestibulu

párky, kofola a sójový suk

co všechno v něm

jako ve mně

za třicet let

zůstane

 

Petra Pichlová (1981) publikovala časopisecky ve Welesu a Tvaru a před lety v Sedmé generaci.