Poiésis Kultura

přečteno

Obrázek nebo fotografie#20501 Obrázek nebo fotografie#20502 Obrázek nebo fotografie#20503

A tentokrát také vyslechnuto, neboť jsem prodlel dva příjemné dny na děčínském Zarafestu. Je fantastické, když literární festival existuje 17 let a je stále živý. To jest: chodí na něj lidé, baví organizátory i autory, alespoň soudě podle skvělé atmosféry i vzdáleností, které jsou autoři ochotni ujet. A to vše v Čechách na začátku 21. století! Minule jsem tu psal o čtenářských dluzích, právě literární festivaly jsou často příležitostí, při které mi je některý z mých dluhů připomenut. Tentokrát mi byl připomenut Berlínský zápisník Dory Kaprálové (Druhé město, 2016) a tak dluh ihned splácím. Chytré, citlivé i ironické, tu a tam potutelné, jindy rozezlené texty, které vystihují náš neklidný současný svět, neklidný, ale také velmi svobodný život. Deklarací jde o zápisky, věcně jsou některé z textů spíše mikropovídkami, jsou dobře vystavěné, gradující, pointované. Nenechají čtenáře jen tak pokojně a chladně číst, kladou palčivé otázky, nutí k přitakání či naopak nesouhlasu, k sdílení či odsudku (jak kdy a jak koho). Tyhlety moderní humanistické školní projekty, projekty o hrůzách, tak kruté a nesmyslné. Jako by samotné vědění dokázalo někoho spasit! Cenné a v dnešním světě přeplněném na jedné straně salónními humanisty a na straně druhé čím dál početnějšími (žel bohu) nenávistnými deprivanty také odvážné.

Dneska večer Vasil ostříhá Vasila, / hroty nůžek, dvě opálené elektrody / v těkavém napětí na konečcích vlasů. // Zažehnout! / Ještě alespoň to něco. Ze Zarafestu jsem si přivezl novou sbírku J. H. Kalifa s výstižným názvem Ve Sportce je 78 milionů (Perplex, 2017). Zápisy fragmentů hovorů zedníků Mirka, Jirky a Luboše se střídají s jinými zápisy – záznamy situací, monologů, historek i s básněmi vystavěnými obvyklými básnickými prostředky, vše z prostředí zedníků a jejich ubytoven. Skvěle seřazené texty udržují sbírku v přirozeném tempu, po opakovaném smíchu donutí čtenáře ztišit se nad bolestí, po záplavě dialogů setrvat u pozorného popisu, který symptomaticky vykresluje prostředí, které je spíše aktérem odehrávaných dramat i komedií než jen jejich kulisou. Výborná kniha. A to nejen textově. Strukturované desky s vyraženým „logem“ sbírky JE 78, na předsádkách koláž ze sázenek, dvoubarevně vytištěný vnitřek knihy s oranžovými nadpisy a paginací. Podtrženo sečteno: neokázalá a přitom velmi povedená grafická úprava, edičně precizně připravená kniha (Michal Puhač, Radek Fridrich, Dan Jedlička). …Ale většinou kočíruje Mirek, co má dva syny. První, to je ta jiskra v očích a škubající koutek, se stal mistrem Evropy v kordu. Ale ten druhej položil na koleje ocelový kuličky a škoda do milionů. To jsou ty vaky pod očima a hořko na jazyku…

Stýskalo se mi během léta po bílých nocích na norském pobřeží, kde jsem pobýval část loňského léta, po kamenitých plážích s trsy Honckenií, po skalách potažených zelení všude, kde to jen trochu jde, po klidu odlivu. Abych se oblíbené krajině přiblížil, četl jsem v zápiscích, které v krajině v mnohém velmi podobné, na skotském pobřeží, pořídil Slavomír Kudláček a vydal je v knize Skotsko. Všední dny věčnosti (Akcent, 2012). Je a není to cestopis – vysvětlující, popisné ryze cestopisné pasáže se střídají se zápisy, které jsou básnickými reflexemi přesahující formát cestopisu. V zemi prostoupené mořem se dlouho stmívá. Odpolední přílivy přicházejí tiše, nenápadně, s utajenou hrozivou silou a světlo nad horskými siluetami šedne jen pomalu. Dlouze a zvolna se stahuje mezi mysy a ostrovy a ještě v jedenáct večer lze chodit vřesovištěm. Ale času je málo a země je nesmírná. Den je dlouhý, ale končí, a pořád zůstává na očích něco, co je příliš daleko nebo vysoko, co se nedalo stihnout, nějaká zátoka s pláží nebo skalní útvar, kam by se ještě dalo a chtělo jít. Kniha pro léto. Kniha pro krajináře, pro básníka.

Určitě si to pamatujete z dětství: bloček, na jehož stránkách jsou kresby, na každé straně další fáze pohybu. Pokud stránkami rychle listujeme, zdá se nám, že vidíme animovaný film. Říká se tomu flipbook. Když přesně toto provedete s básnickou sbírkou Radka Štěpánka Rám pro pavoučí síť (Dobrý důvod, 2016) rozhýbete subtilní, křehké kresby Terezy Bínové (viz záhlaví). Ze rtů se vynoří jazyk-list, přemění rty na loďku… List vylézá zpoza horizontu, list se ohýbá, předklání… Burácí příliv: / i sumýš přilepený ke dnu / se hýbe. Hravost je přítomna i v Štěpánkových básních, v krátkých reflexích blízkých haiku. S haiku se shodují v základním nastavení – jde o básně okamžiky, básně záznamy, v kterých pozorovaný přírodní děj má svůj vnitřní odraz, čeří hladinu vědomí, o básně záblesky, v kterých se spojí jevy dříve ve vzájemné souvislosti nevnímané, nezahlédnuté. Básně, které se táží, diví se, radují se, vykřikují, glosují. Hejno brkoslavů / je horší než krupobití / neodletí / dokud není sklizeno.