Poiésis Domov,Kultura

přečteno

Obrázek nebo fotografie#21052 Obrázek nebo fotografie#21053 Obrázek nebo fotografie#21054

Expresivní existenciální básně Jitky N. Srbové ve Welesu 68 stojí za to číst. Už ten začátek: Toto není jaro: je to blbě / udělané, jazyk visí křivě / z huby, vidíš? Vadný živočich. Tohle pronikavé vidění se neomrzí, autorčina schopnost protnout zahlédnutým časoprostor, zintenzivnit obraz, zaostřit, přeostřit, přeexponovat k jiné kvalitě je působivá, nápaditá. A ta gesta, výzvy, zvolání – básně si žádají tvou účast, společné dořečení. Poezie, která mi konvenuje, kterou mám chuť nahlas číst lidem sedícím okolo. Alespoň jednu báseň přepíši celou. NOČNÍ HRADLA // Všichni ti jasně oranžoví / muži: // co když jsou jen vymyšlení, / kdo je to tu podél trati vyřezal? // Jeden: socha kyčlí. Na majáku / mívá záři od vánočních světel – // A je nás jen pět / v celém vagónu, // pojďme se o ně rozdělit, / říkám: chci toho z nich, / který ode mne / má to nejdál do tmy.

Básně dedikované k jubileím básníků a básnířek v Pásmu Roberta Fajkuse v tomtéž Welesu ladí se střídáním podzimu a babího léta za oknem. Zemité, s jablky, hroby, hřiby. Vizuální, s obrazy říkajícími si o fotografii, filmový záznam. Ukotvené vertikálně i horizontálně. Skvěle Robertovu poezii charakterizoval Ivan Diviš v dopise z května 1997 ve Welesu přetištěném, v dopise reagujícím na vydání Sivého křiku. Shledávám svoje poetické gusto: totiž minimální frekvenci adjektiv a adverbií, zato notnou dávku substantiv a sloves… Podivné: nikde se tu neklouže do bahýnka sentimentality, a přesto je to všechno k pláči a hrozně smutné… Vaší první polohou je p ř í r o d a, tj. stvořená skutečnost, umění jedinečné krajinomalby, druhou polohou je nevyléčitelná  t e s k n o t a /správně/ a třetí ovšemže SMRT. Pásma jsem ve Welesu vždy četl i připravoval velmi rád, Fajkusovo je jedno z nejlepších, které kdy ve Welesu bylo. …V trhanském vichru / jde krajem výběrčí s kuplířskou duší, / kope do psů, ženy vydírá. / A rytíř nemá zbroj, jen erb. / S láskou, která neobmýšlí zlého. // Svět stále odjímá naději, / i v útrobách líhne hady. / Ale bílý je oblak nad krajinou /jako otisk neviditelného znamení rodu. / Budoucí hřiby v paměti podhoubí.

Umění působivého výboru je editorským uměním vrcholným. V případě výboru Na chůdách snu Simonety Buonaccini (1893–1934) jde navíc o knihu precizně připravenou po všech stránkách: výběr textů je podpořen důkladnou badatelskou prací – zařazeny jsou i básně z rukopisné pozůstalosti deponované v PNP i jinde, kniha je doprovozena pečlivou ediční poznámkou i čtivým a fakty nabitým doslovem – vše Zuzana Gabrišová. František Halas o Šimonce napsal: básnila zkrátka, jako jiný dýchá. Je to natolik výstižné, že to nelze nezmínit. Živelné obrazivé verše, formálně se proměňující v souladu s tím, o co si autorčiny překotné obrazy říkají, obrazy, ve kterých prolíná, prostupuje vnitřní svět s vnějším, surreálně. Hořkost a ironie – neokázalá, nenápadná, latentní… V hlubinách poslední utonulí / dozpívali vodnatelné rýmy, / červený kohout přimrzl na rákosí, / kde rusalky sušily své krinolíny. // Bubínek smrti rachotí na náměstí, / každé noci usínáme pod palmami, / špatnými barvami je malováno štěstí. / Zůstaneme sami. Dobovou stylizací a konvenční patetickou obrazností prosakuje opakovaně, neodvolatelně bolest a s ní i stylistická syrovost a přímočarost – právě to jsou momenty, jejichž působivost časem nikterak neutrpěla: Ničeho nevím o radosti / jak bílé dřevo na hladině vod / jsou ty tam moje hříchy i mé ctnosti / s chimérou nepoplavu o závod // Ničeho nevím o bolesti / neumím ani mluvit o tom všem / maličkou mušli svírám v pěsti / jsouc sama osudem –

Pro zdravé myšlení je užitečné vracet se s četbou v čase. A to nejen k poezii. V čase volebním, znechucený i zaskočený eskalující hloupostí a nenávistí a jejími stoupajícími preferencemi, vytáhl jsem z knihovny knihu Raymonda Rehnicera Tráva a sloni s podtitulem Poznámky o životním prostředí za občanské války v Bosně, knihu napsanou v Sarajevu a v Praze v roce 1992. Jak potřebné je si vše, co se tenkrát dělo, připomenout! Další pogrom na Muslimy. Brzy ráno přichází vyděšená žena z naší židovské obce. Chce být evakuována s celou rodinou. Vdala se za albánského katolíka, žijí s manželovými rodiči a dvěma dospívajícími dětmi ve vlastním pěkném domě na okraji „osvobozené“ čtvrti. V sousedství znásilnily dva tucty srbských vojáků starou ženu jen proto, aby navodily tu správnou atmosféru… Tentokrát oznámili v osm hodin ráno, že všichni opustí do jedenácti svoje domy. Jinak budou povražděni. Zděšená paní je dcerou maďarské Židovky, a tedy také Židovka… Za několik dní se doslechnu, že všechny domy v okolí byly vykradeny do tří hodin po odjezdu Muslimů. Rehnicer nestraní nikomu, nekompromisně zaznamenává, komentuje, snaží se analyzovat i pochopit. A vyslovuje závěry, které jsou bohužel po pětadvaceti letech stále platné, při pohledu na volební výsledky bolestně platné i v našich končinách. Pokud chceme opravdu něco změnit v technologiích, které přivádějí náš živočišný druh k definitivnímu krachu – jak sebe sama, tak všeho živého na Zemi –, musíme se nejdříve vypořádat s moderním nacionalismem. Jedině opuštěním této zaslepující, smrtící a sebevražedné mytologie může lidstvo najít východisko.

- - -

Post scriptum: Tentokrát nevytanul žádný obrazový doprovod přímo z přečtených knih, tedy místo něho v záhlaví tohoto čtenářské zápisníku zvu na výstavu do Galerie Jiřího Jílka v Šumperku, od 1. listopadu do neděle 3. prosince 2017 vystavuje Petr Válek své malby, blíže na www.galerie-sumperk.cz.