Offformat Kultura

Okno před záclonou

Petr Veselý, Plechová vana, 2014, olej a email na plátně. Foto: archiv autora Tomáš Hlavina, Stanoviště, 2004, deštník, nit, gumové zátky. Sbírka Richarda Adama. Foto: archiv Richarda Adama Jiří Kovanda, Koleda, 1991, kombinovaná technika, dřevo. Sbírka Richarda Adama. Foto: archiv Richarda Adama

Nestane se vám právě často, abyste se rozhodli navštívit výstavu výtvarného umění kvůli poezii. Leda bychom připustili, spolu s Edwardem Stachurou, že poezie je všude, nejméně pak v básni.

Věděl jsem jen rámcově, co má Petr Veselý v Jihlavě za lubem. Že se ve výstavě propojují básníci s výtvarníky, samozřejmě není to nejpodstatnější z Petrovy kurátorské koncepce, ale s ohledem na to, s jakou osobní účastí (s nesmazatelným autorským otiskem) přistupuje k jakékoliv činnosti, bylo mi jasné, že pro Petra to bude podstatné a především přirozené – sám je malíř i básník. A když jsem na pozvánce spatřil jméno básníka Zbyňka Hejdy, začal jsem se neodbytně těšit.

Jak na to půjde? Básně budou znít v prostoru s obrazy? Projekce klouzajících textů po stěnách, knihy, permanentní recitační performance? Přeci jen nenatluče prosté listy na zeď vedle obrazů? Natloukl. A ono to funguje. Texty se propíjejí s objekty. Stojíte před holou jednoduchou vanou vystrčenou trochu naštorc od stěny, znáte ji z maleb, které tu ale nevisí, čtete a přitom se nepřestáváte dívat do té hluboké těžké vany – taková k pláči jednoduchá neohrabaná věc. Jednotlivé artefakty si básně nehamouní, sdílejí je napříč sálem, skládají se na atmosféru: „Ten navečer byla obloha jako z olova, / visela nad námi a ani se nepohnula, / cestou zpátky jsme se dívali ke Kališti, / jako se díváme každý rok. Napadá mi, / že bych snad měl napsat, proč se tam / díváme, ale já to napsat nemohu. Ono tam / nic není, jen dlouhý svah a na obzoru les. / Nic tam jinak není, ale docela nic!“ (Zbyněk Hejda, Nikoho tam nepotkám) Tak nějak jednoduché a silné, jen dlouhý svah a na obzoru les, nic tam jinak není. Proto raději níže otiskujeme kurátorský text Petra Veselého.


Téma – Jak je z názvu výstavy patrné, leitmotivem jsou různé konotace a vlastnosti motivu okna. V koncepci výstavy jsem však na hlavní, „velké“ téma rezignoval a formoval ji jako souhrn dílčích témat, dílčích příběhů, často se vzájemně propojujících jak motivicky, tak ve způsobu přístupu k nim.


Cesta, Zastavení

Jedním z témat, které ostatní propojuje, je téma cesty. Podobenství cesty prostorem i časem, jejího zobrazujícího i významově skrytějšího vyjádření, podobenství cesty k „věci“, odněkud, k sobě a v sobě. Z tématu cesty přímo vyplývá vztah cesty a počátku, zastavení, míst a předělů. Zastavení může být vnímáno v několika rovinách. Jako „bezdůvodné“, jako zastavení v místě, v situaci, jako ulpění stopy, respektive jako ustavení místa; ustavení přítomného nebo zpřítomnění minulého. Zastavením je vlastně také „zastavení nad dílem“ a samotný obraz, jeho ne/samozřejmá existence, která nás snad zároveň ubezpečuje o existenci „věcí“ i nás samotných.

Důležitou souvislostí cesty je také téma proměny měnícím se kontextem, na výstavě snad i opakováním některých motivů a vybraných artefaktů. V novém sousedství mají ustavovat a variovat vzájemné souvztažnosti obsahové i „formální“. Instalaci lze snad chápat jako specifický příběh, cestu a zastavení odkazující k věcem každodenním, konkrétním i univerzálním. A příběhem je i samotný prostor jednotlivých obrazů, možnost jejich čtení, sledování stop.


Okno, Závěs

Předělem je vlastně taky motiv okna. Okno svým způsobem prostor propojuje i předěluje, a například záclonou nebo závěsem může také skrývat, zakrývat či naopak odkrývat, ukazovat. Mohou tak být společně s oknem výrazem něčeho neviditelného nebo i nepřítomného, dočasně nebo věčně nedostupného nebo naopak skrytě zpřítomňovaného. Okno je svým způsobem médiem, prostředníkem komunikace (např. v obrazech Zvěstování P. M. je prostředníkem mezi „nebeským a pozemským“).

Okno svojí povahou a také svým geometrickým tvarem (řádem, vymezením) navíc odkazuje k obrazu, vrací nás k obrazu. Nikoli k jeho iluzi či iluzívnosti, ale k jeho konkrétní fyzické existenci; okno (a obraz) je předmětem. V našem výběru je řada zobrazení okna pojímána jako trompe ľ oeil. Zamlouvá se mně povaha obrazu okna jako metafory trvání.


Předmět, Věc

Dalším tématem je věc, předmět, nádoba a její (chybějící?) obsah. Vztah uvnitř a vně, opět vztah skrytého a zjevného, vnějšku a „prázdnoty“. Věc není jen předmětem, nýbrž projevem. (J. Šafařík) „Není většího divu nad pouhé bytí věcí v prostoru,“ poznamenává ve svém textu o zátiší Vincenc Kramář.

Co vlastně je to, co vidíme, čeho se to dotýkáme? Čeho je to šifrou, vzkazem, co nám to chce sdělit, k čemu svoji existenci jako takovou sděluje? Uvědomoval jsem si, jak i prostý dotyk věci v sobě již zahrnuje do nekonečna se otevírající trychtýř neznámého, jehož „rozměr“ je tímto dotykem snad ustaven. Jinými slovy, vnitřní obsah nekonečně přesahuje změřitelný obsah fyzický. Častěji nám tento rozměr uniká, nejsme na něj připraveni, připravujeme se o něj. Miroslav Petříček ve svých Znacích každodennosti píše, jak je „nesmírně důležité vědět o tom neznámém ve známém a respektovat to, co nám ve věcech kolem nás neustále uniká…“.

Můžeme se možná ptát: je skutečně tento rozměr nějak přítomen – nebo je až ve schopnosti (našeho) vnímání? Nesporně JE ve věci, je v ní již tím, že ta je dříve vytvořena, že je vtělena, že je snad vyjádřením součtu věcí (jejich vlastností, jejich idejí tvarových, materiálových, procesuálních atp.); zároveň je věc ovšem jedinečná, jediná, nezaměnitelná. Podobně je ovšem na místě vnímat i prostor mezi či kolem věcí… Vztah mezi uvnitř a vně mizí (podobně jako před a za). Zdá se, že právě umění tento vztah nejen ustavuje, naplňuje, dává mu smysl, ale zároveň jej rozpouští v jednotu, v celistvost.


Místo

Několika tématy a také autory se výstava vztahuje k místu, tedy k Jihlavě a jejímu okolí (Mahler, Toufar, Korpus z Polné; Jirousová, Hejda, Jirous, Doležal).


Obraz jako věc

Dalším dílčím tématem výstavy je vztah autonomie obrazu a obrazu jako zobrazení, mezi zobrazením věci a obrazem jako věcí, tedy poukázáním k jisté objektovosti tradičního obrazu, respektive k takovým jeho autonomním vlastnostem, které podporují jeho předmětnost, případně iluzi předmětnosti, např. vztahem k formátu nebo specifickou artikulací prostoru a kompozice. Je třeba přibrat také něco zdánlivě samozřejmého až banálního, totiž, že obraz je zároveň „tou věcí“, kterou zobrazuje, zobrazuje tedy „to, co vidíme“.


Přesnost

Ještě jedna přirozenost, zdá se mně, je společná vybraným dílům. Nazval bych ji přesností, náležitostí, odkazujíc třeba k postřehu Paula Cézanna: „Nemalujeme duše, ale těla. K ďasu! Když je uděláme náležitě, všude probleskuje duše.“


Poezie

Integrální součástí koncepce výstavy je poezie, konkrétní básně, které se různým způsobem vztahují k tématům výstavy, spoluvytvářejí vzájemné referenční vztahy, v instalaci jsou tak dány obsahově i vizuálně na roveň ostatním vystaveným artefaktům. Jestliže také u výtvarných artefaktů můžeme snad mluvit jako o svého druhu vtělení, pak v případě poezie je věc slovu jaksi vrácena, aby ji slovo teprve nebo znovu po svém rozpoznalo.


Příběh

Dílčím tématem mohou být i příběhy vystavujících autorů, připomenout bych nyní chtěl Svatopluka Otiska a Jana Steklíka, kteří byli ve výběru od počátku, a kteří v loňském roce zemřeli. Naši výstavu tak můžeme chápat jako poctu těmto autorům.

 

Okno před záclonou, Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 19. dubna – 27. května 2018

Vystavující: Miloš Doležal (poezie), Zbyněk Hejda (poezie), Jennifer Helia De Felice (fotografie), Tomáš Hlavina (objekt), Dalibor Chatrný (objekt), Jan Jemelka (obrazy), Ivan Martin Jirous (poezie), Věra Jirousová (poezie), Michal Kalhous (fotografie), Marie Kapounová (obrazy), Jiří Kovanda (závěsné objekty), Svatopluk Otisk (obrazy), Dana Podracká (poezie), Jan Steklík (závěsné objekty), Jaromír Šimkůj (závěsné objekty), Martin Vybíral (fotografie), Petr Veselý (kurátor, obrazy, objekt).