Offformat Kultura

Normální život je práce na plný úvazek

UNES-CO, logo projektu Kateřiny Šedé

V Českém Krumlově platí obyvatelům za to, že žijí v centru města. Má to na svědomí výtvarnice Kateřina Šedá a mezinárodní společnost UNES-CO, kterou za účelem navracení života do center měst zapsaných na listině Světového kulturního dědictví založila.

S našimi osmnácti zápisy na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO jsme považováni bezmála za kulturní velmoc. Nyní jsme k symbolu ochrany historických památek přidali ještě komín, ze kterého se kouří: v antickém chrámu se žije; rodina chystá večeři, nebo zkrátka rodinný krb láskyplně prohřívá studené zdivo. V době opět temperující nesnášenlivosti mezi mnohými skupinami obyvatel planety zaostřila výtvarná umělkyně Kateřina Šedá na nesnášenlivost mezi lidmi a památkami, nebo spíše na nesnesitelnost normálního života v jejich stínu. Ptá se tedy, co lze unést?

Kateřina Šedá je známá svými ozdravnými (někdo říká otravnými) vstupy do mezilidských vztahů, ať už v soukromí své rodiny (Cena Jindřicha Chalupeckého z roku 2005 za projekt Je to jedno), nebo v prostředí lidských sídlišť (Bedřichovice nad Temží, Nic tam není, Brnox,...). Většinou jde o výzvu ke společné aktivitě, která jednak sama o sobě při pohledu zvenčí trefně vizualizuje sledovaný problém, jednak jej mnohdy přímo řeší. Jednou ji trápí sousedská uzavřenost, a tak přesvědčí obyvatele celého sídlištního bloku, aby jí v jeden moment zpřístupnili své pozemky skryté za neprůhlednými ploty, které pak napříč zahradami překoná cestou na autobusovou zastávku, jindy vytvoří podmínky (třeba nový svátek) k tomu, aby se mohli obyvatelé jedné typické satelitní vesnice potkávat a mluvit spolu.

Katčina práce, jak už to bývá, je tak ve stejné míře chválena jako haněna, obé tím spíše, že je obtížně zařaditelná – spojuje různé obory pod hlavičkou výtvarné akce. U Katky přitom neplatí poučka o devateru řemesel, které následuje bída; získala nejprestižnější tuzemská ocenění v oblasti výtvarného umění, architektury i publicistiky, je zastupována zahraničními galeriemi a spolu s Jiřím Kovandou jsou jedinými českými umělci, kteří kdy vystavovali v londýnské Tate modern.

 

Vyloučená lokalita

Podobně jako oblast brněnského Cejlu označila Kateřina Šedá Český Krumlov za vyloučenou lokalitu, vybydlený skanzen. Za místo masově vyhledávané turisty na jedné straně a opuštěné domorodci na straně druhé. Těch několik pozůstalých obyvatel pak čelí složitým podmínkám rozličných omezení vyplývajících z památkové ochrany, z proměny služeb orientovaných na zahraničního návštěvníka i z chybějícího soukromí. Na oplátku se mají spokojit s dobrým pocitem, že žijí uprostřed jednoho z mála světově chráněných pokladů. Právě tato nevyváženost vede místní ke konfliktu s městem a k negaci světového dědictví potažmo prospěšnosti zachování historických památek vůbec. V malém se tu Kateřina dotýká mnohem širšího problému, o němž dlouhodobě hovoří podporovatelé nepodmíněného základního příjmu – dříve nebo později bude třeba platit lidem nikoli za to, co dnes označujeme slovem práce, ale zkrátka za to, že jsou, protože vytvářejí nezastupitelnou část společnosti, a je třeba aby v ní byli spokojení a nepokoušeli se ji rozložit.

Ve veřejné výzvě Kateřina vybrala několik rodin z celé České republiky, které dostaly od krumlovské radnice přiděleny byty v centru města a budou po dobu tří měsíců dostávat plat za to, že v centru „normálně“ žijí. Organizátoři je budou natáčet a zpovídat. Najaté rodiny tak mají zhodnotit, zda se v centru dá nebo nedá normálně žít. Jejich výpověď má být impulsem pro vedení města, které je ještě s Egon Schiele Art Centrum spoluorganizátorem celé akce. Kateřina si spolupráci s radnicí pochvaluje. Jak uvedla v reportáži České televize pro pořad Artmix, krumlovští zastupitelé se rozhodli podpořit projekt, jehož výstupem bude film a kniha, kde na ně většina lidí nadává, to samo o sobě dostatečně prokazuje jejich zájem o řešení problému.

Projekt UNES-CO byl vybrán, aby reprezentoval Českou republiku na mezinárodním bienále architektury v Benátkách, jehož tématem je letos Freespace, volný prostor. Trvání výzkumné části projektu se překrývá s trváním bienále a tedy s hlavní turistickou sezónou. Kateřině se tak podařilo silně a přitom zcela přirozeně zpřítomnit krumlovský problém v jiném městě, protože Benátky jsou na tom obdobně. Návštěvník československého pavilonu nemusí pracně studovat materiály k pochopení záměru české umělkyně, protože aktuálně prožívá tutéž realitu a náš pavilon je tak kritickým a katarzním místem jeho pocitů.

 

Hraný dokument

Určitá vyloučenost chráněných lokalit není ničím novým ani nepochopitelným, ostatně diskuse o posilování bezpečí za cenu ztráty svobod (kamery na ulicích, hraniční kontroly, držení střelných zbraní, …) se dotýká každého z nás. Jedná se o vyšší společenský zájem, zvýhodnění celku se děje přes znevýhodnění jeho malé části; jiní zase bydlí vedle jaderné továrny, uhelných dolů, vojenských kasáren, nošovické automobilky nebo aquaparku. Jenže kulturu zřejmě vnímáme jinak než doly a kasárna, vnímáme ji spíše jako prostor otevřený než sevřený. I proto je na místě kriticky zkoumat způsoby ochrany památek s jejími veškerými důsledky. Bylo by totiž děsivé, kdybychom napříště v hrůze trnuli, jestli se UNESCO rozhodne u nás chránit některou další lokalitu.

UNES-CO využívá již opakující se model Katčiných prací; umělkyně přijede na místo, kde prohlédne příčinu problému. Klíč k němu formuluje v jedné hutné větě, zkratce, kterou umělkyně často vyslechne přímo v terénu, a vezme ji za slovo, do absurdních důsledků. Zkratka současně funguje jako marketingový slogan (nic tam není, je to jedno, tady se nedá normálně žít, BRNOX, UNES-CO…). Následuje organizace akce, která zapojuje dotčené skupiny lidí, umožňuje jim nahlédnout to, co před tím neviděli. „Když vidím já vás a vy vidíte mě, je to pořád nějaký způsob vizuálního umění,“ říká. Co tedy vidíme v Krumlově?

I díky způsobu prezentace v pavilonu v Benátkách vidíme reality show. Kamery neustále přenášejí obraz z krumlovských ulic, v nichž se pohybují placení občané. Vědí, co je jejich úkolem, i že jsou sledováni; nehrají badminton, hrají si na badminton, stejně jako na piknik na dlažbě, na umývání auta či pohodové zpívání na ulici. Není normální usurpovat si úzkou dlážděnou ulici, když tudy neustále někdo prochází a navíc jsou pro badminton i piknik mnohem lepší místa jen pár kroků za nevelkým centrem maloměsta, jakým Krumlov je. Je to hra, za kterou berou plat – jako herci. Nejsou tu proto, že by byli ve finanční krizi a neměli kde bydlet, ale proto, že se chtějí účastnit této show. Je to pro ně zážitek, letní dovolená.


Tvarovat uměním

Dokumentaristka by dokumentovala život rodin, které v centru pořád ještě žijí a mohla by dojít k odhalení situace možná přesvědčivěji. Bodyartista by tam začal bydlet sám, našel si práci, snažil se žít, jak se dá a na sobě by pak případná pozitiva, negativa demonstroval.

V UNES-CO je už velká část přednastavená, zúčastnění přijali legendu o Krumlovu jako o vyloučené lokalitě.

Ve výsledku však právě toto nejlépe ukazuje, jak výtvarným Katčin projekt je. Je třeba vytvořit silný kontrast, aby bylo dovnitř vidět zvenku, musí to být přehnané, jako na divadle. Často teprve hra nám umožňuje nahlédnout naši skutečnost. A Katka to umí. Ošidnými tu zůstávají pouze vyslovená očekávání, že zaplacení „normalizátoři“, během těch tří měsíců přijdou na to, jestli se v Krumlově ten normální život dá nebo nedá žít. Když sami svůj normální život nežijí, jen jej předvádějí v přednastavené struktuře dohodnutých představ o trávení volného času. Nicméně i jim se otevírá dost možná zajímavější šance poznat vlastní soukromí, které nyní Katka v hledáčku nemá. Pokud je volný čas veškerým časem, přestává fungovat jako volný. Není jiná povinnost, než mít „kvalitní“ volný čas. Vymýšlet aktivity, být stále spolu a pod dohledem kamer a organizátorů. Je to klasická reality show, v níž mohou začít téct nervy, upouštět pára pod kotlem a, hra nehra, hrábnout si na dno vztahu.

Katka nepochybně zvolila reality show jako formu záměrně, neboť dobře demonstruje problém ztráty soukromí a určitých svobod, který je obyvateli v centru historického města pojmenováván. Ale nabízí současně odpověď na otázky po zařaditelnosti Katčiných akcí – toto je jednoznačně stále především performance, happening, divadlo, výtvarná akce, neboť jde o to využít atraktivní přiléhavou formu pro vizualizaci společného problému. Náprava věcí (sociální práce) přijde v nejlepším případě na řadu teprve poté, až se aktivistická show vyhodnotí a z hodnocení se vyvodí důsledky pro obyvatele Krumlova. Pokud se tak stane. To už ale není práce Kateřiny Šedé.

 

UNES-CO, 16 mezinárodní bienále architektury v Benátkách, Československý pavilon, 26. května – 25. listopadu 2018