Offformat Kultura

Životní adaptace filmové předlohy

Tomáš Svoboda, Jako z filmu. Repro: Dům umění města Brna Pohled do instalace výstavy Jako z filmu: Adaptace. Repro: Dům umění města Brna Pohled do instalace výstavy Jako z filmu: Adaptace. Repro: Dům umění města Brna Pohled do instalace výstavy Jako z filmu: Adaptace. Repro: Dům umění města Brna

Když se tématem divadelní hry stane divadlo, jsou herci chvíli herci a chvíli herci hrající herce, což je jedna ze strategií, jak bořit hranici mezi hrou a skutečností. Divák je náročný a otrlý, tím spíše, že touto hranicí nepozorovaně sám denně prochází jako nůž máslem.

Strejdo, já hraju film, kterej není natočenej, řekl mi na začátku letošních prázdnin synovec. Nešlo si nevzpomenout na nedávnou výstavu Tomáše Svobody Jako z filmu: Adaptace. V ní umělec představil film jako cizopasníka na našem myšlení, nebo lépe jako jeho plíživý formativní nástroj. Myslíme film.

Je film nebezpečný? Víme o několika tragických událostech, jejichž inspirací byly násilnické či bojové scény akčních filmů. Aspoň na chvíli stát jako hlavní hrdina v dlouhém kabátě a v černých brýlích a velmi pomalu, jako ve zpomaleném filmu, z jeho záhybů tasit a prostřílet se do další scény. Je to jen matrix, systém můžeš hacknout a kulky zastavit třeba centimetr před svou tváří.

Může za to film? Stylizace do hrdinů i outsiderů z příběhů, pohádek a vyprávění je, věřím, odvěká. Větší nebo menší měrou všichni napodobujeme, co jsme někdy viděli, o čem jsme slyšeli, nebo co jsme četli. Je-li mysl slabá nebo nemocná, bez schopnosti určité kritické reflexe zajišťující odstup od přirozeně získávaných vzorů chování, může být cizopasníkem pohlcena - nebudete první ani poslední Napoleon, Ježíš či letadlo, které kdy chodilo po návsi. Každý kluk se někdy viděl a ve svých očích choval jako Tarzan, Vinetou nebo Harry Potter. Ale kopírujeme i očekávání a představy milostných vzplanutí, erotiky nebo partnerského jednání. Silnou inspiraci jsme nacházeli dávno před vynálezem filmu v dílech preromantického osmnáctého století jako Pamela aneb uchráněná ctnost nebo Julieta aneb zdar neřesti, a útlý svazek Utrpení mladého Werthera velikána Johanna Wolfganga Goetha, v němž se hlavní postava kvůli nenaplněné lásce zastřelí, spustil mezi mladými lidmi mánii sebevražd. Není proto divu, že dnes, kdy pro to ani nemusíte umět číst, jste strženi a okouzleni hercem z reklamy na deodorant, a toužíte vypadat, mluvit a vonět také tak.

Od té doby, co se po první filmové projekci bratří Lumièrů lidé s důvěrou, že obraz na plátně není skutečnost, vrátili do kin, snaží se celý nejen tento průmysl napodobit onen slavný efekt realistické sugesce - útěku publika před obrazem přijíždějící lokomotivy. Přitom je ovšem divák stále otrlejší (3D projekce, hraný dokument) a navíc sám se chce nechat klamat, chce vstoupit za hranici pozice diváka, splynout s filmovými příběhy. Stylizace do hrdinů je tedy odvěká, ale dnes je materiál pro ni všudypřítomný a vizuálně sugestivnější. Divák si ukládá scény, podle nichž, podobně jako v případě knihy, prožívá svoji realitu, ale scény jsou vizuálně konkrétnější, tím i divákova mentální stylizace a očekávání otročtější (sem patří i neschopnost nadměrných konzumentů porna dosáhnout vzrušení při skutečném pohlavním styku).

Žijeme film. Myslíme ve filmových scénách, jejichž vedlejším výronem jsou i nesnesitelné filmové hlášky. Když je neznáte, v určité společnosti nezapadnete, každá situace je záminkou pro citaci a tedy paralelní prožití filmové scény. Na druhou stranu tato schopnost paralelního alegorického či kontextového prožitku není sama o sobě nic negativního, naopak - humna básníka a grafika Bohuslava Reynka byla plná biblických motivů a scén, jako by už nedokázal ani vidět pole či úvozovou cestu bez Boha - nepřehnal to s Biblí?

Kde je hranice mezi společensky schválenou skutečností a klamavou fikcí? Film (nejen obecně, ale také každý jednotlivý film) je součástí naší skutečnosti, stejně jako Ježíšův život, okopávání záhonků, Wittgensteinovo dílo nebo zasedání parlamentu České republiky. Odvoláváme se na přirozenost, ale kdo dnes okopává záhonky? Žít film, pokud je v tak masovém měřítku součástí našich životů, je přirozené.


Galerijní adaptace

Synovec se mi větou "já hraju film, kterej není natočenej" snažil popsat počítačovou hru. Zaujalo mě, že ji vidí jako film, ne jako skutečnost. Filmová řeč vytvořila mezičlánek mezi hrou a skutečností. Když na monitoru ovládá postavu, která čelí nástrahám pralesa, prožívá ji nejdříve jako svou účast ve filmu, teprve následně jako skutečnost. Evokuje mi to Svěrákův film Akumulátor I, v němž filmový záznam vytváří nový souběžný život těm, kdo se do filmu dostali. Tento nový život je potřeba živit další intenzivní konfrontací s filmem, čímž naopak upadá život v "původní skutečnosti".

Akumulátorský humor přitom není nepodobný tomu, s nímž tlumočí vliv filmu Tomáš Svoboda. Když na průhledných cedulích čteme jednoduché věty postihující klíčové dramatické momenty filmových scén, nemáme na mysli konkrétní film, ale klišé vyprávění ("pod stropem se líně točí vrtule větráku", "auto nestartuje v nejméně příhodnou chvíli", "dlouhý polibek"), na jehož základě se dostáváme do univerzální vizuální scény složené z filmových obrazů. Sugesce filmu prostřednictvím slov je jednou velkou kapitolou Svobodova uměleckého zájmu. Podobně funguje také práce Síla kontextu, v níž se na monitoru před divákem postupně střídá několik jednoznačných slov (nádraží, vlak, vagón, žena,...), která jsou nicméně pokaždé uvozena jinou lokací, kde se "děj" (ne)nuceně skládaný v hlavě diváka odehrává (vlak je tak jednou židovským transportem, podruhé cestou do kouzelnických Bradavic).

Kromě těchto a ještě asi dvou instalací Tomáš Svoboda s kurátorkou výstavy Marikou Kupkovou adaptovali na celý galerijní prostor Domu umění umělcův hraný filmový esej Jako z filmu (premiéra 2016), který se zabývá vlivem filmu na naše životy. Kolážovitost videoeseje snad nahrála i řešení výstavní expozice a nutno říct, že k jejímu prospěchu; pohyb galerií návštěvníkovi přesvědčivě skládá téma - esej totiž obsahuje několik odlišných linek, jak motivicky tak i způsobem vyprávění. V Domě umění jsme tak mohli vidět odděleně Jiřího Menzela, jak v kině Lucerna vypráví děj filmu Ostře sledované vlaky, Miroslava Krobota stále dokola opakujícího jednu hereckou akci před modrým klíčovacím plátnem, akčně-psychologický krátký film, v němž řeší herec s psychologem svůj pocit, že žije stále ve filmu, nebo youtuberské vyhledávání filmů, zpráv a dokumentů sloužících jako argumentační kostra Svobodova tématu o našem žitím filmem (až po mimoděčné natočení vlastní smrti. Ale nebyl to jen film?).

Nedivím se, že byla výstava prodloužena, a mrzí mě, že vás na ni již nemohu pozvat.

Videoesej Jako z filmu v galerijní adaptaci rozhodně vynikl. Nedošlo pochopitelně jen k prostému rozdělení na více projekcí - expozice byla instalačně pestrá, přitom kompaktní, instalace témata významově dotvářela (například rozdílným prostředím, v němž jste se ocitali při sledování jednotlivých projekcí i jejich vlastním charakterem). Obvyklý problém přenositelnosti filmu do galerie zde naprosto zmizel. The Happy End.


Tomáš Svoboda, Jako z filmu: Adaptace, Dům umění města Brna, 21. března - 20. května 2018