Offformat Kultura

Vidím figuru, tedy rozumím

Isa Genzken: Herci III 2 2015. 9 figurín, různé předměty a materiály Foto archiv Galerie Rudolfinum Christian Holstad: Koupající se (karamel), 2017, glazovaná keramika. Foto archiv Galerie Rudolfinum Athar Jaber: Mramorová postava (figura)-OPUS-4-nr.-1-2008, kararský mramor. Foto archiv galerie Rudolfinum

Trojí pohled na jednu výstavu – Dunja Slavíková, Petr Kovář a Jozef Cseres o výstavě pražského Rudolfina, A Cool Breeze.

Etnografické muzeum pražského Rudolfina konečně otevřelo! Po mnohaletých přípravách, kdy prostor dočasně okupovala galerie zaměřená na nesrozumitelné současné umění, přišli organizátoři s první výstavou oživující umělecko-historickou archeologii. Nebylo by to ovšem Rudolfinum, kdyby se spokojilo s místním národopisem bezových píšťalek a krojů. Modely lidského chování, uchovávané prostřednictvím artefaktů, prezentuje v záběru od převažující oblasti Německa, přes Spojené státy americké, Anglii, Českou republiku, Francii, Itálii až po zlomky z Latinské Ameriky nebo Dánska.

Hlavním tématem výstavy A Cool Breeze je současné figurativní sochařství. Žádné další, specifické zaměření výstava nemá. Sedmnáct děl od osmnácti umělců je pestrou mozaikou, v níž některé kamínky na sebe navazují, nicméně celek neposkytuje konkrétní obraz. Představuji si, že vznikne výstava stejným způsobem prezentující celosvětové figurativní malířství – to je přeci zhola nemožné! Není to možné bez určitého zaostření. Ať už intuitivního, nebo přesně kurátorsky formulovaného. A Cool Breeze tak svou (ne)koncepcí potvrzuje raritní postavení figury v současném sochařství; činí z ní něco exkluzivního, co při vší vágnosti, „hele, socha-figura“, stojí za pozornost. A současně svou realizací, tedy pestrostí přístupů a pozoruhodností konkrétních děl, se tuto raritní pozici pokouší vyvrátit.

Jisté napětí tak vychází ze spojení současnosti a tradice, v níž hrálo figurativní sochařství dominantní (místy absolutní) roli. Nicméně tento význam je ředěn přetrvávající poptávkou zadavatelů (správy obcí) po figurativních sochařských realizacích ve veřejném prostoru. Realisticky pojatý jezdecký pomník na téma Odvaha je dnes vskutku oříškem (je jedno, jestli burským, nebo vlašským). (Nejen) Brňané o tom vědí své.

Jak zjevno, figura není pro současného sochaře obvyklým tématem. Může však být zrovínka v tom či onom případě vhodným prostředkem sdělení, motivem, skrze nějž je tlumočen jiný podstatný obsah. Současní umělci nezůstávají u jedné formy, často ani u jednoho média. Propojené hranice oborů znesnadňují i označení „sochař“, natož figurativní sochař. (Na výstavě je to dobře pozorovatelné především u Melika Ohaniana, Krištofa Kintery či Rogera Hiornse.) Ačkoliv čtyřicet let po vydání legendárního eseje Rosalindy Krauss Sochařství v rozšířeném poli je přirozené jeho východiska přehodnocovat, samotné rozšíření „sochy“ na téměř jakoukoliv intervenci v prostoru zůstává. Je-li z někdejšího pole náhle takový lán, těžko jej zorá jen lidská figura. Lze se ovšem vracet a lány znovu rozbíjet mezemi, o což se, vzdor všem snahám umění vzepřít se uzavřenému rámci vědeckého poznání, věda snaží a snažit bude. Je to její povinnost, díky za ni, ačkoliv, co se konkrétně mezí týká, stáhl bych je raději z této metafory zpátky do země-dělství.

Paraziti

Ve své zatím poslední knize, Umění a jeho hodnoty. Logika umělecké kritiky, se filosof umění Tomáš Kulka vyjadřuje o konceptualismu jako o módním parazitu na umění. Vychází při tom ze své definice umění, které musí obsahovat složku uměleckou a estetickou. Konceptualismus stejně jako kýč, každý jinou cestou, nedostávají této definici, nemají tedy hodnotu umění. Existenci v jeho rámci jim umožňuje nedostatek intelektu umělců, kurátorů a teoretiků, který stačí právě ještě tak na sledování toho, co je módní, ale už nikoli na rozeznání toho, co má hodnotu. Coby potrefený musím poukázat na to, že dnes již téměř nikdo klasický suchý koncept bez estetické stopy nedělá. Pod termínem konceptualismus je dnes rozuměno mnoho přístupů, které kladou důraz na myšlenkový základ sdělení, filosofují, politizují, překračují „tradiční“ výrazové a instalační prostředky. „Módní“ konceptualismus tak zahrnuje velkou škálu estetických projevů.

Možná paradoxně tak díla výstavy A Cool Breeze, jež tematicky vzývá tradici v současnosti, lze v mnoha případech označit za konceptuální. Jejich estetická forma je nápodobou, citací jiného díla nebo autora (Malá mořská víla, …), zatímco obsah se zcela mění právě jen mimoestetickými hodnotami. Nevím jistě, zda tuto formu T. Kulka považuje také za parazita, nebo ne, ovšem pravda je, že bez znalosti kontextu, v tomto případě původní parafrázované sochy, je divák ztracen, „čte“ sochu jinak, pravděpodobně na základě její formální stránky, čímž se zcela míjí se záměrem autora (i když ani to nevylučuje silný zážitek). Socha se tu skutečně zcela názorně pase na soše jiné; bez ní by neměla co žrát, z čeho žít. Jako plamen, který divotvorně vyplazuje své jazyky z polena. Jako ovce, co se kulatí do tvaru ožíraného kopce. Jsou současní umělci spíš pasáčci, co vodí své po jsoucím, místo aby jsoucí zakládali (při vědomí, že ani žádné založení jsoucího se neděje z ničeho a na ničem)?

Podstatou výstavy je role figury v současném sochařství a vybraná díla nám ukazují, že mnohým umělcům o figuru vůbec nejde. Segalovské Dívky z Chilwellu Melika Ohaniana neproblematizují, jak ztvárnit ženské tělo, jsou civilní ilustrací historické situace – ženy pracující v továrně na výrobu bomb – která odkazuje k postavení žen ve společnosti. Isa Genzken zase „vypráví“ o člověku prostřednictvím figurín, jaké můžeme běžně vidět ve výlohách, z nichž lze tvořit situace, scény lidské komedie, a typizovaný model je tu zvolen právě proto, aby originální forma figury těmto sdělením nezavazela.

Lidská socha

Ovšem ani v tomto potlačení formy ve prospěch odkazů nelze vidět hlavní či jednotící rys vystavených soch. Ikonická práce dvojice Elmgreen a Dragest, On (zelená), je výše zmiňovanou parafrází kodaňské Malé mořské víly, nicméně přestože sochaři pouze citují již danou estetickou podobu, nelze říci, že by sochou chlapce na kameni potlačovali formu, neboť vyslovené generové otázky se tu vážou také přímo na evropskou sochařskou tradici. Je zde zastoupeno příliš odlišných poloh. Ron Mueck se svou zcela klasickou metaforickou ilustrativností v hyperrealistické podobě, sochařsko-malířská exprese monstrózního tanečníka Thomase Houseaga, satirická kritičnost Krištofa Kintery, latinskoamerická stylizace Christiana Holstada, jemnost Padající ženy Palomy Varga Weiszové, v níž je atraktivní sochařské hledání tvaru v netradičním materiálu harmonizováno s jednoduchostí, a přitom niterností sdělení.

Co dílo, to odlišná cesta, ačkoliv lze samozřejmě nalézat i konkrétní spojitosti. Například výborný Válečník Thomase Schütteho si svou evokací estetiky mimoevropských kultur povídá s Holstadovou koupající se postavou. Navíc oba dva jako by klamali materiálem soch. Zatímco Holstadova keramika napodobuje charakter textilní pleteniny, Schütteho třímetrové sochy působí tvarem jako ohlazené samorosty, ale již druhý pohled ukazuje, že jde o skládané dřevo. Opět se tu objevuje citační hra; autor napovídá, že předlohou mohlo být něco mnohem menšího a tuto nápovědu korunuje válečníkovou pokrývkou hlavy – přes úctyhodné rozměry se totiž jedná o šroubovací uzávěr z láhve. Bojovník je tak hrozivý a směšný zároveň, velký a malý, hraje si na něco, co není (samorost versus skládané dřevo), nebezpečný, přitom invalida (sám v sobě obsahuje hrozbu i hrůzu války).

Tato hra s divákem prostřednictvím iluze a jejího prohlédnutí se objevuje častěji. Jako příznačnou a pro mě osobně klíčovou sochu výstavy bych proto označil Lidskou sochu (bronz) Franka Bensona. Elegantní štíhlé tělo mladého muže připomene Michelangelova Davida či ke klasice obrácené heroizující sochy hitlerovského Německa. K čemu je ale taková práce dobrá dneska? mumlám si nasupeně a představuji si jediné možné vykoupení, a sice že tam stojí živý muž, který dělá, že je bronzová socha. Provedení je opět hyperrealistické; můžete sledovat odlišnou texturu kůže na dlaních, šourku či kolem očí. A pak si uvědomím, že ta iluze pracuje ještě v další vrstvě, že to není živý muž, který si hraje na sochu, ale že je to socha živého muže, který si hraje na sochu. Bronz je potřený zlatavým pigmentem, jaký používají „komerční“ performeři na náměstích turisty zaplavených měst, nátěr je právě tak lajdácký (nedotažené kouty, místa u očí a chodidel), aby sugeroval masku, iluzi nanesenou na skutečnosti. Panák se s někým vyfotí, usměje, inkasuje. Právě tento kontext, a nikoli muskulatura, kontrapost, proporce či krása, je tu popisem současného člověka. Konspirační teorie, ke kterým se dostáváme přes lacině (atraktivně) nastavenou škrabošku obtíží, a naopak pravda, které dnes nevěříme, je-li nahá (za tím musí něco být!).

Právě tady zřejmě ucítíte na zátylku a cool breeze, chladný vánek, který se může měnit v mrazení. Instalačně skvěle vyřešená výstava je plná parazitů, vrstvených, bohatých, rozšiřujících se existencí i klasicky pojatých soch. V lidském těle je prý desetkrát více mikroskopických organismů, než je našich vlastních buněk. Teprve s těmito „parazitními“ společníky však sdílíme komplexní fungující formu života, ať už si o tom estetici myslí cokoliv. Třebaže je výstava divácky vstřícná ani v etnografickém muzeu neplatí věta, „vidím figuru, tedy rozumím“. Naštěstí.

A Cool Breeze, Galerie Rudolfinum, Praha, 25. dubna – 11. srpna 2019