Pajda na Bienále
Nejen o environmentálních starostech na Benátském bienále s autorem knihy Zelené ostrovy a organizátorem univerzitní spanilé jízdy do města na laguně.
Texty o benátském bienále již strávily mnoho papíru a ještě více digitální paměti. Matěj Forejt, který na Artalku po právu zkritizoval nešťastný Český a Slovenský pavilón, za to mezitím stihl obdržet i Cenu Věry Jirousové pro začínající kritiky. Co ještě psát?
Když autobus zarejdoval ke staniční budově, pochopil jsem, že ani tentokrát to nepůjde úplně hladce. Za zády jsem měl silniční vozidlo s pětačtyřiceti studenty a kamarády, z nichž každý v rozespalé dlani tiskl sloupeček mincí na ranní vlak ze zastávky Spinea do Benátek. Poučeni minulou zkušeností jsme v místě, kde vlakové lístky vydával jen lenivý automat na kovové kotoučky, nechtěli nic ponechat náhodě. Teď ale mžouraje přes čelní sklo autobusu jsem na nádražní ceduli četl něco jako „Kvatroformáži“. Řidič byl stejně překvapen jako já, ne tedy cedulí, ale tou Spineou: „Odjakživa jezdím sem.“ Aha, no tak jdeme…
Footurismus
Možná právě v té chvíli jsem si mohl vzpomenout na jeden úvodník Mileny Bártlové v Art and Antique. Povzdechla si tam, zda bychom neměli do Benátek vyrazit spíše pěšky, podobně jako kdysi František Skála nebo Karel Hynek Mácha. Nereagovala tím samozřejmě na potíže s řidiči autobusů, ale na řádící klimatickou změnu, respektive řádícího člověka. Jaké by to asi bylo? Jeden učitel a pětačtyřicet studentů a kamarádů pochodujících po krajnicích. Vlastně jsem to kdysi tak trochu zažil, v dobách kdy se stopovalo a mně v tomto oboru ještě teklo mléko po bradě. Po dni a půl stráveném na výpadovce ve Villachu jsme šli s kamarádem pěšky do Tarvisia, tam jsme do sebe obrátili pár lahví vína a usoudili, že tento rok nám může Bienále políbit… Co letos? Skončili bychom taky v první italské vesnici, nebo už Mikulově, či došli až do Benátek? Každopádně by to byl silný zážitek a možná bychom, polykaje výfukové plyny a hluk, diskutovali otázku, která je explicitně či implicitně přítomna v mnoha bienálových recenzích. Je tento nešetrný mamut vhodnou vývěskou pro současné umění, které si začalo tápavě uvědomovat, že se řítíme do dinosauřích problémů? Možná bychom po večerech četli na blikajících displejích Výzvy kulturních institucí a články Anny Remešové o jiných modelech bi-, tri-, quadri- art srazů. Nicméně pěšky jsme nešli ani ten poslední kousek ze stanice, co se jmenovala „Kvatroformáži“ nebo tak nějak. Místní automaty na lístky sice pro změnu mince nekonzumovaly, ale platební kartu oblízly bez problémů.
Bienále nezůstalo k environmentálním starostem zcela indiferentní. Ne tedy, že by na nás ze střechy rozestavěné loděnice pro gondoly v místech budoucího koncertního sálu pomrkávala sklíčka solárních panelů, napájejících výstavu. Nebo že by tu ubylo hmoty a elektrožroutů, v dobách osmělující se materiality můžeme sledovat spíše opačný trend. Jen se tu tak po staru, podobně jako v předchozích ročnících, tu a tam hovořilo o ekologii. Ne mnoho, ale přece jen. U Finů a Seveřanů, v arénkách Hito Steyerl… a u vítězů, v litevském pavilónu oceněném Zlatým lvem. Byl jsem tam dvakrát. Poprvé „mimo sezónu“, kdy byl sice pavilón snadno přístupný, ale z šeré empory jsme mohli pohlížet jen na umělou pláž, osiřelou od dětí, lenochů, slunečníkářů a zmrzlinářů. Podruhé performeři přítomni byli, ale já to spíš jen tak zkusil, co kdyby se před vchodem pavilonu náhodou nevinula tříhodinová fronta. Ale kroutila a já měl i jiné plány, proto jsem tuhle zlatou placku vzdal.
Lagunový cyklus
Kvůli čemu? Hnán těkavým hladem kdysi příznačným pro čerstvě vypuštěné polistopadové turisty jsem s katalogem v ruce pochodoval podél řad plátem Luca Tuymanse v Palazzo Grassi nebo vdechoval vzduch unikající z balónku nafouknutého zamilovanými umělci v Punta della Dogana. A dopřál si ještě trochu environmentalismu. Kdesi v benátském „vzadu“ byla výstava slibující pod heslem „Artists Need to Create on the Same Scale that Society Has the Capacity to Destroy“ sedm desítek umělců. Připomínalo to podniky, jaké byly na orbitech posledních Bienále k vidění pravidelněji, přičemž často jim nechyběla známá jména, zato trpěla nedostatkem prostoru, tematickou rezervací a někdy i prapodivným pozadím. Tentokrát si kurátoři značně pomohli tím, že devadesát procent děl umístili na jednu stěnu a tak vyšetřili trochu místa pro zbytek. Pro fascikl Lagunového cyklu doslova nesmrtelných manželů Harrisonových, dialogické hrnce Rikrita Tiravaniji nebo ekofeministickou filmovou epopej Shirin Neshat. Tedy pro zajímavé projekty, samotná výstava však prokličkovala řečenými nástrahami spíš jen tak napůl. Jejím ústředním tématem bylo okolní moře, které skutečně šplouchalo v kanále pod dlažbou síně, a slanovodním světům byla věnována i další výstava, kterou Joan Jonas otevírala Ocean Space, „nové globální centrum pro rozvíjení znalostí, výzkumů a ochrany oceánů prostřednictvím umění“. Divák se zde skrze projekce a obrazovky nořil do skrumáží chobotnic, ryb, mořských pan, dětí, psů, míst, mýtů, anekdot a čítankových literátů. A nakonec fascinovaně sledoval sedmdesátiletou umělkyni, jak se prohání akváriem. Mohl mít přitom trochu pocit déjà vu, podobné „Mé nové divadlo“ bylo před čtyřmi lety k vidění v americkém pavilónu, výsledek ale působil sympaticky.
Už zase v autobuse, cestou domů jsme se ještě jednou vrátili k litevskému pavilónu. I když jen skrze formát obrazovky mobilu, na níž jsme zhlédli krátký záznam, pořízený studentem trpělivějším než já. Dvacítka plážových hostů rozložených po mozaice dek tu zpívala svou operu o hnědých zádech, příští dovolené i strachu z environmentální katastrofy. „A pod nimi: skřípající a po dechu lapající vyčerpaná Země.“ Samozřejmě, mobil je mobil, a tak snad mohu jen doplnit poznámku z recenze Michala Novotného, který prý z pavilonu, podobně jako mnoho dalších návštěvníků, odcházel „se slzami v očích.“
A příště tedy snad už jinak, pěšky…
Tohle není legrace. Tohle je vážné.
May You Live In Interesting Times, Benátské bienále 2019, Venezia, 11. května – 24. listopadu 2019