Offformat Kultura

Surrealista, pak expresívní grafik, nakonec abstraktní malíř

Aleš Navrátil: Abendlich strahlt der Sonne Auge I, (polovina diptychu), akryl na plátně, 200 x 280 cm, 2008. Foto: archiv autora Aleš Navrátil: Nur Ihnen habe ich anvertraut!, akryl na plátně, 200 x 300 cm, 2009. Foto: archiv autora Aleš Navrátil: So sind wir denn fertig!, akryl na plátně, 200 x 140 cm, 2008. Foto: archiv autora Aleš Navrátil. Foto: Jan Dočekal

V pondělí 9. září 2019 zemřel v Brně ve věku 73 let doc., Ing. arch. Aleš Navrátil, PhD., malíř, grafik a pedagog. Vystudoval Fakultu architektury na Vysokém učení technickém v Brně, kde byl později jmenován docentem. Pro vzpomínku na zesnulého přinášíme zkrácenou verzi rozhovoru, který poskytl v létě 2013 Janu Dočekalovi pro jeho knihu Rozhovory, vydanou o rok později.

V roce 1964 vznikla v Brně surrealistická skupina Lacoste s členy Arnoštem Budíkem, Jiřím Havlíčkem, Josefem Kremláčkem a Václavem Pajurkem. Později jste byl jejím členem. Jaký je dnes váš vztah k surrealismu?

Mám za to, že jsem byl v týmu hned od počátku. Přispíval jsem výtvarnými dílky a texty od prvního vydání časopisu Lacoste, který skupina vydávala. Bylo mně tehdy osmnáct a umění bylo úchvatným, neznámým a nesmírně atraktivním světem, se kterým jsem se potřeboval vyrovnat. Byla to zásluha mého gymnazijního spolužáka Jiřího Havlíčka, tehdy studenta kunsthistorie, že mě uvedl mezi své známé točící se kolem kumštu. A teoretik Arnošt Budík dal naše aktivity do surrealistického rámce.

Pro vás to však bylo jen nakrátko.

Nemohl jsem si vybírat, ale zároveň mně nebylo nic proti srsti. Byla to má první zajímavá a užitečná zkušenost. Nedokázal jsem se však plně vtěsnat do daného rámce. Současně jsem se ani neprofiloval jinak. Jednoduše jsem nebyl vyhraněný. Tehdejší svoji tvorbu jsem nevnímal, už pro nedostatečnou teoretickou výbavu, jako čistě surrealistickou.

Do daného kontextu ale zapadla, protože měla fantaskní polohu, ale rovněž v tom hrála roli velkorysost kolegů ve skupině.

A dál? Vy a surrealismus, dnes už to nejde dohromady?

Surrealismus je vlastně dávno uzavřenou kapitolou. Snaha některých protagonistů pokračovat na teoretickém pozadí tohoto hnutí je mně však sympatická. Domnívám se, že ji dobře chápu a vážím si jí. Činnost skupiny Lacoste ochabla po Budíkově emigraci po osmašedesátém roce. Jeho vystěhováním se jí však současně dostalo mezinárodního formátu. Až mnohem později se transformovala do současné skupiny Stir Up. V ní jsem se už umělecky neangažoval.

Nyní si občas připomenu kouzlo surrealistické automatické tvorby tiskem abstraktních monotypů. Naposledy se tak stalo v bibliofilském kalendáři, v monotypu na červenec, ke dvacátému výročí úmrtí rockové hvězdy Franka Zappy.

A surrealistické prvotiny jste pak už nikdy nevystavil?

Vše, co jsem dělal od prvopočátků své tvorby, bylo koherentní s mojí další grafickou tvorbou. Kresby v pravém slova smyslu jsem nedělal. Byly to jen hrubé přípravy na vytvoření grafického listu. V období zapojení do skupiny Lacoste jsem vytvořil řadu suchých jehel primitivně rytých do dostupných umělých hmot, které byly mými prvotinami vůbec.

Vlastně jsem také kreslil na litografický kámen, při mém snažení zvládnout tuto grafickou techniku. Udělal jsem řadu listů vytisknutých na ručním lisu, ale zvládnout litografii dokonale se mně přes úpornou snahu nepodařilo. Tisky z toho období jsem nevystavoval, protože jsou ve srovnání s pozdějšími grafikami „jednoduché“. Ale když si je dnes prohlížím, dokážu je tolerovat víc než tehdy.

Vaše grafika je vzdálená příbuzná tisků barokních a klasicistních umělců. Obsahově na ně svým způsobem navazujete náměty z Bible a narativními scénami lidských zápasů.

Ano, i když má inspirace vychází již ze středověkých iluminací. Velmi jsou mně blízké mozarabské práce ze severního Španělska. Téměř bez dechu jsem objevoval grafické listy Schongauera, Dürera, Piranesiho, Goyi a dalších. Dodnes mě grafika z tohoto období mimořádně oslovuje a považuji ji za výrazově silnější než dobové obrazy. Vrcholem kresebně dokonalé a umělecky hluboké grafické tvorby pro mne zůstávají tisky Rembrandtovy. Za nepřekonatelné považuji také grafické vědecké ilustrace přírodovědných knih z 19. století. Výtvarné reagování na příběhy z Bible a Nového zákona v našem historickém prostředí je pro mne naprosto přirozené. Některé listy, zvláště ty, ve kterých volně cituji klasickou architekturu, jak je to třeba ve Velké křížové cestě, by se jistě daly označit jako neoklasicistní.

Středem tvorby v grafické oblasti jste učinil člověka. Nezobrazujete ho však s realistickou objektivitou, nýbrž ve figurálních kompozicích se subjektivním souhrnem v obsahu i formě.

Realistické zobrazení pro mne není důležité. Není tomu ovšem proto, že vyžaduje dobré zvládnutí kresby. To si lze nacvičit. Nikdy jsem nechtěl kreslit konkrétní jedince. I když je jedinec v obraze definován, je pro mne vlastně jen symbolem daného děje, dané události, osudu. Kreslené postavy jsou symboly postav. Jejich seskupování, často strojené, aranžování a hromadný pohyb představují predestinační a mnohé jiné vlivy, které formují lidské jednání bez valné možnosti mu uniknout.

V dramatických bitevních scénách, které jste bezpočtukrát zinscenoval výtvarnými prostředky na ploše grafického listu, vystupují seriálně zobecněné lidské bytosti. Bojují, ale není viditelných obětí.

Bitvy, souboje jsou osudová sražení, jde v nich bezprostředně o život. Větší hodnotou platit nelze. Jsou tedy mezními příklady osudových cest. Oběti těchto střetnutí je nadbytečné stavět před oči diváka. Rozhodující je nastoupená cesta se strašlivou, těžko pochopitelnou potencí. Onu potenci symbolizují lesy dlouhých kopí.

Změňme téma. Věnujme se vašim malbám, poprvé vystaveným v roce 2010 v brněnské Opeře. Je to jiný předmět hovoru a jakoby s jiným tvůrcem.

Začalo to bezmála náhodně. Téměř jako z nouze ctnost vyplynulá z nutnosti zaplnit prázdný prostor. Ten malíře straší, musí být obsazen, učiněn ústrojnou součástí obrazu. Na starších grafikách mám třetinu, někdy jen čtvrtinu plochy zalidněnou. Ovšem i zbývající část je stejně důležitá. Musela být samozřejmě oživena, a to s pevnou vazbou na literární část listu. Vyšel jsem tedy ze situace v hlavní části kompozice, s cílem dosáhnout na těch grafických listech úhrnného smyslu. Pro doplňující obrazce jsem vybral určité polohy figur. Začal jsem je ornamentálně rozšiřovat opakováním a zrcadlením. Tak pronikaly do volného obrazového prostoru.