Poiésis Kultura

PŘEČTENO

Obrázek nebo fotografie#26149 Obrázek nebo fotografie#26150 Obrázek nebo fotografie#26151

A tak začínám nový cyklus / spolu se zvířaty, rostlinami, oceány, větry / a všemi, co to cítí stejně. / Získávám rovnováhu. / Začínám znovu. / Je teprve dvacátého druhého prosince a již začíná být cítit léto. Už jen tyhle verše mi stačily, abych věděl, že tuhle knížku chci mít. Sbírka básní Síla oceánu – básně z pouště – o’odhamské básnířky, lingvistky a aktivistky Ofelie Zepeda vyšla (dybbuk, 2019), aniž to vzbudilo viditelnou pozornost. Přitom jde o knihu mimořádnou. Jednak u nás překladů jak próz, tak poezie současných indiánských autorů vychází opravdu poskrovně, jednak jde o poezii výbornou a navíc i velmi čtenářsky otevřenou. Přirozený svět. Prolínání vzpomínek, mýtů, zvyků. Samozřejmé, hluboké, promlouvající napojení na cyklus roku, na pohyb mraků, oceánu, pohyb letního slunce. Bez jakéhokoliv kašírovaného folklorismu. A k tomu krátký, čtivý a obsahově nabitý doslov o národu Tohono O’odham. S některými z básní chci zpívat, bubnovat, s jinými vyjít ven mezi stromy. Vzduch časného rána, / zahalený těžkým vlhkem. / Vyjdu ven a ulehne mi na ramena. / Jdu si po svých, / nesu ten ranní vzduch / s sebou po celý den. K části básní sbírky neexistuje anglický ekvivalent a jsou proto otištěny v jazyce o’odham, už od prvního pohledu neskonale vzdálenému jazykům, které používáme – graficky krásné verše: ’Heg ’at s‑ke:g o na:to g kots. / Hegai kots mat ’ab o ke:kk ha‑mo’oș ’ab. Motivy řeči, vyprávění, porozumění se ostatně ve sbírce vracejí v různých podobách, náhledech. Špatně slyší, / tak jako já. / Slyší jen část toho, co říkám, / a já nechytím polovinu toho, co říká on. / Tak si to vynahrazujeme a mluvíme dvakrát tolik, / v naději, že pochytíme vše.

Ve své druhé sbírce Sv. Outdoor (Host, 2019) pokračuje Marie Iljašenko v cestách vnějších i vnitřních, cestách dostředných i cestách únikových přítomných již v debutu. Sv. Outdoor jako autorčino alter ego i její zapíraný patron, a stejně tak rozdělení sbírky na oddíly Indoor a Outdoor tyto cesty explicitně vymezují. Oproti debutu snad ještě přibylo cizokrajných jmen, slov a reálií, ve většině případů funkčně a invenčně použitých, přesto pro mne místy již i trochu únavných. Snad právě proto mne oslovily spíše prostší básně, kde se globálním mobiliářem šetří, a je‑li využit, pak velmi obrazivě, je podstatným motivem (ne jen jedním z mnoha atributů), například ve výhledech z okna do dvora na Seifertově 5: Všechny výřezy, které umí nazvětšovat mé okno, znám. / A všechny triky taky. Jakým světlem však lze / vyvolat sebe ze tmy? // Jdu si dolů pro kávu: Není vám nic? Ptá se servírka. / Včera jsem spolkla arktické slunce, říkám, / a to sežehlo všechna má pole. Tam, kde autorka deklaruje, kde hraje fantazijní hru, vážnou i ironizující, kde díky silným obrazům stačí básni deset veršů či jen o málo více, tam je mé čtenářské místo. Tam je Iljašenko překvapivou, působivou – osobitě, intenzivně. Na svůj pohřeb si vezmu tvoji košili / kterou sis koupil na mé vystoupení / sestoupím pro tebe do nejhlubšího pekla / porazím všechny démony holýma rukama / anebo tupým nožem / který od dětství nosí v kapse kalhot // Věnem jsem dostala nejrychlejší lodě / bezpočet košil a umění vstát a jít / a svůj domov si nést / všude sebou. Těším se na třetí sbírku zvědav, kam se autorčina poetika posune. Básnický prostor prvních dvou sbírek byl sice skvěle zúročen, má ovšem své limity, které jsou ve Sv. Outdoorovi již sice spoře leč zřetelně viditelné.

Některé z básní Hany Kosákové v Revolver revue 112 z podzimu loňského roku mi připomněly poezii Naděždy Plíškové – okatým rýmováním, žonglováním s banalitou a trapností hrozícím, že to „spadne“, že text bude jen kamenem hozeným do vody, který žblunkne a tím to hasne. Jenže Kosákové se to stejně jako Plíškové nestane, hořký podtón drží texty pohromadě, zneklidňuje, nedovolí je jen tak přečíst a nechat být. Jsou to nebroušené opalizující básně. Mouku, jogurty, banány / (nevím, není to banální?), / a ještě plechovku protlaku, / básně prý tvoříme z přetlaku. / Zábrana tomu říkal „úraz“, / kdosi to kdysi pojmenoval múza. / Koupím hlávku kapusty, / snad mi to doma odpustí. Výborné! A ještě: Kdes byl? / Přines jsi chleba? / Já to věděla. / Že jsem tě vůbec prosila… / Z rádia stoupá symfonie. / Před oknem loňská tráva hnije. / Ta vepřová panenka se mi ale povedla. / Řekl. / Pak leželi mlčky vedle sebe.

Jak jsem psal již v jednom z loňských čtenářských zápisníků, léto je časem, kdy vytahuji z knihovny knihy, které čtu rád a beru si je na cesty. Letos, ještě pln dojmů z islandského ptactva, cestoval se mnou do Hostětína Zpěv pro rovnodennost Saint‑John Perseho (Odeon, 1987). Drobná knížka s krásnými subtilními, a přesto velmi expresivními ilustracemi Adrieny Šimotové (viz záhlaví Přečteno). Ptáci, dávnou spřízněností lnoucí k mezím člověka… Zde jsou, jak dcery ducha k činu vyzbrojeni. Zde jsou, a s cílem uhranout a věštit tvoření jsou temnotnější, než člověku se zdají hluboké a jasnozřivé noci řízené logikou snů. Majestátné hymnické skladby, vyprávění bez příběhu s krásnými silnými obrazy. Cyklus Ptáci mám z knihy nejraději, emoce a ratio se vzájemně zesilují, násobí, lyrické interpretace Braquových obrazů přerůstají v úvahy o poznání, odcizení, věčnosti… A konečně: promlouvá se tu o ptácích řečí, jejíž lexikum sdílím. Němí jsou a vysokého letu nad velkou nocí člověka. Však za úsvitu, cizinci, vždy klesají sem k nám, přioděni v jitřenkové tóny mezi živicí a jíním, které jsou barvami lidského nitra… A z úsvitu svěžesti jak z přečistého rozčeření vln tu mezi námi opatrují cosi ze sna tvoření.