Poiésis Kultura

Přečteno

Obrázek nebo fotografie#26797 Obrázek nebo fotografie#26798 Obrázek nebo fotografie#26799

Libor Martinek se věnuje překládání a vydávání polské poezie tak vytrvale a nezdolně, že nelze před tím nemít respekt. Z knih vydaných v posledních letech je mi čtenářsky nejbližší svazek přinášející dvě sbírky Zbigniewa Chojnowského Viditelný obzorVždy je někde noc (LITERATURE & SCIENCES, 2019). Chojnowski píše civilně a deziluzivně. Obavy, ironické glosy, záznamy, v kterých malé dějiny potkávají velké dějiny. Jedeme červeným autobusem na výkopy. / Mlhou. Za zhoršené viditelnosti, nedostatku světla. / Tam, kde nás zavezou, budeme sbírat brambory. // Rádio hraje, motor temně sípe. / V mdlém výfukovém plynu, mazivu. / Moderátor oznamuje: „Polák – papežem. „ // Na zádech těžších než touhy profilu studenta / svítí křídla jako při fotbalu se spolužáky / v okamžiku před vstřelením branky. A v hlavě: kde se vzal ve Vatikánu Polák na útočné pozici? (Ranní zpráva: 17. října 1978). Právě v tomto průniku osobního a nadosobního je Chojnowski nejsilnější, tam, kde abstrahuje bez zjevné přítomnosti vlastní každodennosti, tam přesvědčivosti poněkud ubývá. Jsou to však jen nepříliš četná místa, která jsou bohatě vynahrazena texty, které svou přesností pojmenování, ironičností či eschatologickou nostalgií míří za viditelný obzor, s nocí v hlavě hledají staré světlo. Toužíš po tom, co je neviditelné a nikdy nenastane, i když tu už bylo. / Vzpomínky jsou navždy odděleny jako slovo, jež ztratilo pel. / Staré světlo ze zhaslé hvězdy vnímáš jako naději, / jako bys stál nejblíž k té, která je tak daleko, že neexistuje. Poslední dobou mám oblibu v krátkých básních, i Chojnowski takové ve sbírce má, ocituji tedy na závěr alespoň jednu z nich: Jednou se sem vrátím, / ale nebudu tady.

Poezie Marie Šťastné je pro mne čtenářskou jistotou. Naléhavostí, přesností, podstatností. Tematicky lze sbírku Štěstí jistě přijde (Host, 2019) charakterizovat snadno názvy oddílů: o pravidlech, o času, o dýchání, o stěhování, o mostech. A také o bytí vnučkou, dcerou, matkou nemocného syna… o síle a odvaze stejně jako o strachu, úzkosti, oprávněné nejistotě či bolesti. A konečně také o schopnosti nahlédnout situace i sebe sama s nadhledem, humorem, neokázalým, nenápadným, přesto však katarzním. Ptá se na něj / Odpovídám / Chvíli potichu sedí a sleduje svého psa / Já tomu rozumím říká / ona (ukazuje psa) se mi taky dusila / dovedeš si představit jak jsem byla vyděšená / v noci jsme jeli na veterinu / ještě teď se budím a poslouchám jestli dýchá // Tohle je absolutní účast / právě mi vypráví / co se jí stalo nejhoršího. Básně mají často jednoduchou stavbu, formu zdánlivě lakonického záznamu, jsou však mimořádně intenzivní, s gradovaným účinkem. Ve sbírce se hledá velmi obtížně „slabší“ báseň, řazení obrazů a řazení básní samotných ukazuje na promyšlenou stavbu, s postupujícím čtením nové obrazy rozvíjí ty, které zazněly o řadu básní dříve, doplňují je, zcelují. Silným, protože sdíleným, motivem je pro mne také rozpoznávání stereotypu, kterému se dá tak nesnadno ubránit – rozpoznávání svých rodičů a prarodičů v sobě samém, ve svých gestech, reakcích, floskulích: Jsou jako máslo / říká babička / a mně se okamžitě obrátí žaludek / Říká to o mrkvi / petrželi / kedlubnách / které plavou v polévce / říká to protože si nedokáže představit / větší pochvalu měkkosti / Dobře uvařené jídlo //Nedá se říct že se nic nezměnilo / mohu mluvit o desítkách drobných změn / přesto když vytahuji / rozměklou cibuli z polévky… / Jako máslo.

S krátkými prózami Jiřího Janatky ve sbírce Zrádná nostalgie sodovkáren (Druhé město, 2019) se míjím, básně v oddíle Drobné si nechte však pro mne jsou dostatečným důvodem pro zařazení do dnešního Přečteno. Strejdo půjč mi fajfku / Hudba plná sprosťáren / je dobrácky neškodná // Nevozte hoblovaná prkna / ani malebné krajinky // Rytmus a barva / to je základ / a také hodně cibule (Polehčující okolnosti). Wernischovská hravost promíchaná s nostalgií, překypělá obraznost okořeněná nonsensem, cirkusová slovní akrobacie, kde nic není nemožné… k tomu umění včas skončit, aby se báseň nezalkla obrazy a… hodně cibule – to je Janatkův básnický recept. Je to čtenářsky vděčná imaginace – čtenáři nemusí vadit, že se tu a tam v obrazech určitě ztratí, nezachytí těkavost námětu, prostě se nechá překvapovat, bavit surreálními salty až se nakonec dostaví vzpomínka, nostalgie či úsměv… Skončilo léto / a vlak supěl /od promarněného dobrodružství / Je to zastávka na znamení / které nepřichází / Tak snad příště // Ruce a nohy by si chtěly odpočinout / ale hlína nepočká // Teprve až se řetěz přetrhne /nastanou klidné anemické časy (Na hrnčířském kruhu).

K době let osmdesátých nechovám žádný sentiment ani porozumění. Máloco pak šeď a zapšklou atmosféru připomíná tak dokonale jako fotografie Vladimíra Birguse na právě probíhající výstavě Tak mnoho, tak málo připravené Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze (viz reprodukce v záhlaví). Fotografie z let, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo, tak zní výstižné motto výstavy. Bloudící postavy, podmračené pohledy, kontrasty ošuntělosti s oficiálními kravatami či opulentním pánským kožichem. Spěchající chodci ohnutí nákupy, prapory, dny. Prázdné rozklížené nástěnky se sugestivním nadpisem Naši nejlepší pracovníci. Výstava je instalována v Domě U Černé Matky Boží, otevřena je od 9. října až do 9. února příštího roku.