Offformat Kultura

Odpovědnost umělce I

Josef Lada: Krmelec

Otvírák, tematický nástřel celoročního seriálu úvah o odpovědnosti umělce, který se bude na stránkách Kulturních novin objevovat pravidelně v číslech editovaných Petrem Kovářem. K tématu se vysloví teoretik a kurátor Jan Zálešák, umělec a spisovatel Marian Palla, dvojice spolupracujících umělkyň Barbora Zentková a Julia Gryboś, loňský vítěz Ceny Jindřicha Chalupeckého Andreas Gajdošík, šéfkurátor Moravské galerie v Brně Ondřej Chrobák, umělkyně a kurátorka Marta Fišerová Cwiklinski, umělec, performer a vysokoškolský pedagog Vladimír Havlík a snad i někdo další…

Ptal jsem se studentů střední umělecké školy, jakou má dnes umělec ve společnosti pozici. A jestli tato představa měla vliv na jejich rozhodnutí začít studovat umění. Nepřekvapivě se hovor většinou stočil k představám jejich rodičů a prarodičů, kteří se své ratolesti nezřídka pokoušeli od této cesty odradit. Zaujalo mě, že argumentace v sobě nesla máchovsky poetický „ztrhané strůny zvuk“, když současně užívala radu „vyber si něco lepšího, máš na víc“ i hrozbu „tohle nedokážeš, na to nemáš“. Jeden negativní názor tak v sobě mísí představu umění jako něčeho společensky nedostatečného, ne-li bezvýznamného (však si můžeš malovat nebo vyšívat ve volném čase), ale zároveň exkluzivního, výlučného, kam může vstoupit jen pár vyvolených.

Obtížná měřitelnost a nevyzpytatelnost úspěchu dělá z umění svrchovaně svobodnou lidskou činnost a současně ekonomicky nestabilní pracovní profesi. Navíc stále převažuje romantický pohled z dob uměleckých avantgard: umělec je bohém, narušuje pořádek, normy, fláká se. Zároveň ale (i díky tomu) dokáže naši realitu nahlédnout jinak a přivést k podobnému občerstvujícímu vidění i diváka. Asi podobně, jako když někdo přijde o zrak a o to lépe dokáže využít sluch. Ukazuje nám, na co my, po hříchu, nemáme vůbec čas, a proto to střídavě bagatelizujeme jako pro život nepodstatné a obdivujeme jako dar od Boha. Svoboda láká i děsí, ale nejistota výdělku jenom děsí, rozhodně tedy rodiče a prarodiče budoucích umělců.

Pokud se tedy chceme ptát po společenské odpovědnosti těchto nezodpovědných společenských outsiderů, zní nám v uších opět tak trochu ta ztrhaná strůna. Obraťme tedy otázku:

Jaká je odpovědnost společnosti vůči umělcům, od nichž se očekává odpovědnost vůči společnosti?

Společnost si je významu umění vědoma, a proto zřizuje instituce, které se mají starat o to, aby bylo umění k vidění. Nefinancuje přímo umělce, ale vlastně lovce umělců. Je to přirozené; z doby minulého režimu, ale vlastně i šířeji z celé moderny víme, že tzv. neoficiální umění, vznikající pokoutně a bez podpory, je to lepší, opravdové a sdělující. Jedině v něm lze hledat odvahu objevovat, na rozdíl od stagnace oficiálních placených ideálů. V touze uspět dříme sestra zavděčit se. Proto po vzoru kultovního filmu Jen ho nechte, ať se bojí (s Luďkem Sobotou v hlavní roli) připravují oficiální kulturní činitelé nejistým výdělkem umělců ideální podmínky pro vznik uměleckých děl. Lovci jsou kvalifikováni k rozpoznání a výkladu pozoruhodného umění a samotní umělci si tak mohou se statusem nezávislých svobodně běhat jako černá po lese a jen čekat, kdy si jich lovec všimne. Lovci se nespokojují pouze s náhodným průchodem lesa, ale zřizují i příležitostné rezidenční a opencallové krmelce jako vábničky. Příkrm však samozřejmě není pro všechny. Vlastně se ukázalo, že často chybí úplně a krmelec nadále slouží pouze jako místo srazu, na němž lze umělce pozorovat z blízkého posedu. Tento skvělý systém sice již osmým rokem narušuje debata Výzvy proti nulové mzdě, ovšem naštěstí nijak závažně; neboť stav podfinancovaných institucí jen sem tam pohne mizerně placeného lovce, aby do krmelce nalámal něco chleba ze svého studeného oběda. Umělci nicméně vědí, že v lese vábí a loví i soukromníci. Dlouho očekávaný příliv lovců s vlastní municí však jen chvíli poté, co nastal, přinesl nové nejistoty: z jakých pozic se střílí? Odkud se v krmelcích berou kaštany a kukuřice? Známé přísloví „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, které spíše mazaně radí, jak nezahynout hlady, je v lese rozšířené ve znění „kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“. Lesní verze příhodněji demonstruje na příkladu přijetí identifikačních znaků nevyhnutelnost ztotožnění se smečkou. Jako by to nestačilo, v umění se během posledních sta let etablovaly v podstatě neprodejné formy, které fungují buď podobně jako divadlo či hudba v jedinečném čase, nebo vytvořené pro konkrétní místo. Takový progresivní umělec pak sice může být často vyhledáván, ale živit se musí z „darů lesa“.

Umělec – jedinec

Sedím se studenty střední umělecké školy ve školním ateliéru, je po vyučování, smráká se, nerozsvítíme, mluvíme dál, odpovědi získávají tvar, zatímco naše tvary se rozpouštějí. „A co by se muselo stát, abyste se rozhodli s uměním přestat?“ slyším z lesního šera. „Kdybych získala práci, kterou bych mohla více pomáhat lidem, asi v sociálních službách, a nabyla dojmu, že ať už vytvořím sebelepší umění, nedokážu tím být prospěšnější než právě tam.“ To je další aktuální téma, na němž je přetřásána odpovědnost umělců, těch sebestředných bláznů odříznutých od řádu společnosti. Jaký vliv mám? Co skrze něj mohu udělat? Mluví se o umenšení přebujelého uměleckého ega ve prospěch společné potřebné akce. Obrátit se od byznysu a soutěže o nejlepšího ke smyslu. Angažovat se, táhnout za jeden provaz, dát se do služeb prospěšné věci. Umělci se spojují do spolků a hnutí, vydávají výzvy, apelují na instituce. Lovci slibují, že budou upřednostňovat umění s nižší uhlíkovou stopou a zveřejňovat tuto zátěž u probíhajících výstav. Odpovědní umělci ruší lety po Evropě, ti odpovědnější i lety do zámoří, někteří z nejodpovědnějších přestávají úplně tvořit, neboť pochybují o tom, že význam jejich artefaktů převáží nad planetární zátěží vzniklou jejich výrobním a výstavním procesem. Začnou opět tvořit, až si na artalku přečtou, že zelené umění je tak trendy, že už trendy není, nebo budou rezistentní? A koho tím ovlivní? Nicméně zdá se, že v lese začíná nad odpovědností umělce vítězit odpovědnost člověka.