Offformat Kultura

Denisa Krausová: Drzost zpracovat banalitu

Denisa Krausova, Červený, olej na plátně, 170 × 200 cm, 2018. Foto Jana Šašková Denisa Krausova. Foto Jana Šašková Denisa Krausova, Pugét (malina), olej na plátně, 200 × 170 cm, 2014. Foto Jana Šašková Denisa Krausova, Vejce kombinovaná technika na plátně, 200 × 170 cm, 2017. Foto Jana Šašková

„Jsem příklad umělce, který je sám sobě nepřítelem,“ říká malířka, která si váží chyby v obraze a jeho prostor buduje naruby. Péčí Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě vyšla koncem loňského roku kniha rozhovorů s umělci „z Českomoravské povýšeniny“ s názvem Tam u šraňků bude přístaviště. Některé z nich postupně představujeme i na stránkách Kulturních novin.

Ptala se ILONA STAŇKOVÁ

Denisa je na cestě. Její původní ateliér, do kterého spolu právě vstupujeme, se nachází v domě jejích rodičů. V době, kdy spolu rozprávíme, již část obrazů přemístila do nového působiště. Fascinovaně pozoruji podlahu. Modelem tu právě leží plastová lidská lebka v barevném poli. Barvy, které nedopadly na obraz, vytvořily mimoděk fantastickou dokumentární, časosběrnou, gestickou malbu. Denisa usedá na pohovku pod okny a sledujeme její rozpracovaná plátna opřená o protější zeď.


Vzpomeneš si na první kontakt s výtvarným uměním?

Když jsem se rozhodla jít na grafickou, začala jsem navštěvovat výstavy v OGV. Pamatuji si, že tam nějaká rakouská umělkyně vystavovala malby tělními tekutinami, abstrakce; používala sperma, krev, moč… Tak to byla možná první výstava, co jsem viděla.

Ovlivnilo toto setkání tvoje další směřování?

Asi mě to nijak zvlášť neovlivnilo, ale dosud jsem se nesetkala s provokací nebo s šokem, co vše může být umění. Nebylo to krásné, to jsem měla doma v monografiích Chagalla, Zrzavého a tak dále. Vzpomínám si, jak jsem si tehdy na té výstavě řekla: a sakra, to by mohlo být ještě zajímavé. No, bylo mi asi dvanáct let.

Prošla jsi ateliéry Margity Titlové Ylovsky, Vladimíra Merty, Michala Gabriela, absolvovala jsi u Martina Mainera. Jak tě ovlivnili tví učitelé a na koho ráda nebo jinak vzpomínáš?

Že by mě vědomě ovlivnil konkrétní učitel, to se asi nedá říct. Snad všichni trochu. Hodně jsem pendlovala právě z důvodu, že se mi nikde moc nelíbilo, pořád jsem hledala stáže a pořád jsem někam přecházela. Byla jsem asi také dost ambiciózní, nebo jen nenalezená. Chtěla jsem zkusit, krom grafiky a malby, i sochu a environment. Taky jsem si nikdy s nikým lidsky úplně nesedla. Měla jsem romantickou představu, že s učitelem má dojít k jakémusi spříznění duší. S Margitou Titlovou, která vedla můj první ateliér na FaVU, to bylo víceméně tak, že jsem byla naivka a šla jsem po médiu. Dělala jsem na střední grafiku, tak jsem ji chtěla dělat i na vysoké a být prostě grafička. Vůbec jsem nevěděla, že to celé je ještě o něčem jiném. Navíc Margita Titlová je komplikovaná osobnost, výrazná, emocionální, vlastně zajímavá, ale úplně jiného ražení než já. Byl to boj, až jsem utekla k Mainerovi. A tam byla volnost. Ne, že by to byl přímo můj malířský guru, ale nechával nás být, absolutně, vlastně žádný styl, malba se tam v podstatě neučila. A to říkám i přesto, že mainerovci byli hodně rozpoznatelní a často za to i kritizovaní. To je ovšem jiná otázka, otázka síly osobnosti. Na schůzkách ateliéru se mluvilo o všem možném, jenom ne o malbě jako takové. Toho si zpětně vážím. S Vladimírem Mertou jsem se trochu minula, byl zrovna někde v Americe na dva měsíce, skoro celou moji stáž. Jsem nakonec ráda, že jsem si svého učitele tak úplně nenašla.

Těžíš nějak ze svých sochařských zkušeností?

S Michalem Gabrielem jsme si nerozuměli – že si někdo dělá sochu jen tak ze srandy, to on naprosto neuznával. A já tehdy potřebovala jen experimentovat. Říkal: „Buď chceš být sochař, tak to dělej, a když ne, tak to nedělej!“ Navíc mě málem vyhodili za toho Lva! Dostala jsem nejhorší možnou známku. Zastal se mě tehdy jen Václav Stratil, jemu se to líbilo, on pochopil tu nadsázku. Český lev, udělaný imitacemi kamene, zraněný trnem, na piedestalu z cihliček porostlých umělým břečťanem, celé to bylo záměrně na hranici kýče. Byla to skutečně jen epizoda. Sochařka nebudu. A k prostorovosti? Prostor v malbě já dost programově popírám. Měla jsem období, asi tak před čtyřmi lety, kdy jsem dělala iluzivnější věci. Jednak to byla taková ta mastná olejomalba, prostorové „fígle“, které učím studenty. Teoreticky, nebo i prakticky jsem schopná udělat prostorový obraz, ale vizuálně mě nebaví moje zobrazení reality realistickým způsobem. Moje obrazy jsou hodně ploché, placaté… ale programově. Když se mi povede nějaký iluzivní efektík, tak se toho až zaleknu a přematlám to nějakou anti-iluzivností. Baví mě budování prostoru jakoby naruby, schválně leporelovitě, naivní zásahy. Je to klišé, ale vážím si i té chyby v obraze. Pokud dnes z něčeho čerpám, tak je to naivní umění, i lidové umění a art brut. To mě vždycky přitahovalo a fascinovalo.

Mám-li to shrnout, tak sochařství ne, ale grafika mě ovlivnila zásadně.

Na stěně tvého ateliéru visí reprodukce holandských zátiší, kubistické obrazy…

To je největší klasika. Mám samozřejmě ráda hodně malířů ze současné scény, ale srdcovka, to je třeba Matisse, Gauguin, Váchal, které tady vidíme. Mám tu i hodně kubistických inspirací. Ale není to vysloveně přehlídka toho, co mám nejradši, jsou tu i úplně divné věci, pokleslé, jsou to inspirace pro téma, které teď zkoumám, to jest zátiší, mísy s ovocem. Mě na tom bavilo právě to, vzít studijní téma, třeba květiny ve váze, jako hlavní téma, dostat do toho své osobní věci a předimenzovat to na třímetrový formát. V tom hodně úzkém tématu dojde na patové situace. Pak si v tom člověk musí udělat nějaký přehled, víc studovat.

Co to znamená, patová situace?

Když děláš dva tři roky zátiší založená na úplné banalitě, že je na obraze jen křišťálová mísa, v ní jedna hruška, jedno jablko, nic víc. A na tom by měl být postavený obraz. Tak dřív nebo později z toho člověk zblbne, z té banality, kterou vlastně hrozně chce, ale pak se toho lekne. A řekne si, proč má být cílem ta nejjednodušší kompozice? Proč to dělám už dva roky? Tak si musíš udělat takovou rešerši, zastavit se, nebo se ohlédnout do historie. A začít třeba s těmi nejsložitějšími kompozicemi. Úplně naopak, vymezit se a jít proti sobě.

Ve tvých obrazech je zřejmá stylizace, grafická zkratka. Používáš například šablony?

Šablony úplně výjimečně. Když tam mám třeba nějaký opakující se vzor, tak úplně poctivě maluji jenom pomocí nějakých špachtliček, čili prostě strašných hodin úporného vykrývání, a přesto to vypadá jak přes šablonu za deset minut. To je myslím u mě typické, nebo by to mohla být i přidaná hodnota oproti většině malířů velkých formátů, ta pracnost. Ono to zní jako nepodstatná věc, na tom nemůže stát nějaká kvalita díla, ale u mě to vytváří charakter té věci. Drobnomalba, která je malovaná suchým štětcem jako „vyšudlávání“, které je převzaté z hodně pokleslých věcí, ve výsledku dělá strukturu velikého plátna pokrytého malými detaily, jako tkaný koberec, záclona, nebo pracná výšivka. A za tohle můžu vděčit grafickým technikám. Grafiku jsem odvrhla z důvodu, že je málo spontánní, málo přímá, přenos přes matrici vše oddaluje a určitým způsobem rozptyluje. Dřív mě grafika strašně bavila, asi šest let jsem tím byla úplně posedlá. Najednou se mi rozsvítilo, že to nechci dělat takhle zprostředkovaně.

Ale ještě k těm dekorům a suchému štětci. První vrstva obrazu byla relativně spontánní malba barevných ploch. Technikou suchého štětce jsem tvořila takový banální vzoreček, často jenom bobule a ovocíčka, lístečky, réva, jeřabinky a další běžné nekonfliktní primitivnosti, ze kterých jsem vystavěla druhou vrstvu obrazu, a pak jsem jela, hodiny a hodiny. Ze začátku to měla být sranda, pro pestrost jedné série zátiší. A to je právě to, že člověk použije něco nevkusného nebo amatérského jen tak, jako provokaci pro sebe sama, ale pak to ještě párkrát zopakuje, aby věcem přišel na kloub, a nakonec zjistí, že už to dělá tři roky a je to jeho rukopis! A co hůř, začíná to být manýra. Je potřeba si říct: „Ty! Ty!“ A jít dál. Otočit směr.

Hlídáš se?

Hrozně. Já jsem příklad toho umělce nebo obecně člověka, který je sám sobě nepřítelem.

Je to vůbec možné, v rámci tvorby?

To je sakra možné. Právě teď to zjišťuji, že se tak strašně hlídám, až naivně – úzkostlivě hlídám kvalitu věcí. Já bych měla už tolik namalovaných obrazů, kdybych je nepřemalovávala. Když si to takhle zpětně prohlédnu, občas si vyfotím obrazy v průběhu, zjišťuji, že jsou i čtyři nadějně načaté obrazy na jednom. Ale nevydržím to s tou svojí sebekritičností, která je úplně zničující. A čím jsem starší, tím je to menší sranda, nechat jen tak něco žít.

Když si od tebe sběratel koupí obraz, získá hned čtyři…

Někdy jo, někdy ne…

Potom, na rentgenu se to ukáže…

Proto to dělám, pro kritiky a pro rentgeny. Dělám se zajímavější. Jak víme, umění potřebuje příběhy.

Jak se připravuješ na utkání s plátnem, setkání s obrazem?

Nijak. Tuším, co by mělo být, mám slabý pocit, tušení o barevnosti a základní téma. Vlastně mám minimum informací.

Potřebuješ čas, aby ses fyzicky a duševně připravila?

To jo, takové to soustředění a než se vůbec rozhoupu začít.

Aby ses soustředila, potřebuješ například volný celý den?

To je u mě poslední dobou největší kámen úrazu. Dřív jsem malovala každý den po škole, i v noci. A čím jsem starší, tím víc soustředění, delší čas a méně vytvořených věcí.

Jak komponuješ obraz?

To se také mění. Dříve jsem byla asi takový ten typický „postmoderní umělec“, který všechno vysaje, rozmixuje, přetaví, zneužije, zkolážuje podle svého: hodně jsem čerpala z pokleslého umění a tak. Používala jsem i projektor, rozkreslila si různé motivy a pak jsem si je promítala. Tím mi tam vznikly změny měřítka. Inspirativní nepoměry věcí a trochu pohádková atmosféra. Myslím, že to bylo zajímavé období. To už je zase spoustu let zpátky, teď obrazy úplně vymýšlím. Začínám s bílým nebo nějak podbarveným plátnem. Jen třeba vím, čemu se chci věnovat; pokud jsem dělala kytky, třeba mandragoře. Tu si tam nahodím a vymýšlím dál, někdy čekám na příběh. Skici si někdy dělám, když už obraz řeším jako znepokojivý. Výjimečně používám zdrojové fotky, někdy nějakou kresbičku, ale komponuji až na plátně. Pokud jsem si někdy udělala nějaký návrh, nikdy jsem podle něj obraz nedokončila, to nefunguje. Vytvořit takhle obraz trvá dlouho, ačkoli to tak nemusí vypadat, je tam hodně těžký vývoj, jsou to dramata.

Jaká témata jsi ve svých obrazech zpracovávala a co řešíš v současné době?

Dlouhá léta, a nebylo to rozhodně způsobeno sebestředností, jsem dělala autoportréty. V takových vtipných situacích, kde jsem sama vystupovala jako malá figurka, která byla součástí děje. Bylo tam hodně nadsázky a hlavně sebeironie, ale málo malby. Od toho jsem úplně upustila, už jsem sebe nechtěla vidět na žádném obraze, ale stále se různě do obrazu infiltruji nějakým symbolem – anebo to zpřítomnění proběhne jiným způsobem. Pořád jsou to autobiografické obrazy, ale například řešené jako zátiší. Víc než cyklus obrazů jako celek je pro mě důležitý obraz jako solitér. Jeden kus, kde musím dostát atmosféře, kterou tam chci dát.

Měla jsem také období exotikou inspirovaných zátiší; vždy po nějaké cestě, do Mexika, Peru, Indie. Na obrazech jsou vidět vzory a vůbec hodně reálií daných zemí. Zpětně mi to připadalo trochu laciné, pracovat vysloveně s fotkou nebo s nějakým vizuálním zážitkem. Prostě cizí, že to není ani ze mě, ani z místa, kde žiji, tedy z Vysočiny. Potom jsem měla období monumentálních zátiší, dělala jsem kabinety kuriozit, různé vycpaninky jsem tam dávala a tak podobně. Potom se mi to ustálilo na hodně dlouhou dobu, takové dva tři roky ty předimenzované pugéty. A poslední dobou mísy s ovocem. Asi jste si všimli výběru klasických témat, četnosti jejich zobrazování v celé historii malby. A právě jejich nadužívanost je pro mě výzvou, samozřejmě se snažím o nové zpracování této klasiky, o hledání alternativ. Drzost zpracovat banalitu. Neoprimitivismus.

Když tvoříš, je to radost, nebo utrpení?

To se strašně mění. Utrpení je to v momentě, kdy je to úplně zasekané a obraz nejde vyřešit. Ze začátku je to strašná zábava, euforie, nové plátno. Jakmile je tam nějaká situace, kdy obraz neleze, začíná utrpení. Ale zajímavé je, a u mě to platí taky, že obrazy, které mají nejtěžší průběh, jsou nejhodnotnější. Nejsou to lepší obrazy, ale je tam krůček jinam. Hodně si hlídám, abych se neopakovala. Motiv musí být namalovaný jednou, být autentickou výpovědí. Verze vůbec nepřipouštím.

Mám zkušenost, že když přichází změna v tvorbě, předchází tomu velká krize. Až tak velká, že si dokonce myslím, že už jsem skončila, že už malovat nebudu. Jeden malíř popisoval tuto situaci tak, že když přichází něco nového, tak má pocit, že se to přibližuje ze strašné dálky. Pomalu se to přibližuje a my se tomu hrozně bráníme. S tím se ztotožňuji. A vždycky se učím znovu malovat. Jsou to muka, ale bývá to to ono.

Jakou zkouškou musí tvůj obraz projít, abys mu uvěřila, abys připustila, že ho ukážeš veřejnosti?

Prostě jenom, že to ustojím – s tou svou povahou. Koukám na něj a vím, že je tam atmosféra. Vím, že to zní jako klišé, ale pro mě to je skutečně hodnotící vjem. Potřebuji pnutí, musí tam být něco, co mě znervózňuje a zároveň, že ho skousnu i za tu cenu, že mě na něm něco štve. To jsou momenty, které tvorbu posouvají.

Letos jsi realizovala výstavní projekt ve Špálovce, což je prestižní prostor. Dá se říci, že pro mnoho umělců vysněný. Jak probíhala příprava? Překvapil tě nějaký moment? Co sis pro sebe díky této výzvě objevila?

Špálovka byla má vysněná galerie. Krásný prostor a bohatá historie. Měla jsem z toho hrůzu, protože je to velké, zodpovědné: Národní třída, Praha. Navíc jsem v Praze nevystavovala několik let. Ale popravdě, přestože se výstava povedla, čekala jsem od sebe trochu víc, asi nějaký start, snad nějakou tvůrčí explozi, a on se stal úplný opak. Dost mě to vyčerpalo a rozložilo na maličké součástky, na pár měsíců jsem se zasekla a teď se konečně skládám. Něco muselo dozrát. Mám pocit, že to bylo zase uzavření nějaké etapy, a teď chystám trochu jiné obrazy, zase více autobiografické, možná narativní.

V obrazech jsi v době „před Špálovkou“ vykročila k tématu „architektura v zátiší“; ve Špálovce se objevily drobné formáty, stylizované lidské figury a překvapením byla zvířata…

Ano, vystavovala jsem i malé formáty, ale stále si na ně nemůžu zvyknout. Věřím víc těm velkým. Zvířata se začala objevovat už na této výstavě, a je to předzvěst mých budoucích obrazů. Dlouho mám toto téma ukryté někde v pozadí a nyní už trochu tuším, proč to chci malovat. Navíc se objevuje ženská figura a výrazný autobiografický moment – emoce, osobní mytologie a přemrštěná dekorativnost. Temné a cirkusové zároveň. To je to, co mě teď láká.

Můžeš prozradit více o motivu „rozkrytých“, „obnažených“ zvířat?

Pohledy „dovnitř“, námět čerpaný z vědeckých, nebo spíš biologických ilustrací, je však pravdivý jen zdánlivě. Většinou jsou vnitřnosti náznakem nějakého jiného příběhu, významová hra nebo anatomická chyba.

O genderové tematice se teď hodně mluví – jsou podle tvého názoru v umění preferovanější muži? Kupříkladu byla jsi nominována na Cenu Kritiky, Cenu NG 333 – a všude převažují na prvních příčkách muži. Co si o tom myslíš? Setkala ses někdy s diskriminací? 

Já k tomu asi nemám co říct. Já jsem nikdy nějakou nespravedlnost nezažila. Naopak mi to přijde dobré. Dokonce velmi často v rámci nějakých lichotnických řečí to muži zmíní jako výhodu, bude tu jediná žena… Nebo skoro až obdiv, jako že jsem výškově malá: „Malá malířka – a takové velké obrazy…“ „Že to vůbec unesete…“ Je to takové trošku srandovní, ale spíš mám z toho normální, příjemný pocit, cítím výjimečnost pozice ženy malířky. Ne objektivně, ale subjektivně. Dává mi to prostor pro osobnější umění. Autobiografická témata si muži příliš nedovolí. Nedejbože kdyby měli reflektovat svůj neúspěch. A to je přece skvělé. Ženy se nemusejí tolik hlídat, mohou nechat volný průchod emocím. Je to velmi osvobozující, když máte jen trochu odvahy. Troufám si tvrdit, že ani nejde tolik o to vydělat uměním peníze. Navíc si myslím, že čím víc si dovolíte být žena ve svém projevu, tím úspěšnější můžete být.

Deset let jsi učila na střední škole. Aktuálně ses rozhodla pro změnu. Co ti přineslo, nebo odneslo, tvé pedagogické působení?

Pro mě je teď těžké něco rozumného o učení říct. Ptáš se mě v době, kdy ze školy po deseti letech odcházím s pocitem úplné marnosti a přesvědčením, že už studentům nemám co dát. Myslím, že dobře může učit umění spíš člověk, který to tak moc neprožívá, neničí ho fakt, že je mezi studenty mizivé procento těch, kteří opravdu chtějí být umělci. Vždycky jsme si s kolegy dělali srandu, že to chceme víc my než oni. Děti dnes nesnesou kritiku, a to se neslučovalo s mým přístupem. Za těch deset let jsem se to nenaučila brát jen jako práci, jako výdělek. Samozřejmě bylo pár let, kdy jsem ve svém působení na škole viděla smysl, dokonce mě to úplně pohltilo, budovali jsme nový obor, po odpoledních a po večerech jsme pro žáky dělali všechno možné. Já jsem ten typ, co si to nosí domů a nespí, čili to je pro mě dost nezdravé. Byla tam děcka, která to fakt bavilo, naši studenti pokračovali na vysoké školy, vypadalo to nadějně. Holky, co od nás vyšly, jsou ve čtvrťáku, v páťáku, a už toho tak pomalu nechávají… Některé se vdávají, rodí, vydělávají, a i ty největší talenty prostě mizí, nedodělávají školu, dostanou se na Akademii nebo na Umprumku a po půl roce odejdou. A to se ti tak vrací, říkáš si, sakra, tak proč jsme to dělali?

A není to škoda? Něco z toho učení přeci jen pro tebe vzejde, třeba kontakt s nejmladší generací.

Nevím, nemám dostatečný odstup. Přijde mi, že na škole bylo nejzajímavější potkávání s kolegy umělci. Výjimečných studentů bylo opravdu málo.

Nejsmutnější je, že studenti malují a snaží se kvůli některému z nás učitelů. Právě tak to je i naopak, nesnaží se, nebo dokonce úplně přestanou, kvůli některému z nás. Čili jsou strašně závislí na hodnocení. Po opuštění školy přestanou tvořit. Jako by nebyli dost silnými osobnostmi, ale to už je asi příliš kruté hodnocení.

Nepůjdeš do nějakého kompromisu?

Zatím ne, slíbila jsem si, že budu rok jen malovat. I kdyby peníze nebyly, trocha nepohodlí mi prospěje.

Podle mé zkušenosti učitelská praxe umělci sebevědomí spíš podkopává, cítíš to taky tak?

Samozřejmě. Bývaly časy, kdy děcka s námi chodila do hospody a hltala, co jsme vyprávěli, historky o malířích, a jak se dostat na tu uměleckou školu a tak dál. Teď řekneš na vernisáži, jestli jde někdo do hospody, a nic, žádná odezva. To prostě není moderní, chodit s učiteli do hospody, být s nimi kámoš, to je prostě trapas nebo co. Začala jsem pociťovat, že už jsem trochu mimo, můj přístup, kde je hodně sebezapření a pracovitosti, není pro dnešní děcka zajímavý.

Co tě baví na Jihlavě, Vysočině, a co tě naopak nebaví? Chtěla bys žít v Paříži, Miláně nebo v Kluži?

Rumunsko je taková srdcovka, i když se také rapidně mění. Asi bych si dovedla představit život někde na horách, ale až tak ke stáří. Jinak vůbec nevím. Jihlava je příjemně turisticky nezajímavá, to mě baví. Zároveň to je takové sympaticky průměrné město, kde se ale hodně lidí snaží dělat zajímavé věci, prostě dobré kulturní podhoubí, které vzniká nekoordinovaně.

Nyní žiju na jižní Moravě, v pohraniční vesničce, kde není ani obchod, přestože se nachází v nejturističtější oblasti. Tak to je velký rozdíl; na Moravě je vše takové hodně načančané a naaranžované, ale samozřejmě krásné. Vysočina je autentičtější, a hlavně jsem tu doma.

Mně se vždycky nevíce líbilo Brno, to je takový můj nesplněný sen, tam jsem chtěla zůstat už po škole, ale vždycky dělala nějaké ústupky. Kvůli rodině nebo práci jsem zůstala trošku zbaběle v Jihlavě.

Co tě odvádí z Jihlavy? Touha po změně?

Důvod je prozaický, stěhuji se za mužem. Vysočina mi bude spíš chybět. Na druhou stranu zažívám novou zkušenost: být celé dny jen sama se sebou a s malbou. Nemít vůbec žádnou konfrontaci, žádnou zpětnou vazbu, budovat celou tu síť znovu. To jsem si dřív nedokázala představit. A vůbec život na vesnici je specifický, je to hodně o samotě. Myslím, že se letos bude lámat chleba. Třeba nakonec skončím ve vinohradu. I když buduju krásný, obrovský ateliér.

Myslíš, že jsi víc racionální, anebo emocionální, intuitivní?

Já jsem dost chaotická, citlivá až přecitlivělá a zároveň místy strašně racionální. Což je takové divné, ale takový pocit mám. Čili když jde o nějaké svobodné tvoření, tak mě racio hodně brzdí. A zároveň, kdybych někde namalovala nějakou „blbost“, která bude spontánní, ale nevěřím jí, tak ji okamžitě smažu, protože ji tam nemám nějak věrohodně posazenou. A přesto vše se dá říct, že mé obrazy jsou založené na nelogických, až surreálných skrumážích.

Intuice je pro mě to lepší, to zajímavější nežli rozum. Pro mě je zajímavější „niterné“ umění než to spekulativní, racionální, konceptuální. Takové pouze respektuji a zajímám se o ně, ale když je něco nevysvětlitelného nebo nejasného původu, vnímám to jako hodnotnější.

Máš nějaký obraz, který bys nikdy neprodala?

Nevím, asi jen ty nejvíc osobní, kde je někdo z rodiny. Ráda bych si udržela i ty zlomové pro mou tvorbu.

Denisa Krausová se narodila v roce 1981, vystudovala Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě, na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně studovala grafiku, sochu, ale především malbu. V roce 2005 absolvovala v ateliéru Martina Mainera. Dvakrát byla nominována na ocenění NG 333 (2009, 2011) a rovněž dvakrát na Cenu Kritiky za mladou malbu (2010, 2011). Od roku 2004 samostatně vystavuje a kontinuálně se též účastní společných výstav. V letech 2008–2018 pedagogicky působila na helenínské Střední uměleckoprůmyslové škole, kde mezi lety 2010–2017 vedla ateliér malby a ilustrace. V době, kdy vznikal náš rozhovor, se rozhodla postavit na vlastní „volnou nohu“.

Tam u šraňků bude přístaviště. Rozhovory s umělci s Českomoravské povýšeniny. Lenka Dolanová, Daniel Novák, Ilona Staňková. Vydala Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2019.