Mariánský příkop na Staromáku
O sloupu a paměti.
Mariánský příkop je údajně nejhlubším místem oceánu. V jedenácti kilometrech je zima, tma a takový tlak, že člověku není radno tak hluboko klesat. Protože se snažíme této rady držet, nevíme ani, co se tam všechno nachází a žije. Docela podobné to má být nyní i na Staroměstském náměstí v Praze. Pražští radní se prý již rozhodli umístit nový mariánský příkop do bermudského trojúhelníku mezi radnicí, Týnským chrámem a pomníkem Mistra Jana Husa. Turista je totiž na tomto bezbřehém místě protestantské tradice našich zemí beznadějně ztracen, a tedy je nutné vztyčit mu další maják atrakce, ať už se v jeho hloubce skrývá cokoliv, ať už vytvoří jakkoliv logickou propast.
Mariánský sloup, který v těch místech stál, nežli jej dav v roce 1918 strhnul, tak příhodně ukazuje na naši přinejmenším polovičatost ve vnímání umění. Zatímco současné umění považujeme za zbytečně přeintelektualizované, přesycené rozličnými odkazy, o nichž pak musí divák číst složité elaboráty, aby si dílo vychutnal, díla historická adorujeme pouze pro jejich řemeslnou krásu, v níž se člověk vyzná, rozumí jí a ocení i po staletích. Otupěli jsme a nejsme schopni (nebo ochotni?) číst i v těch krasokřivkách řadu dobových odkazů, to, co bylo nedílnou součástí díla už od jeho zrodu. Najde se v budoucnu někdo, kdo instaluje nad Pražský hrad krásně svítící neonové srdce nebo žhoucí otazník? Budou v roce 2248 podle fotografií z našich devadesátých let svařovat kovové pláty, aby vypadaly jako tank a natírat ho na růžovo? Look so lovely!
Pokud se nespokojíme s primitivním „to se mi líbí“, ptáme se proč. Proč máme v roce 2248 instalovat nad Hrad kopii srdce a proč máme v roce 2020 instalovat na Staroměstské náměstí kopii Mariánského sloupu, který měl vizualizovat vítězství rakouské monarchie a katolické církve nad kacířsky smýšlejícími Čechy? Proč nyní?
Podle Ondřeje Neffa, až bude sloup stát, to bude znamení, že jsme konečně ztratili mindrák. Mindrák z vlastních dějin. Že jsme schopni se nad všechna minulá techtle mechtle povznést. Povznést se a sebevědomě obnovit něco, co bylo třebas i symbolem útlaku (dokud si lidé pamatovali), než nad obsahem zvítězil sentiment času, a co možná zbytečně, ale přesto i po dvě stě padesáti letech, lidé jako symbol útlaku zničili. Nejsem pro boření pomníků s proměnou politických nálad. Se zalíbením a respektem hledím na těch pár rudoarmějců po republice zachovaných, fandil jsem občanům Studence, aby si udrželi pomník, z nějž pospolu shlížejí Masaryk, Beneš a Stalin. Nesou svědectví, nesou nás. Ale také se automaticky neztotožňuji s vytvářením replik zbořených pomníků. Nadto když „umělecká“ kopie ani nebude přesná; chybí k ní totiž dostatečná dokumentace, jak se vyjádřili odborníci. Umění by mělo být pokud možno živým zážitkem – rozhodnutí pražské radnice se však ponejvíce podobá kašírování veřejného prostoru kulisami. Proč teď pořizovat pouze slupku něčeho, co kdysi mělo sílu a žilo?
V Jihlavě máme slavný monument – obchodní dům Prior! Podobně jako byly i ve vybombardovaných německých městech vystavěny repliky dřívějších ulic, bloků, či kostelů stejně tak i v Jihlavě se opakovaně budí tendence postavit místo Prioru shluk domků, který tam stával dříve (Prior jako bombový útok!) – slupka bude, jako bývala a obsah se najde nový. Nechci bourat Prior, ale především nechci na jeho místě stavět to, co tam stálo před ním. A kdyby se našel nějaký novodobý Franta Sauer a Prior strhnul, budu se těšit, jak si s pamětí místa poradí současní umělci. Udržovat vahadlo mezi zachováním minulého a budováním nového není obtížný úkol pouze pro ústav památkové péče, je to úkol pro každého, ve vztahu k vlastní paměti. Paměť je milosrdná, říká se, protože život s pamětí musí být k žití. A pokud svým rozhodováním ovlivňuji společný kulturní život, měl bych se mít na pozoru nejméně dvojnásob. Podobně jako naše myšlení ovlivňuje jazyk, kterým mluvíme, formuje jej také prostředí, v němž se pohybujeme, a které je našimi životy postupně vstřebáno a legitimizováno, ať už je tvořeno silnými uměleckými díly, nebo vzpomínkovými kulisami. Pokud mi pak desítky předních odborníků v oboru kunsthistorie, zástupci univerzit, ba teologických fakult napoví svým otevřeným dopisem, že stavět znovu Mariánský sloup je necitlivé z jeho obsahového hlediska a nedostatečně podložené pro formální hledisko, musí v tom být už kus zvláštní umanutosti, představa o vlastní osvícenosti, abych na tom trval.
Ve tmě Mariánského příkopu prý žijí tvorové, kteří využívají nepřehledné tmy prostředí tak, že sami dokážou vyrobit světlo, světlo v tmách jako vějičku, která dezorientuje oběť. Stejně jako když zapálíte svíčku, vznikne malé blízké světlo, které ještě více prohloubí tmu všude kolem. Zuby za touto hranicí ve chvíli tupé fascinace ještě nebolí.
Autorův redakční kolega Tomáš Koloc na stejné téma napsal před časem krátkou úvahu, kterou najdete zde.