KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Malířku Evu Sakumu si sám pro sebe řadím mezi kouzelnice. Kouzelníci dokáží představit oku člověka věci, které ne že nevidělo, ale o kterých netušilo, že je může spatřit tady a teď a v této ustrojenosti.

 Malba průsvitnou hmotou

Eva Sakuma pro mne patří do řady výtvarných iluzionistů, jako je Michal Pěchouček, František Matoušek nebo i Pavel Hayek. Tito umělci nenápadně, avšak nápaditě využívají postupy, které představují malířské techniky a předmětnou inspiraci v nové, vizuálně objevné konstelaci. Při pohledu na jejich díla vzniká v prvních okamžicích (a často nejen v nich) iluze, že vidíme vánek, vítr ženoucí opar nad hladinou nebo sníh nad údolím, třepotání slunečních průsvitů ve vysokých hvozdech, vlající hřívy či blikající světla nočního velkoměsta na obzoru, ba i oddychující stíny zamlklých postav.

Nejvýznamnější složkou, která ozvláštňuje naše smyslové vnímání obrazů Evy Sakumy, je zcizující pojetí hmoty. Netradiční práce s hmotou v obraze je možná klíčem k pochopení estetického účinku i poselství díla. Prvotní nápad – byl-li prvotní – vytvářet obrazy v tónech bílé a šedi jinak než barvou vedl k objevu netradičního „pigmentu“. Kratičké umělohmotné hadičky a kroužky lepené v různé hustotě kolmo na plátno rozličně odrážejí světlo. Kde bychom na černobílé fotografii mohli spatřit stíny, tmavší plochy nebo tmu, vytvářejí iluzi stříbřitě tónované fotografie s hrubým zrnem nebo iluzi monochromní malby. Malířka techniku průhledných plastových trubiček užívala na počátku tisíciletí. Křehkost této „malířské hmoty“ umožňovala zachytit a zobrazit prchavé chvění pěny na vodní hladině, obrazy vlnek syčivě se rozlévajících na písčité pláži, proměnlivou tříšť kapek i hloubku obzoru stejně jako jemné rysy portrétu. Divák ztichne před obrazem dívenky, aby v mihotání a pablescích plastu náhodou nepřeslechl lehounké oddychování malé spící Marie.

Vrstvená malba

I vlastní Sakumina malba ukazuje, že zde vskutku jde o práci s pozměněnou kategorií hmoty využité k iluzivní malířské technice. Z kroužků a trubiček nalepovaných na plátno odvodila následně Eva Sakuma svůj malířský styl. Obraz je pointilisticky poskládán z bílých kroužků, které překrývají černobílý podklad nebo realistickou malbu. Tisíce bílých kroužků motiv vizuálně tlumí, zjemňují, zahalují a jakoby odhmotňují. Obrazy hor jsou jako by ukryty v oparu, portréty a figury jako by se vynořovaly z mlhy nebo ze sna. Kroužkovým a tečkovým tlumením či redukcí detailů jsou zobrazené objekty – přírodní scenérie, portréty nebo předměty – zdánlivě zbavovány své intenzity, své hmotné bezprostřednosti. Tím, že zrak musí zobrazený výjev pomalu odkrývat a mysl si musí význam zobrazeného postupně skládat, uvědomujeme si intenzivněji podstatu toho, co je nám na obrazech předkládáno. Tím mám na mysli předmětný rozměr skutečnosti, která se divákovi na jedné straně vyjevuje v odhmotněném, zastřeném zobrazení, na druhé straně se tato skutečnost mísí s asociovanými významy a dalšími možnostmi výkladu ve chvílích, kdy se zastřený obraz vzpírá jednoznačnému poznání. Jako diváci jsme v neustálém pokoušení vizuální iluzí.

Tematizace japonských a rodinných námětů na jeden čas ustoupila kolekci černobílých ženských portrétů. Realistické portréty upomínaly na staré ateliérové fotografie, ovšem přemalba bílou sítí koleček působící jako rastr, který vnímáme jako rušivý na zvětšených fotografiích, vytvářela recepční distanci od zobrazeného portrétu. Vjem jakoby rozostřeného, zamlženého obrazu sugeroval prožitek vzdálené, matné vzpomínky. Prostorová distance přivedla diváka k zážitku distance časové.

Sakuma po deseti letech

V posledním tvůrčím období malířky Evy Sakumy lze pozorovat tematické proměny. Na výstavě v Galerii Středočeského kraje je nápadný ústup od figurální motivů a portrétů k momentkám z přírody, ze zahrady, z interiéru. Tematicky dominují japanika, soustředění na detaily si řeklo o žánr zátiší. Zátiší přináší redukci motivů, ztišení a zádumčivou atmosféru. Vypadá to jako záznamy zastaveného času, pomyslí si netrpělivý divák. Volba námětů ovšem prozrazuje, že jde o pečlivě promyšlenou tvůrčí práci se sémantikou obrazu. Zdánlivé popření lidského elementu na tematické rovině je ve skutečnosti přesun jeho pozice mimo obraz: tento hybatel je zde přítomen jako vševědoucí vypravěč, jako aktér, který obrazy inscenuje a důmyslnými malířskými postupy zprostředkovává jejich poselství.

Jedna z autorských strategií připomíná zdvojenou fotografickou expozici: ve skutečnosti zachycují obrazy interiérových zátiší vhled do místnosti přes okenní sklo, které zrcadlí exteriér a zároveň tlumí pohled do interiéru. Divák je znejistěn, netuší, kde vlastně přesně je, zda ho šálí smysly, nebo malíř – ale to právě je cílem takové malby: nemusíme se ptát, můžeme se otevřít a připustit, že jsme zároveň uvnitř i vně, dotýkat se taoistického pojetí světa stejně jako křesťanského konceptu boží věčnosti, případně sekularizovaně uvažovat o limitech antropocénu. Není důležité porozumět do posledního puntíku. Důležitější je to prožít.

Iluzionistka Sakuma

Dalším iluzionistickým prvkem jsou barevné variace stejné kompozice. Některé vystavené obrazy nabízejí zdánlivě týž pohled – jen v různém světle, neboť v různém ročním období: např. holé větve prvního obrazu vystřídá na „jarní verzi“ téhož námětu bohaté listoví. Jinak jako by se tu zastavil čas. V zobrazené místnosti se nezměnilo nic. Tak o co jde? naléhá netrpělivý hlas. – Právě o to! Zastavený čas je jen iluzí, je to jen jedna z možných dimenzí bytí. Kdo nechce vidět proměnu, je o poznání chudší.

Jindy je obraz zdvojen již sám v sobě, asi jako když se v knize nepodaří soutisk nebo když se při práci ve fotokomoře posunul v polovině osvitu fotografický papír. U Evy Sakumy ale nejde o chybu, malba se provokativně jmenuje Nehybně (a připomíná mi cyklus zvětšenin rotujících partitur Pavla Hayeka Lisztovské variace, před nímž se diváku po pár minutách zatočí hlava). Nehybnost prostě neexistuje.

Vizuální odhmotnění

Vyobrazené předměty a jejich stíny na obrazech Evy Sakumy se doplňují a překrývají důmyslným způsobem. Vznikají tak rozmanité iluze průsvitnosti, odhmotnění a tekoucího světla. Relativně stereotypní představy o zahradnické kultuře orientálních zemí jsou zde zvoleny za mlhavý podklad, někdy barevně ochuzený až černobílý, jako by snad šlo o prastarou, vybledlou fotografii. Evropský etnostereotyp je však narušen zavěšením pozlaceného rámu přes původní obraz zahradní scenérie. Stíny, které různými směry rám v obraze Kámen vrhá, prozrazují promyšlenou instalaci, ale současně pointilisticky namalovaným rámem prosvítá fotografie pod sklem. Na plátně Out of Frame prosvítá rámem kytice růžových pivoněk, ozdobný starobylý rám se vyjevuje coby nepatřičné, omezující dobové klišé. Kadidelnice na Portrétu kóro jako by byla namalována na plátně s florálním potiskem, Pivoňky na fotografii paravánu. Opět je divák nucen tázat se, co bylo dřív. Na jedné straně tak tedy díky průsvitnosti entit vnímáme vícevrstevnatost v obraze jako zpřítomnění procesu proměny, záznam očekávaného zrodu toho pravého významu, na straně druhé jako připomenutí nestálosti, pomíjivosti, ovšem i propojenosti jednoho s druhým, druhého s třetím.

Iluzivní malba Evy Sakumy není cílem, nýbrž prostředkem. Fragmentace obrazu, v počátcích tvorby v podobě barevných kroužků vymezujících obrysy nebo plochy, nyní v podobě různobarevných bodů na různobarevném pozadí, neslouží jen k vytvoření závoje, mlhy či ozvláštňujícího efektu průhlednosti. Rastr umožňuje malířce plošné vrstvení různých obrazů, a tím i kladení významů na sebe. Skladbou motivů jsme upozorňování na různorodost vnímání i na šalebné, zavádějící stereotypy našeho výkladu tohoto světa. Stylizovaná zátiší Evy Sakumy, zdánlivě umrtvená nature morte, poskytují vnímateli v kutnohorské Galerii Středočeského kraje neomezený časoprostor k takové heuristické, kontemplativní kratochvíli.

 Eva Sakuma: Portrét kóro, Galerie Středočeského kraje Kutná Hora, 1. března – 17. května 2020.