Offformat Kultura

Nechat plynout, co se právě děje

Foto archiv autora Foto archiv autora Foto archiv autora

„Posvátno je nějaký zažitý princip řádu. Když chci udělat performance, nemusí být pokaždé stejně opakovaná, ale snažím se dostat do toho podobného pocitu, který je pro mě sváteční a intenzivní. Tak to tam prostě je. To „jení“ je,“ říká performer, hudebník, umělec-aktivista Matěj Kolář. Péčí Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě vyšla koncem loňského roku kniha rozhovorů s umělci „z Českomoravské povýšeniny“ s názvem Tam u šraňků bude přístaviště. Některé z nich postupně představujeme i na stránkách Kulturních novin.

Matějův čas pro rozhovor si uzurpuji v pozdních hodinách – v administrativním patře Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Hned po skončení rozhovoru je mi jasné, že bude třeba něco doplnit. Druhé setkání se odehrává tamtéž, jen u mě v pracovně. Matěj přenechal na chvíli péči o nemocné děti babičce. Oba pokašláváme, v Jihlavě totiž právě řádí chřipková epidemie. Pijeme bylinkový čaj a snažíme se jeden druhému porozumět. Škoda, v psané podobě rozhovoru se ztrácí poměrně podstatná složka Matějova mluveného projevu: změny intenzity, intonace, impulzivní reakce, ale i rozvážné, poctivé rozjímání, jak to tehdy doopravdy bylo…

Jsi pro mě člověk naprosto propojený s tímto krajem – Vysočinou žiješ, dýcháš, hraješ. Vrtá mi hlavou, jak se ti podařilo narodit se v Karlových Varech?
Maminka je z Varů. Když jsem se měl narodit, chtěla, abych se narodil ve Varech. Ale žil jsem tam nějaký první měsíc, ani ne. Pak už jsme se stěhovali na ves. Do školy jsem chodil do Měřína, okres Velké Meziříčí. Dětství na vesnici v Meziříčku ve mně zanechalo dost zásadní otisk.

Otisk v jakém smyslu?
Zní to pateticky, ale nějaké spojení s krajinou… Nebo materiál, po kterém pořád toužím – vracet se nějak do lůna, něco takového. A potom taky živý masopust! To je obřad.

Zkoumal jsi tento kraj i z etnologického hlediska, z čehož usuzuji, že tvůj zájem jde do hloubky.
Myslíš ty lidové písničky. Na tom má zase podíl můj táta. Doma jsme měli stohy sborníků, zpěvníků, co nakoupil po antikvariátech. Odmalička mě lákalo se v nich naučit číst. Prvně jsem četl úplně jiné regiony, až potom jsem pochopil, odkud jsem a co je Vysočina a že je trochu specifická. Také tím, že tu byli Němci a co vlastně zmizelo. Taky, že každý kus Horácka je jiný. Nějak se to sice dělí politicky a jinak etnologicky, ale charakter regionu se dá vystopovat i v písních nebo tradicích, zvycích.
To jsem dělal na bakalářku. Zlákala mě představa, že si například František Sušil dal tu práci a jel opravdu do terénu a písně po babičkách sesbíral. A že už nikdo takový teď není, kdo by takhle zpíval. Chtěl jsem si zažít ta místa a staré písně, co jsou ve sbornících, jsem zas chtěl dovézt tam, kde byly sebrány. Dodneška jsem za to vděčný, že jsem si tenkrát ty výlety udělal. Když si dnes tu písničku zpívám, mám ji spojenou s konkrétním zážitkem místa.

Uvedli tě rodiče nějakým způsobem do světa umění, nebo sis cestu našel sám?
Po léta si hýčkáme rodinný klenot festivalu Prázdniny v Telči, takže velkým vlivem byla spíš folková muzika, jednoduchá, jadrná a free. Možná v tom byla i nějaká revolta vůči folkloru, ale to až když mě s sebou tahali po festivalech.
Poprvé když jsem přišel s tím, že bych šel k Tomáši Rullerovi, tak mě táta úplně šokoval, že ho zná. Ne osobně, ale že byl v roce 1988 na Rockfestu v Paláci kultury, kde Ruller dělal akci Pakulení, a že se vlastně disent a underground na některých místech stýkaly s folkovým hnutím. I když folk byl asi víc tolerovaný. Ale už v roce 89, když slyšíš nahrávku z letní Telče, tak se tam zpívá: „Zvoňte klíčema, kašlem na vás“ – nebo něco takového. V dětství pro mě byly silné divadelní zážitky s brněnským Divadlem na provázku; naši rodiče byli velcí fanoušci. Taková jména jako Petr Scherhaufer, Petr Oslzlý, Eva Tálská a Zojka Mikotová, to u nás lítalo. Ale cestu k výtvarnému umění jsem si musel najít sám.
Jo vlastně, pamatuju si! Okresní klub mládeže, kde táta tehdy pořádal kulturní akce, organizoval na zahradě Domu dětí, dnes Grafické školy na Křížové ulici, skupinovou výstavu regionálních umělců nazvanou Zahrada. Už jako malý kluk, ve druhé třídě, jsem tam vystavoval nějaké panáčky, co jsem stloukal ze dřeva. To ve mně tenkrát zanechalo pocit hrdosti, že jsem se mohl zúčastnit výstavy vedle dospělých umělců.

Jaké to bylo, když ses dostal do ateliéru Tomáše Rullera na FaVU?
To už si vůbec nepamatuji. Úžas, fantazie, svoboda? Vždycky jsou to vlny: první rok jsou všichni nadšení, prostě všechno skvělé. Později – taky jsem to viděl z asistentské pozice – nadšení opadne, nastane taková líná letargie. Pak se studenti znovu hledají, jsou úplně v opozici proti pedagogům, nedělají vůbec nic. Tu bakalářku alespoň udělají, nebo to úplně vyhnije. A kdo vzchopí síly a dokáže to dotáhnout, je za šest let magistrem performance!

Jak myslíš, že tě ovlivnil?
Nevím, jestli měl vliv, ale naučil mě hodně věcí. Trpělivosti třeba. Spoustu takových věcí, které bych dřív rád porušoval a teď už si je porušit netroufnu, třeba instalačních pravidel, nějaký takový řád, který v sobě nemám, nebo ho nepodporuji, tak jsem asi pochopil, že má být. Asi největší vliv měl na mě v takovém „buddhistickém přístupu“ ke studentům. Inspiroval, dával podněty nebo úkoly, ale kdo nechce, tak nic nedělá. Kdo nemá vůli, nic se nenaučí. Prostě něco plyne a má plynout, princip nezasahování. Jestli to tak má být, tak to nech.

Umět vyhmátnout ty momenty, které nechat plynout…
…a kdy zakročit a kdy se do toho za každou cenu opřít a jít s invencí. Což je i životní přístup nebo pocit v průběhu performance. Kdy mám tlačit a vnášet do akce nějaký svůj smysl, význam nebo symbol, který jsem si dopředu naplánoval, a jestli je to za každou cenu důležité? To se na akcích Tomáše Rullera stává čím dál míň zjevným. I když on je na první pohled takový urputný. Člověk si řekne: je to ten temný pán, který to tady řídí, ale když vpluje do akce, najednou všechno kolem něj zintenzivní, snad nějakým kouzlem. A to právě spočívá v tom nezasahování.

Z tvého bohatého portfolia mě upoutala cesta z Brna na Říp. Můžeš o ní prozradit víc?
Na to vzpomínám rád. Cesta byla pěšky z Brna na Říp. Tady na Vysočině mě doprovázela moje žena, tehdy to ještě nebyla manželka. Ta si hned druhý den něco škaredého ušla, takže jsme byli ve Světlé nad Sázavou na zdravotním středisku a ten výron nebo co jí dali do zinkoklihu a ona jela vlakem domů. Šel jsem to týden. Tehdy byl úplně nový fenomén mobilního telefonu, já jsem si ho půjčil od spolužáka Ládína Železného. Publikum na startu bylo vyzvané, že mi můžou kdykoli zavolat. Měli mi nechat číslo, a pak až na Říp dojdu, zavolám. To bylo jediné propojení začátku s koncem. Když jsem seděl na Řípu v hospodě, zkoušel jsem všem volat. Někteří to nebrali, někteří nevěděli, že tam vůbec číslo psali.
Z Brna jsem startoval dopoledne a šel jsem tři dny na Vysočinu, to jsem začal bos a pak jsem si až tady vzal boty. Ale jinak to zas není tak daleko, 350 kilometrů. Je pravda, že to byla moje nejdelší intenzivní pouť v tahu. Dnes se hodně mluví o Svatojakubské kamině. Tam jsem ještě nedošel. Pro mě to bylo zásadní, protože mě na Říp jako malého nikdy rodiče nevzali. Teď ta povinná literatura, pověsti české a všude je to: „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp býti má!“ To tam mají nad hospodou napsané. Tak jsem si říkal, jestli pouť někam, tak musím jít na tu naši posvátnou horu, přece nebudu hned jezdit do Španělska.

Tvá diplomová práce nese záhadný název: Bestiář Giglaue.
Koncept byl rozsáhlý a možná až pohádkářský nebo duchařský. Gigla je staré latinské jméno pro Jihlavu. Jihlavě velice chybí nějaká krásná kniha místních pověstí – teď sice vyšla práce Václava Nečady s překlady z Antona Altrichtera a dalších německých pamětníků – zdrojů je hodně, vnímám ty příběhy jako zásadní pro identifikaci s městem a jeho historií. Některé příběhy jsem slyšel od babičky, něco jsem měl vyčteného. Chtěl jsem to propojit se současným uměním. Protože to, co se učí na školách, celý modernismus, je vlastně schválně odtržené od tradice. A mně přišlo, že dneska se to dá napojit na starý lidový příběh, motiv, inspiraci, že se z toho dá udělat úplně současné umění, které vypadá, jako že s tím nemá nic společného, ale pro tebe jako tvůrce je to zajímavé, a v tom je ten klíč.
Jenom jsem to tak načal a pak se mi začaly rodit děti. Pro mě to byla iniciace. Tím jsem si nastavil, že ukončím vzdělávací fázi a už budu ten dospělý. Protože jsem plánoval, že se vrátím z Brna do Jihlavy, tak jsem si chtěl zdejší prostor nějak osahat. Nejzásadnější pro mě byla akce, která to všechno měla otevírat, že si vyčistím prostor tak, jak to dělají kouzelníci nebo šamani v přírodních kulturách. Chodil jsem na světové strany z Jihlavy, od morového sloupu z náměstí. Nastavil jsem si dělnickou hodinu, v šest ráno, a šest hodin jsem šel tam a šest hodin zpátky. Měl jsem takovou dvanáctku, abych se v tom prostoru znovu zasoustředil a potom jsem to obcházel další tři dny, takže se mi kraj stal známějším. I když jsem tady celou dobu vyrůstal, neměl jsem to prochozené. A pak jsem si říkal, že všechny následující akce, které se budou vázat k duchům a strašidlům a místům, které mám rád a kde jsou nějaké pověsti, se budou odehrávat uvnitř v kruhu. Že už tu budu jako doma. Ale udělal jsem asi tři z plánovaných devíti, nebo kolika. Popsal jsem v diplomce návody, ale už jsem všechno nezvládl. Zůstalo to v šuplíku.

Máš chuť to ještě zrealizovat? Nebo už jsi to „překročil“?
Možná, možná, nevím. Spíš zkušenost s takovou, já tomu říkám kresba akcí krajinou, to mě bavilo. Člověk si cestou nasbírá zážitky a zkušenosti a je to nepředatelné. Ale může to být vystavené ve formě návodů nebo záznamů. To mě baví, to mě rajcuje furt, to bych chtěl dělat i na důchod.

Můžeš říci něco víc o svém dobrovolnickém pobytu a „environmentu pro pacienty“ v jihlavské psychiatrické léčebně? Jak k tomu došlo? Jak akce probíhala?
Tehdy to byl první ročník festivalu Sejdeme se na kopečku. Dana Holíková, produkční divadla, oslovila tátu, aby tam společně udělali dramaturgii kulturního programu. U toho prvního druhého ročníku mě napadlo, že bych si to sám rád zkusil. Když už je to nazvané Týden duševního zdraví, že si půjdu do psychiatrické léčebny udělat svůj týden duševního zdraví. Nebudu chodit na žádné terapie a setkávání s pacienty, ale postavím před divadlem stan, kde bude čajovna, a kdo bude chtít, tak si tam pobude. Já budu čajovník a budu tam v tom stanu spát. A vznikaly krásné věci: pacienti, nejvíc asi alkoholici nebo závislí, chodili pravidelně a sdíleli tam se mnou své osudy. Pak bylo krásné: ráno jsem se vzbudil, otevřu stan a před stanem ležela vánočka. A když přišli pacienti, tak říkali: „To jsme měli dnes k snídani, to vám tady někdo přinesl.“ Měl jsem tam vlastně péči. Nepovažuji to za nějaké „hoch art“ umění, kterým bych se prezentoval, ale zkušenost to byla úžasná.
Pak navázala další spolupráce, léčebna mě oslovila, abych tam působil. Dělal jsem pro ně muzikoterapie, možná se tomu tak tehdy ještě neříkalo, neměl jsem žádný certifikát, ani jsem nebyl školený terapeut, ani jsem se tím teoreticky nezabýval. Jenom jsem tam přicházel s různými nástroji a v kroužku jsem si tam s pacienty zpíval a hrál půl roku pravidelně každý týden. To bylo těsně po škole.

Akt performance může v mnoha ohledech navazovat na magické rituály, prastaré obřady. Ty sám ses věnoval židovským tradicím a zvykům.
Se Spolkem KUŠ jsme poslední čtyři roky v synagoze v Polné pořádali komunitní oslavu. Snažil jsem se nastudovat si tradice a zvyky, které se vážou ke svátku nekvašených chlebů. Pesach slavili Židé v období křesťanských Velikonoc.

K buddhismu ses vyjádřil v rámci akce Czech Buddhist.
Jednoduchá narážka měla být, že řada Čechů v mém okolí sympatizuje s buddhismem. Určitě hraje roli i to, jak sem Dalajláma jezdil na návštěvy za Havlem. A máme jasný názor, nevím tedy, zda většinový, na invazi Číňanů do Tibetu. Byl jsem v roce 2010 v Číně a bylo pro mě nepřekonatelně těžké se s tím nějak smířit, ale vlastně jsem se bál udělat něco radikálního.
Zavřel jsem se v hotelovém pokoji a díval se na různé čínské populární programy. Spíš jsem v tom měl to, že český buddhista je vlastně ten, který se někde schovává, má sice ten svůj názor, ale radši se dívá na seriály, a žehlil jsem u toho. Pak mě ještě napadlo, že jsem mohl žehlit českou vlajku, ale tu jsem neměl, tak jsem si žehlil svoje trička. Jak se Svěrák ve Vratných lahvích ptá Daniely Kolářové: „Jak ty, se svým vysokoškolským vzděláním, se můžeš dívat na seriály?“ A ona mu říká: „Žehlils někdy?“ A vzpomněl jsem si, že jsem nikdy nežehlil. Takhle jsem to zužitkoval, naučil jsem se žehlit při čínských seriálech. Dívám se na seriály a pak si začnu lehce broukat nějakou tu nejslavnější mantru, která tam přes ten zvuk zaznívá. To měl být jenom takový dotek nebo spíš osobní vyrovnání se s problémem.
Během pobytu v Šanghaji jsem ale uskutečnil akci, při které jsem si vyzkoušel rovinu performance, jakou asi dělal Knížák v osmdesátých letech, nebo Ruller, když to bylo proti systému. Všude na ulici jsou vojáci nebo policajti. I když to bylo v zavřeném areálu a oni se o ty Evropany trochu jako starali, to byli vzácní hosti, tak to okamžitě mělo ohlas, jako že to je něco ilegálního, že je to nepovolené.

Co to bylo?
Jak jsi narážela na to, jak jsem propojený s krajinou, písničkami nebo s územím Vysočiny: nejstarší zapsaný kolový tanec z okolí Třebíče se jmenuje Sůl do očí. A já jsem vyšel z toho textu. Nakoupil jsem hodně soli a pak jsem se na „Český den“, kdy probíhal celodenní program na pódiích, odhodlal k neohlášené akci, která měla takový soustrastný podtext; v tom textu se zrazená milá vyznává, že neví, kdo odvádí jejího milého. A nenávistně sype tu sůl. A já jsem to tak bral, jak říkáme, sůl v očích, nebo když tečou slzy. Udělal jsem kolem sebe bílý prostor, zpíval jsem onu píseň a sypal sůl, až jsem všechny pytlíky vysypal. Pak jsem si do toho lehl, vytáhl jsem si šátek po babičce a chvilku jsem tam s tím stál; byl jsem celý v černém, jenom ten šátek jsem měl nakonec na hlavě, a ta bílá sůl… Okamžitě se seběhlo šílených lidí, byl jsem obklopen kruhem pozorovatelů i policejní ostrahou. Když jsem to dokončil, zbyl záznam v otiscích, jako když děti dělají do sněhu andělíčka. Obrazec, který jsem tam chtěl nechat. Ale vmžiku tam byli vyšetřovatelé, odvlekli mě, chvíli mě drželi, jako že jsem nějaký delikvent, a pokoušeli se to vyjednat s produkční. Dohodli se, že se to musí okamžitě uklidit. Že tam nesmí zůstat nic, protože měli strach, že to nějak odkazuje… To jsem nevěděl, ale asi hodinu předtím byla v pavilonu konference, diskuse o české kultuře, a jeden z pořadatelů pozval čínského disidenta, který měl na sobě černobílé sako. Jenom tam přišel a odvedli ho a už ho nikdo neviděl. Tím se jako by trošku rozvířila atmosféra.

Když se vrátíme k etnickým a náboženským motivům, se kterými zacházíš… Pociťuješ své akce víc jako návrat ke kořenům nebo reakci na proplétání kořenů dnešního multikulturního světa? Nebo je to obojí zároveň?
Asi to tak je, všechno, od každého trochu. Kdybys mi řekla jenom návrat ke kořenům, tak si myslím, že by to byl folklór, úplně čistý, že bych chtěl mít na sobě tradiční kroj z 19. století a zpívat. Kdybych to měl vědomě pojmenované, že s tím pracuji jako malíř s barvou, že si vezmu tady kousek, tady kousek, tak by mě to nebavilo. Musím si to napojení na tradici projít.

Na jaké hranice u akcí a performancí – ať už u sebe, nebo v komunikaci s divákem – jsi narazil, krom fyzických možností těla?
Asi hranice konvencí. Že poběžím nahý po náměstí a budu řvát: „Veselé Vánoce!“ to by mi přišlo cool před lety, ale teď bych to asi už… Nemám potřebu to teď dělat, že? Ale nápad to je docela dobrý…
Mě třeba překvapilo, jak je YouTube plný videí, jsou to vtipy. Objevilo se to i v ateliéru; studenti s tím chodili a říkali: „Je tohle akce? Performance? Je to umění? Není to umění?“ A je to přece mnohem zábavnější, má to milion zhlédnutí, tak proč neděláme tohle? Jestli tam není ta hranice, nebo kam až sahá zábava, kde je devalvace lidského záměru nebo záměrného chování. Najednou má každá kravina obrovský ohlas v počtu lajků od laiků. Pak si člověk myslí, že dělá něco závažného, ale vlastně to nikoho nezajímá. To je vlastně dneska hranice, kterou hledám.

Pracuješ jednak v reálném čase, a pak se záznamem: obrazem, zvukem, multimediálním obsahem. Jak chápeš vztah reality a virtuální reality?
Určitě upřednostňuji příležitost k živé akci, vždycky. Mám i problém dát dohromady nějakou dokumentaci. Samozřejmě ovládám tu technologii, a dokonce mě to i baví zpracovávat, ale na to, abych to vystavil a stál si za tím jako za dílem, tak mám vždycky strašnou sebekritiku. Mnohem snazší je vystoupit a nechat plynout to, co se právě teď děje. Když je něco zastaveného v čase a já už to vidím po šestnácté a vidím, jak bych to zase udělal jinak, tak je to mnohem těžší ustát. Proto asi nejsem malíř. V momentě, kdy bych to namaloval, by mě hrozně štvalo, že jsem to nenamaloval jinak nebo že to není dokonalé. Mám v sobě od dětství asi nějaké puntičkářství. To jsme se taky s panem profesorem Rullerem shodli, že to musí být dokonalé. Když už použiju video nebo fotky, jsou to spíš archiválie, dokumenty.
V galerii si může člověk dovolit nechat celou délku akce a nestříhat to, ale třeba je pro něj nejsilnější zrovna jeden moment, který by měl vystřihnout – jenom pět vteřin – a nechat to běžet ve smyčce. Dřív, když video nebylo tak dostupné, vybírali performeři třeba jenom jednu fotografii z dvaceti. A my v těch dějinách umění teď listujeme a vidíme tu jednu a najednou po letech vyplave třeba dalších padesát a my zjišťujeme, že ta akce měla třeba jiný rozměr.

Jaký je rozdíl mezi Matějem hudebníkem a Matějem performerem?
Pro mě to má různé úrovně. Někdy, když jsme jezdili s kapelou nebo hrát písničky, bylo to úplně jiné. I když do toho vnáším zkušenosti z akční oblasti, anebo naopak. Za to děkuji Jennifer Helia De Felice, která mi řekla: „Musíš ty housle nechat ve futrálu.“ Ty se o ně jen opíráš, to je tvoje berlička. Pojď do akce bez houslí. Prostě je mít nebudeš. Protože v momentě, kdy má člověk zkušenost s něčím, co dokáže, umí a chce se s tím předvést, už vlastně přestává být akčním umělcem. Na to myslím často, když je příležitost udělat performance, kde nehraju, nezpívám. Je to pro mě vždycky výzva.

Nechával jsi opravdu housle ve futrálu? Vzpomeneš si, v kolika performancích nehraješ, nezpíváš? Je to těžké?
Jo, je to těžké! Přiznávám si, že to je vlastně jiná zkušenost. Považuji za akce i ty dlouhodobější, když je pouť v krajině a pak to třeba reflektuji performancí před diváky při vernisáži. A stejně zase zpívám!

Bojuješ se stereotypy, nebo jim necháváš volný průběh? Nakolik v sobě člověk svůj přirozený sklon opakovat se během akce krotí?
To je, jako kdyby ses ptala malíře, jestli mu vadí, že v tomhle obrazu použil znovu červenou, ne? Děláš stejnou aktivitu – obcházení prostoru, zametání – v každé situaci, ať je vás tam deset, pět, nebo jsi sám, na různých místech…je to špatně? Je to stereotyp? Nebo je to zkoumání místa a času, kde jsem pokaždé jinak a jinak prožívám okamžik? Je jasné, že pro diváka to může být totálně nudné. Je prostě úplně nudné dívat se pokaždé na stejného aktéra ve stejném kostýmu, který má svoje stejné rekvizity a mění se jenom prostředí.
V hudbě je otázka, jestli hrát stejné skladby, písničky. Na opakování je postavená popularita. Když se zahraje osvědčená věc, publikum reaguje stejně. Tak proč bych to neopakoval? Ale je tam skutečně stejný prožitek i pro mě jako pro interpreta? Protože v momentě, kdy už jsem to zahrál padesátkrát, zahraju to po padesáté první se skutečně stejným záměrem, prožitkem, intenzitou emocí, kterou do toho vložit chci? Bude tam pravda?
Jak jsi zmínila stereotypy, tak mě hned napadlo, že každý obřad nebo liturgie je opakování. Posvátno je nějaký zažitý princip řádu. Když chci udělat performance, nemusí být pokaždé stejně opakovaná, ale snažím se dostat do toho podobného pocitu, který je pro mě sváteční a intenzivní. Tak to tam prostě je. To „jení“ je.

Píšeš o sobě, že jsi performer, multimediální umělec, sociální aktivista a hudebník. Sociální aktivismus spočívá třeba i v tom, že jsi působil v zastupitelstvu?
Já jsem s tím do toho šel. Pro mě bylo zásadní pokračování v myšlenkách Josepha Beuyse, který řekl, že do politiky se jít musí. Když mi lidi důvěřují a já do toho jdu jako zelený, byla to pro mě obrovská inspirace. Beuys říkal, že je to jeho sociální socha, protože byl sochař, pro mě to byla sociální akce. Chtěl jsem si to osahat, vyzkoušet, a myslím, že to mám odkroucené.

Je to uzavřená kapitola?
Nevím, jestli mě ještě někdo někdy přemluví.

Je podle tebe politika těžká služba?
Je to taková nějaká zkušenost. Člověk zase potkává jiné mozky a jiné názory na svět. Myslím si, že nějak kreativní nebo umělečtí lidé by tam měli být, aby pozdvihli tu úředničinu. Aby se tam občas objevil nějaký ztřeštěný nápad, něco vzletného. Jasně, že to nemůžou být všichni. Byl jsem tam prostě jenom za společenský vzorek.

Jaké je to být na rodičovské dovolené? Spousta mužů, co to dala, říká, že je to změnilo.
Jsem takový hrdina, otec na mateřské… Po čase se ukázalo, že si to na chvíli můžu s ženou vyměnit. Jsem rád, že je dneska možné si děti doma víc užít a nikoho to nepohoršuje. Ale nebyl jsem na mateřské na plný úvazek, hodně vypomáhaly babičky.

A ještě jsi ekologický aktivista.
Ekologický aktivista jsem, ovšem z donucení. Pravda je, že se snažím ekologicky žít. Co nejvíc to jde se uskromňovat, recyklovat, chovat se k planetě šetrně. Z těch důvodů taky neřídím auto – jedním z mnoha důvodů, kromě lenosti ještě – kompostuju a snažím se k tomu vychovávat děti v okolí. Všechno to začalo tím, že děláme tábory v přírodě. Některé z akcí vznikly na popud odporu vůči úložišti jaderného odpadu, které má vzniknout tady na Čeřínku. Tím jsem byl vyprovokován k aktivismu: co podniknu, aby byl slyšet můj hlas? Vždycky jsem si říkal, že bych měl dělat, co mě baví a co umím, a nějak se tím postavit za myšlenku ochrany přírody. Zkoušel jsem hrát písničky. Můj sociální aktivismus spočívá v tom, že jsem normálně občansky angažovaný. Říkám svoje názory, nemyslím, že jsou nějak extra radikální, a snažím se předávat svůj pohled na svět dalším. Předsedám Spolku KUŠ a sdružuji lidi, kteří mají podobný náhled na svět nebo se k tomu chtějí přidat a jít například na procházku proti výstavbě úložiště.

Moc se mi líbily záběry z vašich táborů. Až mi běhal mráz po zádech, jaké neuvěřitelné zážitky zprostředkováváte dětem a mladým lidem. Co vím, také tvoje hodiny na střední škole se odvíjely většinou jinde než ve třídě, svoje projekty jste realizovali na chodbě, ve veřejném prostoru. Mohl bys nějak shrnout své pedagogické působení na jihlavské grafické škole a na VOŠ?
Po dvou letech, co neučím, jsem se přistihl, že jsem se té oblasti víc věnoval a taky jsem sám ve zvuku víc tvořil. Jak jsem se odpojil, ustala motivace. Vždycky jsem si vyčítal: „To je hrůza, kolik času já do těch studentů rvu, co bych mohl za těch deset hodin, co tu strávím, vypotit v ateliéru věcí, kreativních!“ No nevypotil, protože bych doma dělal úplně jiné věci, já nevím, třeba omítku. Ale k učení. Po léta jsem si cizeloval formu, aby mě to bavilo. Vždycky jsem si představoval sebe v roli studenta. Tak jsem si namodeloval tu hodinu, že budeme hodně chodit ven, výstavy se mění pořád, tak musíme chodit do galerie pokaždé, když se změní! Proč tam se studenty nikdo nechodí? I když jsem učil zvuk, chodili jsme poslouchat do galerie. Tvořili v parku, na ulici, v ZOO nebo v ambitech kláštera. Ale když už to dospělo do takového tvaru, ve kterém jsem se začal opakovat, najednou jsem si říkal: proč? Skončil jsem s tím, že jsem stál před tabulí a říkal jsem ty věci, co bych říkat měl…

To byl to důvod, proč jsi odešel?
Bylo to nějaké přesycení nebo únava, několikeré vyhoření. Rozhodně to nepovažuju za konec pedagogické kariéry, ale za přestávku, odpočinek. Vlastně jsem si to akorát transformoval a šel jsem do té volnočasovky.

Rohozná je tedy tvé současné zázemí?
Duševně určitě. Jsem zaměstnancem střediska volného času Tempo v Polné. Město Polná je majitelem objektu Na Kuši u Rohozné. Velký sen je, že se to Na Kuši promění v otevřené místo v krajině, kde by se dal kreativně trávit čas. „Na umění se musí jít od lesa!“ Ten náš táborový spolek je spousta lidí, snažíme se ukočírovat vizi rekonstrukce hájenky tak, aby z ní vznikl tvůrčí prostor. Aby to mohla být nějaká lesní galerie, kam můžou jezdit děti a tvořit tam z klacků bahnité nesmysly, že to může být krásné místo setkávání nebo že by tam mohly být umělecké rezidence. A je to tady na Čeřínku, kousek od Jihlavy. Jenže v prostředí městečka, jako je Polná, to jde těžko. Nemají galerii, uměním tam není tknutý nikdo.

Tedy musíš teď být zároveň statečný organizátor, pedagog, jsi hudebník, zároveň performer…Připadá mi, že toho je stále strašně moc.
Já se právě bojím, že už se z toho brzy zblázním.

Logicky jsi musel něco opustit.
Zase si nabalíš něco jiného, to je právě těžké. Je to prostě o strachu. Kdybych věděl, že mě uživí jen hraní a performance, že budu jezdit po republice, po galeriích, po klubech, jako to s kapelou vypadalo jednu chvíli na finanční soběstačnost, tak bych to asi udělal, ale já jsem vlastně neměl odvahu.

Teď trochu z druhé strany: divák je na rozdíl od účastníka rituálu většinou při performanci v pasivní pozici pozorovatele. Na svých webových stránkách cituješ z textu Igora Zhoře: „Tyto zkušenosti prožívá spolu s ním i ten, kdo pouze přihlíží – a není pochyb o tom, že i on je může vnímat s mimořádně vysokou intenzitou.“ Často si přihlížející odnáší smíšený, nepojmenovatelný prožitek, může se konfrontovat s vlastními nepříjemnými pocity… Myslíš si, že je performance divácky nejnáročnější disciplína?
Odpověď je ano. Mně se u toho vždycky vybaví citát z Johna Cage: „Když něco nemůžeš vydržet, zkus to vydržet ještě sedmkrát déle.“ Někoho to třeba může pobouřit. Já myslím, že to performer nedělá kvůli tomu, aby se předváděl. Na divákovi je, co mu sledování performance předává, co si odnáší. Vždycky máš svobodu odejít.

Jaké máš oblíbence performery, vzory? Napadne tě někdo v první linii?
Z těch nejmladších nevím, ale Petr Nikl určitě, to je pro mě velmistr hravosti a radosti. Pokaždé, když ho vidím, říkám si, je to smrtelně vážné, nebo úplně ulítlé. Naplňuje mě optimismem a štěstím, když je člověk tak blízko hravosti, která z něj srší.

Co máš rád, když si chceš odpočinout, načerpat inspiraci? Je to hudba? Literatura?
Václava Cílka jsem přečetl, toho mám v malíčku. Nějak mě to nabíjí. On je takový bodrý. Na někoho je to až moc esoterické; ale on má dobrá napojení na osobnosti, o nichž člověk nějak tuší, že existovaly, nebo je nějak potkal a píše o nich s takovou erudicí a nadhledem, že to člověku dělá radost.
A pak jsem jako správný táborník nedávno znovuobjevil, přes Henryho Thoreaua, Setona. Jako kluk jsem to moc nemusel, to jsem raději louskal mayovky, ale teď si uvědomuji, že je to obrovský duch. Občas si to otevřu, ono to tak povznáší, není to nic těžkého, jsou tam krásné popisy přírody a do toho jeho autorské kresby. Řekneš si: „Ty jo, to byl umělec jako blázen!“ A dokázal k tomu dělat literaturu.

Matěj Kolář (1979) absolvoval ateliér Performance na FaVU VUT v Brně u profesora Tomáše Rullera (1997–2003). Následně v ateliéru až do roku 2016 působil jako asistent, vyučoval předměty Akce a reakce, Tchai čchi pro začátečníky a „vařil čaj”. Performuje, tvoří autorská videa, spolupracuje s divadly (De Facto Mimo, T.E.J.P., Divadlo Víti Marčíka). Jako hudebník vystupuje se svými skřipkami coby DJ Skřípák, působí v uskupeních Durkheim Dolls, v duu Matěj & Predrag, Draga Banda nebo v triu TRAM TRAM. Učil zvuk, typografii a historii umění na VOŠG a SUŠG, na Gymnáziu Jihlava a Soukromé vyšší odborné škole sociální Jihlava. Již několik desetiletí pořádá zážitkové letní tábory pro děti. V letech 2014–2018 zasedal v zastupitelstvu města Jihlavy, předsedá Spolku KUŠ pro environmentální a multikulturní výchovu, organizoval festivalový event Hliníkový Vilém, podílí se na organizaci festivalu Prázdniny v Telči, Jihlavského havířského průvodu a dalších. V současné době věnuje úsilí vzniku kulturního a environmentálního centra na Čeřínku.

Tam u šraňků bude přístaviště. Rozhovory s umělci s Českomoravské povýšeniny. Lenka Dolanová, Daniel Novák, Ilona Staňková. Vydala Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2019.

Text byl redakčně krácen.