KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Dokončení ankety tentokrát s důrazem na situaci nakladatelství (Větrné mlýny, Baobab, Galén, Host), ale také reflexi samotnými umělci (Denisa Krausová, Šárka Basjuk Koudelová, Jaroslav Kovanda…).

Všechny články knižního trhu jsou spolu těsně propojené, říká Miroslav Balaštík z Nakladatelství Host, když vysvětluje, že finanční výpomoc ministerstva malým nakladatelstvím situaci nevyřeší. Malá nakladatelství se již v březnu spojila do cechu (CMN) a jeho jménem poslala ministru kultury dopis, v němž jej žádají o neprodlené vyplacení grantů na rok 2020 a vypsání dotačních programů, jež by uhradily „prokazatelnou ztrátu“. Svaz českých knihkupců a nakladatelů žádá po státu miliardu, což probouzí vášně hlavně z toho důvodu, že zastupuje i velké podniky jako Euromedia group, za nímž stojí například miliardář Daniel Křetínský. Všichni se však shodují na tom, že základním kamenem jsou knihkupectví, která nemají finanční rezervy na pokrytí této mimořádné situace, a jejich případný konec tak řetězovou reakcí ohrozí celý knižní trh.

Mnozí oslovení napříč uměleckými obory však přes veškerou závažnost připomínají, že jsou podstatnější ohrožení nežli literární byznys, vydavatelský plán či zavedená spolupráce, týkají se konkrétních lidských životů, ale také svobody těchto životů v rámci fungujícího mezinárodního společenství v následujícím období. Ve výhledech tak mírně převažuje oborový optimismus („literatura sama v ohrožení není“, „malířům se dařilo prodávat, teď se třeba umění vrátí síla a naléhavost“, „tvůrčí lidé si poradí“) a společenská skepse („z mezinárodní solidarity nezbylo nic“, „paměť je krátká, změna ve prospěch potřebných profesí se neodehraje“, „bojím se, abychom spíše nenásledovali nápadnou podobnost s minulým stoletím a případnou postepidemickou ekonomickou krizi nezaháněli hledáním falešných viníků a fašizací“).

Ptali jsme se – v oblastech LITERATURA (Petr Minařík, Tereza Horváthová, Lubomír Houdek, Jaroslav Kovanda), VÝTVARNÉ UMĚNÍ (Denisa Krausová, Šárka Basjuk Koudelová) a HUDBA (Jan Trnka, Pavel Kopřiva, Honza Sládek) – třemi otázkami:

1. Jak se vás aktuální stav dotýká, jaké máte problémy?

2. Co pro zmírnění problémů děláte, popřípadě jak vám lze pomoci?

3. Jak se podle vás jednak mění společnost teď, jednak jak se asi změní (na co se těšit, čeho obávat) po skončení protiepidemiologických opatření?

LITERATURA

Petr Minařík, nakladatelství Větrné mlýny

1. Snažíme se, aby se nás aktuální stav příliš nedotýkal, protože dotyky jsou nebezpečné. Ale jinak jsou na tom nakladatelé podobně jako všichni. Vyčkáváme a vyhlížíme lepší časy, to se může i za předpokladu, že dobré časy už byly. Jinak to samozřejmě nevidím nijak dramaticky. Ohrožený je jistě obchod, byznys, ale ten se dokáže postavit na nohy, literatura sama v ohrožení není, naopak se třeba ukáže, že bude hrát významnější a významotvornější roli, než tomu bylo doposud.

2. Nemyslím si, že by nám bylo třeba nějak speciálně pomáhat. Nejsme na tom tak zle, ale kdyby si chtěl někdo koupit naše knihy, budeme mile potěšeni, pochopitelně.

3. Nejsem prorok ani plukovník Prymula, tedy nevím. Možná se nezmění nic, možná všechno. Nejspíš se změní náš pohled, některých z nás na nás samé. Netušil jsem, že celá společnost, takřka většina Evropy se při prvním kýchnutí zavře doma na sto západů, bude šít roušky pro sebe a své soukmenovce a nestarat se o okolí. Z mezinárodní solidarity, ze které jsme posledních 30 let tolik čerpali, nemyslím teď eurofondy, ale tu možnost cítit se být součástí evropské civilizace, nezbylo nic a domnívám se, že nám to bude chybět, a že za to osudem budeme trestáni, ale co už, holt žádný Čech nakonec neroste do nebe.

Tereza Horváthová, nakladatelství Baobab

1. Jak asi víte, malý nakladatel kvalitních knih je v současné době jedním z nejohroženějších druhů v knižním řetězci: knihy do distribucí dodáváme téměř výhradně do komisí, knihy vyrábíme a jsme tedy finančně zavázáni jak tvůrcům, tak tiskárnám. Knižní trh aktuálně téměř stojí: neprodává se tam, kde se většinou prodává nejvíc: v dobrých knihkupectvích, v galeriích, na festivalech, při nejrůznějších malých kulturních událostech. Vše, kromě prodeje přes internet, se zastavilo. Velcí distributoři přeprodávají na internetu různým internetovým prodejcům, kteří je dramaticky zlevňují a zcela tak znevýhodňují naše vlastní e-shopy. Většina velkých distributorů pozastavila platby na neurčito. V současné době máme dva a půl zaměstnance, kteří jsou na výplatách z Baobabu existenčně závislí. Uvidíme, jak dlouho tento stav bude trvat… Zároveň jako pořadatel Mezinárodního festivalu malých nakladatelů jsme v naprostém neznámu a musíme plánovat v podstatě tři verze festivalu: jeden mezinárodní, pokud se otevřou hranice, jeden český a jeden zcela alternativní… Ale ráda bych zároveň dodala, že věřím v naše autory i naše knihy. Tvůrčí lidi si prostě musí poradit za každé situace.

2. Ministerstvo kultury má docela dost nástrojů, kterými malým nakladatelům kvalitních knih může pomoci: snížením DPH, změnou odpočtu daní ze skladu, ale i různými grantovými pobídkami typu Česká knihovna (díky které knihovny objednávají vybrané kvalitní české tituly ve velkém), bryskním otevřením malých knihkupectví a samozřejmě i přímou finanční pomocí. Naši věrní čtenáři dobře vědí, že mají naše knihy aktuálně nakupovat přes náš e-shop nebo e-shopy dobrých knihkupců, podporovat naše autory (třeba koupí originálních grafik přímo od nich) a dělat to průběžně a pravidelně.

3. Myslím, že nucené zastavení jsme jako lidské společenství pořádně dlouho potřebovali, a že je aktuální situace takové poslední varování. Takže samozřejmě navzdory současné katastrofě doufám v lepší budoucnost.

Lubomír Houdek, Knižní nakladatelství a hudební vydavatelství Galén

1. Když odhlédnu od zdravotních problémů celého světa a organizovaného šíření nejistoty u nás, tak hlavním problémem našeho oboru je zhroucení platební morálky distributorů, kteří ze dne na den přestali platit faktury za již prodané knihy. Z těchto faktur jsme ale my již odvedli DPH i uhradili autorům honoráře. Distribuce argumentuje tím, že by neměli na výplaty pro své zaměstnance. A my naše lidi máme živit dobrým slovem? Ale strach o blízké, přátele i řadu dobrých známých ze současné první linie devastuje mysl více. Vždyť i církve všeho druhu se musely před virem pokorně sklonit…

2. Jako malé nakladatelství s pár zaměstnanci nemůžeme dělat téměř nic, nespadáme do kategorie OSVČ, abychom dostali státní příspěvek. Můžeme sice redigovat, sázet, dělat korektury, ale nemůžeme dávat knihy do tisku, protože bychom nezaplatili tiskárnám. Takže dokud se nerozběhnou knihkupectví, jsme přešlí mrazem.

3. Snad by mohlo konečně dojít k docenění některých povolání. Ukazuje se, že bez přeplácených sportovců, politiků, bankéřů a top manažerů všeho druhu se obejdeme podezřele snadno, bez lékařů, sestřiček, prodavačů či pošťáků nikoli. Na to by bylo možné se těšit, kdyby lidská paměť i vděk nebyly tak krátké. Proto myslím, že se nic ve prospěch potřebných profesí neodehraje. Možná dostanou diplomy…? Těšit se můžeme i na zrušení nouzového režimu, obávat se můžeme toho, že by někomu bezprecedentní situace zachutnala? Těšit se lze na vše normální, bojím se nárůstu chudoby – neplatí opět plošně. Ale těším se na řadu knih a alb, na kterých pracujeme.

Miroslav Balaštík, Nakladatelství HOST

1. Největší problémy jsou samozřejmě finanční. Jde o propad prodejů knih kvůli zavřeným knihkupectvím, ale kromě toho také fakt, že ani za prodané knihy nám distribuční firmy už měsíce neplatí. Knižní trh se ocitl v krizi, za níž může nejen virus, ale také nedobře fungující distribuční systém, respektive vztahy mezi knihkupci, distributory a nakladateli. Kvůli tomu musíme nyní odkládat vydání některých titulů a naše zaměstnance posílat na tzv. kurzarbeit.

A postihne to nepochybně i živnostníky, se kterými spolupracujeme, jako jsou grafici, překladatelé, redaktoři, pro které bude méně práce.

2. V této chvíli nelze dělat nic jiného než se obracet na stát, aby knižní trh podpořil. Svaz knihkupců a nakladatelů to spočítal na jednu miliardu korun, kterou je potřeba pro jeho záchranu. Ministerstvo kultury chce dotacemi podpořit malé nakladatele, což je výborné, ale situaci to nevyřeší. Všechny články knižního trhu jsou spolu těsně propojené, a pokud začnou krachovat knihkupectví nebo distribuce, dopadne to samozřejmě i na nás jako nakladatele a přes nás zase dál, na spisovatele, překladatele a nakonec čtenáře.

3. Byl jsem samozřejmě dojatý, když se projevila ta obrovská solidarita, nezištná pomoc při šití roušek, obědy zdarma pro zdravotníky atd. Na druhou stranu se ale téhle karanténní euforie trochu bojím. Přesněji, bojím se toho, abychom na ni nevzpomínali s dojetím, ale abychom si pamatovali, že jsme při tom přišli o řadu základních svobod. Bojím se, aby se nám nějak nestýskalo po té jednoduchosti života v karanténě: žijeme ze dne na den, společný osud nás sbližuje, nezištně si pomáháme, a protože máme co jíst, je život najednou závratně jednoduchý. Protože komu se po něm bude stýskat zcela jistě, budou politici, jimž nouzový stav dal do rukou neuvěřitelnou moc. Jinak řečeno: musíme být nyní mnohem víc ostražití před kýmkoliv, kdo bude vyvolávat strach a nabízet směnu, při níž výměnou za ochranu života bude požadovat naši svobodu. Musíme myslet na to, že máme a zachraňujeme mnohem víc než jen holé životy.

Jaroslav Kovanda, básník, spisovatel, malíř a vydavatel

1. Až na to nošení roušky nijak zvlášť. V jakési karanténě žiju skoro pořád. Do hospody chodím jenom sem tam v létě na pivo. Akorát mi teď už docházejí barvy, takže čekám, kdy se otevřou papírnictví.

2. Kromě zdravotních problémů adekvátním mému věku jsem v podstatě v pořádku. Kdyby mně chtěl ale někdo mermomocí pomoct, tak s vydáním mé poslední sbírky básní Za oknem Mitterrand. Ano, vím, v jakém stavu se „vydavatelský průmysl“ nachází… Protože jsem za ta léta, co jsem publikoval, nakladatelstvími stran poezie vycvičen – jen u některých jsem se nemusel na vydání své sbírky básní podílet finančně –, jsem ochoten tak učinit i teď. V nynější situaci bych to ale udělal docela rád. Třeba bych tím způsobem pomohl nějakému nakladatelství alespoň trochu zmenšit ponor.

3. Všechny přírodní katastrofy mají pro společnost profylaktický charakter. V takové době lidé zpravidla nezakládají politické strany, starají se o podstatné: vynášejí bahno ze zatopených baráků, předávají si kýble, když hasí, šijí roušky pro své bližní. Dělají podstatné. Dělají něco nového. Sobečtí hysterici během katastrof křičí. Osočují, podezírají, zavazejí. Je řada náznaků, že by státy mohly po koronaviru mezi sebou komunikovat líp. Rusové pomáhají v Itálii, Číňané po celém světě, Američané poslali do Itálie své ochranné pomůcky, i když jim taky teče do bot. „Inkoustoví řemeslníci“, jak psával Gogol, ze svých kompjůtrú vylučují dlouhé články plné cizích slov, v nichž se to hemží i ryze socialistickými požadavky, jak by se ti bohatí měli v budoucnu podělit o své bohatství a podobné nesmysly. Koronavirus bude zahnán do kouta a lidstvo v jiném koutě bude zas osnovat. Místo aby zlepšovalo svoji vzájemnost, propojenost. Přemýšlel jsem tuhle při TV u seriálu o Medicejích, jak to, že v době, kdy jim smrt číhala dennodenně za zadkem, „produkovali“ ti lidé takovou krásu: v obrazech, sochách, architektuře, v odívání, v jídle. Asi právě pro tu tehdy tak všude přítomnou smrt.

My jsme měli dosud tu smrt jen v každodenních detektivkách (a v Nemocnici na kraji města) a na každé zakašlinkání máme lékárnu za každým rohem. A život byl a je pro nás hnusný, protože vládne Bureš. Proto si oblečeme průmyslem už předtrhané džínsy a jdeme do zapatlané hospody a lijeme do sebe piva. Někteří z nás se pak jdou vychcat na kritikův hrob anebo vykálet do galerie ke Knížákovi a považují to za umění. A diví se, že tupčíni z venkova nereagují.

No uvidíme, jak i s tímto „naším“ oborem zamává přírodní výběr.

VÝTVARNÉ UMĚNÍ

Denisa Krausová, malířka

1. Popravdě, mě se to v běžném životě nedotýká skoro vůbec, já žiju v částečné izolaci už skoro dva roky, tím, že jsem se uchýlila na vesnici velmi malou a nekulturní. Dál řešíme přemrzající meruňky, vinohrady, vodu a dřevo, sázení ovocných stromů, aby bylo na pálenku, no jako loni, jako předloni… V práci, (učím malbu na „šuřce“) jsem skončila o čtrnáct dní dřív, než jsem měla v plánu, toť vše. Do Rakouska chodím skoro denně, venčím tam jezevčíky, poněvadž je tudy nejhezčí cesta, ořešáková alej. Život na vesnici má nyní výhody, ne přímo, že bychom se vyhnuli viru, ale můžete si z množství nařízení vybrat dle svého rozumu a ty pak klidně i respektovat. A dokonce nás ani nikdo nebuzeruje. Policajti se objeví jednou za týden, stejně jako dřív, kdy jezdili skrze vesnické incidenty.

2. Nic, protože problémy nemám. Mohla bych se také pochlubit pár zrušenými, nebo posunutými výstavami, ale ruku na srdce, když budou o rok později, vůbec nic se nestane, naopak je šance, že budou zralejší věci. Uměním se neživím, živí mě naštěstí učení, a už delší dobu jsem neprodala žádné obrazy, tak nepociťuji změnu. Maluju si v klidu dál obrazy převážně pro pocit seberealizace a nějaké ty výstavy. Mě aktuálně zneklidňuje jen porod, který by měl proběhnout za měsíc. V tomto ohledu se mi se mi vláda opravdu snaží uškodit. Toto mě trápí, jako prvorodičku, hodně. Hromada hovadských nařízení už probíhá, nebo je stále ve vzduchu a já jsem vůči nim bezbranná. Takže se omlouvám, že nepláču každý den u zpráv a nejsem solidární se světem, když mě momentálně zajímá jen jeden člověk.

3. Mezi umělci by se situace možná mohla trochu vrátit do dob, kdy se umění ještě tolik neprodávalo, vzroste asi trochu rivalita, která s sebou nese nějaké ty prasárny, ale nebude to nic velkého. A malé pozitivní změny v umění by to ale přinést mohlo. Umělcům, zejména malířům se daří, obrazy se v posledních letech velmi dobře prodávaly, ale zdá se, že se zároveň vytrácí výjimečnost postavení umění. Peníze překrývají jeho podstatu, mění se mentalita umělců, ta krásná a nenáviděná zároveň. Některým samozřejmě prodej zcela zásadně pomůže, ale finanční závislost umělců bohužel nese ztrátu bdělosti, sebekritiky, a především času nad ním přemýšlet. A že nadprodukce nepřináší kvalitu, to není nic nového. Obrazy si umělci dobrovolně sami duplikují, dnes je možné namalovat jeden obraz šestkrát a šestkrát ho prodat. Nechci tím zas tak kritizovat, ani na to nemám pozici, ale jen si myslím, že kdyby toto nebylo tak snadné, dojde k něčemu jako je usebrání. Vrátí se třeba síla a naléhavost umění, nemám-li přímo použít pochybný pojem „opravdovosti“ umění. Není potřeba prodávat, když věci nejsou dobré, a není potřeba vystavovat, když není co. S nostalgií a naivitou vzpomínám na doby, kdy jsme po hospodách probírali, kdo si našel jakou barvičku či kombinaci, anebo jakého skvělého malíře jsme si objevili, a že bychom dali nevím co za to, abychom to mohli vidět naživo. Anebo, a to je nejzásadnější: o čem teď přemýšlíme, jaké téma nás „trápí“. Dnes často prvně prodiskutujete, co kdo prodal a za kolik, pak kdo vás tzv. „vojebal“, než se v pokročilém stadiu opilosti dostanete k tomu, že už vás to malování moc nebaví, ale že musíte… Dost bylo moralizování, sama jsem si tím musela projít, ale jedině díky osobním krizím a neúspěchům mám čas si věci uvědomovat. A dnes, v době tzv. nouze, si každý obor i jednotlivec snaží nalézt nějaké to ponaučení pro sebe, tak jsem se i já o to pokusila. Ekonomickou situaci neposoudím. A obecně, ve společnosti se nezmění nic, pokud se teď chovají například úředníci a doktoři k lidem jako k lidským bytostem, tak je to pouze dočasný stav. Nejpozději v září bude vše při starém. Lidi se nezmění, rozhodně ne k lepšímu. 

Šárka Basjuk Koudelová, malířka, kurátorka

1. Myslím, že aktuální stav je natolik všudypřítomný, že není nutné se vůči jeho omezením vymezovat coby umělkyně/umělec. Naopak jsem přesvědčená, že umělecká scéna je i v běžném režimu bohužel vystavěná na tolika nejistotách a prekarizaci, že probíhající omezení nepřináší šok, ale jen zvýrazňují mimosystémovost kulturní scény, respektive že na ni systém více méně kašle. Jsme zvyklí žít s nejistotou výdělku v dalším měsíci. Bohužel je víc než jasné, že toto podtržení běžných negativ se nejen v české společnosti týká obrovského množství lidí. Jako nejvýraznější dělící čáru ve společnosti vnímám tu mezi vlastníky nemovitostí a těmi, kterým nepatří ani třeba garáž. Pokud nám dojdou peníze, aspoň ta by se na vystěhování ateliéru hodila.

Nejvíc mě trápí starost o blízké a nemožnost je navštívit. Můj osobní život se popravdě příliš nezměnil. Jen se v posledních týdnech vyhýbám MHD, takže pracuji na drobnějších věcech doma a do ateliéru jdu v nevyhnutelných případech raději pěšky – jedna cesta je 8 km.

Aktuálně mám několik výstav, kterých jsem se měla účastnit a které jsou většinou posunuty na neurčito. S potměšilým úsměvem čekám, že nakonec budou všechny v jednom týdnu po odvolání karanténních opatření.

Na začátku dubna měl mít vernisáž můj projekt, ve kterém mám svoji oblíbenou roli mezi kurátorstvím a autorskou účastí a ke kterému jsem přizvala další autory. Na realizaci výstavy i doprovodné publikace jsme získali grant od Státního fondu kultury při MKČR. Realizace a na ni navázané financování z grantu snad bude možné posunout, každopádně MK tuto zdánlivě jednoduchou, v současné situaci pochopitelnou a nevyhnutelnou formalitu rozhodně neulehčuje.

2. Nejvíc by mi pomohlo vlastnit dům s dostatečným počtem místností pro život i práci a se zahradou.

3. Nový koronavirus nezvýraznil jen negativa ve společnosti, ale i ve spojené nádobě politiky. Je skvělé, jakou vlnu solidarity nastalá krize mezi lidmi vyvolala, ale zároveň je neuvěřitelné, jak zbytečně díky tomu vypadá naše vláda. Připadá mi šílené, jaká sbírka psychopatů, nekompetentních, omezených a hamižných lidí (resp. mužů) je souběžně ve vedení mnoha zemí. Obávám se ale, že ani po pandemické vlně k pozitivnímu obratu nedojde. Jako mnoho dalších bych si přála, aby nastalá krize dala vykrystalizovat společenským změnám, které by přinesly odklon od nesmyslného nekonečného růstu, od kapitalizace veškerých aspektů života na Zemi, drancování přírody a stále nekončícího koloniálního vykořisťování politicky nestabilních regionů. Probíhající zkušenost s čistším vzduchem a vodou, vracejícími se zvířaty a klidným nebem bychom měli využít k odvrácení klimatických změn i ujasnění celospolečenských finančních priorit. Bohužel se bojím, abychom spíše nenásledovali nápadnou podobnost s minulým stoletím a případnou postepidemickou ekonomickou krizi nezaháněli hledáním falešných viníků a fašizací.

HUDBA

Jan Trnka, hudebník (skupina Severní nástupiště),

1) Dotýká se nás asi tak jako všech. Řešíme, jak dál pracovat, jak studovat, kde vzít na nájem a jak se ze všeho nezbláznit. Samozřejmě nemůžeme hrát pro lidi a nemůžeme ani společně zkoušet, ale ač nám to moc chybí, ve srovnání se situací mnoha jiných lidí je to teď to poslední.

2) Potkáváme se online, povídáme si, hrajeme si navzájem naše oblíbené kousky a plánujeme, co bude po karanténě. Taky jsme využili čas a dali ven už malinko starší nahrávku písně Sbohem dávám, Marianne, která je volně ke stažení na našem Bandcampu – třeba lidem aspoň na chvíli zlepší náladu. 

3) Tohle asi není otázka pro country-folkovou kapelu. Ale doufejme, že solidarita a organizovanost lidí, kterou teď kolem sebe vidíme, přetrvá i po viru a že se v tomto smyslu nevrátíme do normálu. Virus přejde, ale ostatní výzvy před námi budou pořád. A moc se těšíme, až si zas zahrajem.

Pavel Kopřiva – hudebník (Folk Team), hudební vydavatel (FT Records) a organizátor (např. Festival Slunce Strážnice)

Folk Team je kapelou, která vystupuje především v létě na festivalech a na podzim. Je pravdou, že všichni členové mají svá občanská povolání, takže bez prostředků k obživě nezůstanou – pokud jarní a letní termíny odpadnou.

S mými vydavatelskými aktivitami je to poněkud horší – například novinkové album věnované skladbám Oldy Veselého, které hrají jiní interpreti – Malý princ, se trefilo do doby naprostého útlumu prodeje. Takže i reklamní kampaň k němu byla vlastně máchnutím do prázdna. V době, kdy se fyzické nosiče skoro neprodávají i bez koronaviru, je to poměrně průšvih. Vlastně nezbývá než se plně věnovat podpoře digitálního prodeje, digitalizujeme tedy právě v těchto dnech celý katalog FT Records. Příjmy z digitálního prodeje (především streamu) jsou pro vydavatelství i interprety ale nesrovnatelně nižší.

Ohledně mých aktivit pořadatelských, které se staly v posledních letech hlavní náplní mé činnosti, je situace samozřejmě zoufalá. Nikdo nedokáže v dnešní době (konec března) odhadnout, jak bude vypadat léto z hlediska festivalů. Takže jak Country fontána Brno, tak Festival Slunce Strážnice mohou spadnout do doby karantény, a i v případě, že už bude po ní, nejsem si jist, jestli budou lidé ochotni navštěvovat místa s větší koncentrací posluchačstva. Takže se obávám nejhoršího scénáře… Vzhledem k tomu, že už v tento moment jsem měl docela značné finanční náklady (spolupracující firmy zajišťující mi promo a agenturní činnost, náklady na reklamu, provoz e-shopu atd.), byl by to docela problém. Nicméně netřeba dělat ukvapené závěry, doufejme, že všechno dopadne dobře, a že se všichni uvidíme ve zdraví jak na vystoupeních Folk Teamu, tak na festivalech.

Honza Sládek, hudebník (Pohřební kapela)

1) Všichni máme svoje rodiny a povolání, takže problémy jsou hlavně tam. S kapelou jsme museli odložit velký jarní koncert v Rock Café a padlo pár dalších. Hlavně teda držíme palce všem, kdo se muzikou v ČR živí a taky pořadatelům a majitelům klubů. Jo a taky jsme přerušili zkoušení, protože není čepovaný pivo.

2) Jak řečeno výše, myslíme, že na pomoc je oprávněná fronta, kde my až tolik nestojíme. Samozřejmě nám udělá radost, když si nás v těchto chvílích pustíte a budete se těšit na všechny ty koncerty, kde se budeme potkávat. Protože koncerty jsou pro nás dycky hezkej zážitek. Těšme se na ně všichni.

3) Takhle hluboce nad tím nepřemýšlíme. Možná by bylo fajn si vážit všech, kdo roztáčí ta kola muziky, aniž z toho mají balíky peněz. Ti teď mají krušné chvíle a bylo by fajn je potom za to odměnit prostým chozením na koncerty.