Offformat Kultura

Odpovědnost umělce VI

Joseph Beuys kope díru a sází strom, 1982 Documenta 7. Repro awatrees.com

Užitečnost umělkyň a umělců pro společnost, zdá se, může spočívat v dovednosti vytvářet šablony rámečků profilových fotek na sociálních sítích.” Celoroční seriál úvah o odpovědnosti umělce pokračuje úvahou šéfkurátora Moravské galerie v Brně Ondřeje Chrobáka. K tématu se dále vysloví například teoretik a kurátor Jan Zálešák či umělkyně a kurátorka Marta Fišerová Cwiklinski.

„V následujícím roce chci v Kulturních novinách publikovat takový seriál, v němž se čtenář dozví, jak výrazné a zajímavé osobnosti rozvažují nad tématem: Odpovědnost umělce. Lze v jednadvacátém století hovořit o nějaké odpovědnosti umělce vůči společnosti? Očekává ji (třebas nevědomky) současná veřejnost? Jak moc je výtvarné hřiště společnosti otevřené?”

Zadaná otázka směřující k odpovědnosti umělce vůči společnosti zněla archaicky již o loňských vánočních svátcích, kdy mi přistála v messengeru. Okamžitě jsem si představil samizdatové Lidovky, kde by se na podobné téma a na pokračování přel Vaculík s Kantůrkovou. Kdybych si dal tu práci, jistě bych našel k tématu citát z Jindřicha Chalupeckého. Ale zpátky k otázce: odpověď zní dvakrát ne.

Víkend, který mi zbyl na psaní této ankety, byl ve znamení „běloruské revoluce“. Za starých časů by se do Minsku vypravil Jean-Paul Sartre. Setkal by se (a vyfotil kouříc fajfku) s Lukašenkem i s vůdkyněmi opozice (těch by se ujala hlavně Simone, pokud by ji vzal s sebou). Připravil by obsáhlé interview, které by publikoval ve své intelektuální revue s nákladem několika desítek, možná stovek tisíc výtisků. S větším časovým odstupem by vydal knihu reportáží „Uragán nad cukrovou řepou“, která by se v překladech do všech hlavních i okrajových jazyků okamžitě šířila světem. Joseph Beuys, abychom se drželi výtvarného umění, by v Düsseldorfu naložil svůj VW bus letáky, lojem a plstí a přes půl východní Evropy (bez dálnic) by za čtrnáct dní konečně dorazil do Minsku, kde by vnesl do událostí svými šamanistickými rituály novou dynamiku (rozuměj zmatek).

To byla běžná praxe (západních) intelektuálů a umělců v druhé polovině minulého století. Zprostředkovat a vykládat svět. Nepopírám, že to mělo svůj étos i estetiku, podobně jako studentské bouře měnící ulice v pláže. Běloruská krize by před padesáti lety trvala pravděpodobně měsíce a v globálním politickém diskurzu by byla přítomna minimálně další dvě dekády. Dneska je to otázka „prodlouženého víkendu“. Na sociálních sítích se objeví fotky policejní brutality vůči demonstrantům se zasvěcenými komentáři do 280 znaků, že se hroutí poslední diktatura v Evropě. Profilové fotky na facebooku sociální bubliny ozdobí bílo-červené rámečky, které nahradily duhové z minulého víkendu, které „řešily“ situaci v Polsku, a ty zas vystřídaly zaťatou pěst Black Lives Matter. Přes sociální sítě byly organizovány a svolány podpůrné demonstrace v obou našich větších městech. Brněnský divadelník, opět prostřednictvím postu na facebooku, utrousí postřeh, že Brno a Bělorusko mají podobnou vlajku a stejná první a poslední písmena, takže to asi dobře dopadne. Co bude příští víkend za téma pro rámečky a (humorně)-angažované posty, které vystřídají Bělorusko, nelze dopředu odhadnout. Karanténa v době vrcholící pandemické krize však ukázala, že po umělcích není zrovna velká poptávka ani doma. Křečovité pokusy populárních celebrit hrát pod okny nemocnic a domovů pro seniory si nezadaly ve zbytečnosti s designovými návrhy roušek.

Užitečnost umělkyň a umělců pro společnost, zdá se, může spočívat v dovednosti vytvářet šablony rámečků profilových fotek na sociálních sítích. Jenže na takovou grafiku nemusíte být zrovna Goya, stejně jako vymyšlení a realizování „mems“ nedá tolik práce jako namalovat Guernicu (paradoxně mem má násobně víc „views“ než mohl mít Picassův obraz). O práci a slávu přišli i neohrožení „váleční“ fotografové. Roberta Capu předčí každý mobil v rukou přímých aktérů událostí. Paradoxně tak Beuysovo krédo, že „umělcem může být každý“, dává v této perspektivě konečně smysl (a snad je i použitelnou pointou pro tuto anketu).

Na úplný závěr, dodávám, aby nedošlo k mýlce. Netrpím ani trochu nostalgií po heroických časech Sartra, Beuyse nebo nedejbože Hemingwaye a Picassa. Jejich exotická intelektuální dobrodružství z dnešní perspektivy až moc připomínají variantu kolonialismu, kdy zpravidla viděli a slyšeli pouze to, co vidět a slyšet chtěli a obraz světa, který zprostředkovávali, byl možná ještě více zmatečný, než jaký dnes „zrcadlí“ sociální sítě.