Potřebuju podněty ze života
„Chtěla jsem mít možnost umění využít ještě jinak. Přišlo mi v určitý moment, že je to všechno takové uzavřené – stejná skupina lidí, co se o umění zajímá, co si chodíme navzájem na vernisáže. (…) Takže teď si dělám psychoterapeutický výcvik,“ říká umělkyně Veronika Šrek Bromová. Péčí Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě vyšla koncem loňského roku kniha rozhovorů s umělci „z Českomoravské povýšeniny“ s názvem Tam u šraňků bude přístaviště. Některé z nich postupně představujeme i na stránkách Kulturních novin.
Rozhovor proběhl na Chaosu, což je svérázné spojení rodinného domu, ateliéru, galerie, farmy a příležitostně dočasné komunity, v jednom lednovém dni plném sněhu (2019, pozn. redakce). Z Poličky sem vede úzká cesta lemovaná stromořadím a za vraty se návštěvník ocitne v trochu jiném světě. Nezvyklé stavby rozmístěné po rozlehlé zahradě stoupající k lesu, pavlač, schodiště i různé kusy nábytku ze zaoblených a vyhlazených kusů dřeva. Zatímco Veronika se stará o program galerie, přednášky a sympozia, její manžel Ivan, který dům kdysi zakoupil, se věnuje právě práci se dřevem. V Galerii Kabinet Chaos, zbudované v prostoru půdy, zbyla ještě nevyzvednutá díla z výstavy Sousedé sobě. Ta se koná každoročně; sousedé z větší či menší dálky zde mohou vystavit libovolné dílo. Pravidelná výstavní sezóna začne zase až ke konci března.
Začnu rodinnými vlivy. Před pár lety jsi měla v Brně výstavu věnovanou rodičům – Dopis otci, dopis matce – minulý rok na ni v Praze navázala výstava Bromfiles. V nich ses vyrovnávala s dědictvím otce a matky a se vztahem k nim. Můžeš popsat, jak tě jejich tvorba ovlivňovala, když jsi začínala tvořit?
Svým způsobem jsem tvořila odjakživa. Tím, že jsem žila v rodině umělců; v prostředí, které vytvářeli, které bylo plné podnětů, ať už pozitivních, nebo negativních. Každopádně to byl takový tvůrčí chaos. Plno všelijakých obrazových materiálů okolo, knížek, časopisů, ze všeho se vystříhávalo, rodiče z toho dělali koláže, nebo se to ukládalo do krabic od filmu. Sjednocovali to tím, že to přefotili na film a pak na papír, zrušili polotóny a barvy, a pak z toho znovu vystříhávali a znova dělali koláže a pak to znova přefocovali. To byla jejich technologie. Do toho kreslili černou a bílou barvou. Znala jsem chození po redakcích s tatínkem, přítomnost dalších umělců okolo, návštěvy malířů, občas si u nás někdo schovával obrazy.
Tví rodiče tedy pracovali spolu doma, jako tvůrčí tým?
Tatínek se vyučil na litografa a na reprodukčního fotografa a pracoval ve fabrice. A přišla maminka na stáž, z Hellichovky, kde studovala polygraficky zaměřený obor. Tatínek slyšel jenom hlas. To je taková story, že byl za plentou a slyšel ji, že se zamiloval do hlasu a pak i do ní. Mamince to trvalo, než se dali dohromady, nicméně tatínek studoval a vlastně ji přetáhl na školu, na AVU. Byla v ateliéru malířském a on v grafickém. Oba byli asi hodně ambiciózní.
Připlétá se do toho jakási spolupráce s StB, někdy v období, kdy se měli brát. Nevím přesně, jak to bylo. Tohle je pro mě docela náročné. Matka pocházela z komunistické, dělnické rodiny. A otec z rodiny živnostnické; dědeček byl dámský krejčí, šil pro Hanu Benešovou. Pak ho převzala Gottwaldová, která chtěla všechno mít jak Benešová, ale byla to diametrálně jiná figura a osoba. Dědečka nechali ještě chvíli fungovat, nicméně pak musel do fabriky. Ale otec měl špatný původ, nevzali ho hned na školu, a tak šel do učení. A byl takový filuta. Takže si myslím, že do toho vlezl, jako my jsme byli v SSM, abychom se dostali na školu. Vlastně jsem kolaborovala svým způsobem obdobně. Ale nechci ho omlouvat, nevím přesně, jak to bylo. To jsem řešila v té druhé výstavě, Bromfiles.
V té první jsem řešila vyrovnání se smrtí a životem, a s tím šílenstvím, do kterého posléze upadli.
Určitě i tohle na tom mělo svůj podíl; našla jsem psychologické zprávy ze sedmdesátých let, kdy se oba zhroutili. To jsem vůbec netušila, že se otec kdy zhroutil – byl vždycky za takového silného, akčního, organizátora, který všechno uměl zařídit. Byl svým způsobem geniální. Nebo pozdější zprávy o tom, že byl hraniční osobnost. Do určité míry jsem po něm. Svoje hranice, ať už osobní, nebo i ve výtvarné práci, mám svým způsobem trošku posunuté. Dělám věci, které si myslím, že udělá málokdo.
Od úplných počátků své tvorby prozkoumáváš téma tělesnosti. Už na počátku devadesátých let ses jako jedna z prvních umělkyň u nás zabývala vlastním tělem, například známými anatomickými průhledy do jeho vnitřku, které tě v té době dost proslavily. Jak jsi k tomu dospěla?
Vyrůstala jsem v tomhle prostředí koláží. Matka měla vystavené anatomické věci, takový vyplazený jazyk, kde byly průhledy dovnitř, které jsem nakonec použila v Pohledech. To měla vystavené nad stolem. Měla tam portrét Sigmunda Freuda a různé fotky od Diane Arbus, slavné americké fotografky, která fotila lidi na okraji společnosti. Velká část mých dobrých kamarádů šla na Akademii, kde začali pracovat s prostorem a dělali objekty. To mi přišlo daleko zajímavější než sedět a studovat ilustraci, dělat A4ky a něco šuftit po nocích, jak jsem byla zvyklá, že otec pracoval.
Znala jsem, že je to rachota, dřina, hodně řemeslné práce, hodiny a hodiny, které proseděl u ilustrací, protože si vymyslel obrovsky komplikovanou věc. Byl šťastný, že ho nemůže každý kopírovat. Že dělá něco specifického. Myslím, že oba měli hodně rádi filmy Karla Zemana a že to je v těch prvních věcech hodně cítit. I surrealismus museli určitě znát. Nějak se k nim dostával Graphis, skvělý časopis o designu, o všem možném, o animovaných věcech, byly tam různé komiksové příběhy, ale takové víc umělecké, a zajímavé grafické práce.
A to, že jsi začala od začátku zapojovat vlastní tělo, jsi měla také jasné?
Fotila jsem od třinácti u Saudka. Stávala jsem se z holčičky ženou a vyrostla mi obří prsa. Takové vyrovnávání se sama se sebou, to mám od začátku. Těsně před revolucí a po revoluci mě skrz videoklipy oslovila Madonna, módní časopisy, které jsem také doma nacházela. Japonská fotografie, nebo asijská estetika obecně, to mě hodně bavilo si prohlížet. I téma gejš mě vždycky oslovovalo, je mi to nějak blízké.
Studovala jsi Akademii na přelomu osmdesátých a devadesátých let – jaká byla na škole atmosféra?
Mezi spolužáky byla skvělá atmosféra, to byl skvělý ročník, samí zajímaví lidé. Zrovna jsem včera koukala na Petra Horáčka, jak mluví s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně; tady ho nikdo nezná, ale vystudoval Akademii a je úspěšný ilustrátor dětských knížek a strašně fajn kluk. Filip Turek, Ivan Mečl, Markéta Othová, Katka Vincourová a spousta dalších lidí, kteří třeba nejsou tak výrazní, ale byly to všechno zajímavé osobnosti.
Mohla bys popsat, jak se téma ženskosti a tělesnosti v tvém umění proměňuje? Je přítomné neustále, ale od původních manipulovaných fotografií jsi v poslední době došla například k performancím se sukněmi.
Začínalo to takovými soft-erotickými fotkami v pokojíčcích, ještě skoro dívčích. Se sestrou jsme začínaly fotit, s mým prvním klukem – s nimi dvěma jsem v začátcích hodně spojená. Pak se to přes anatomické fotky, nějaké zrůdičky, sci-fi, ale i tělesné objekty posunulo sem. Já jsem se vždycky styděla dělat performance, a vlastně se stydím doteď, nejsem s tím asi úplně srovnaná, nebo se sebou. Je to proces.
Tomáš Ruller mě pozval do Číny a řekl mi, že tam budou festivaly performance. Samozřejmě to byla skvělá výzva, a já miluju výzvy, kdyby nebyly, asi bych nedělala nic. Takže jsem se musela odhodlat. Už předtím byly takové náznaky, že jsem na vernisáži balancovala na polokouli, v Galerii v Kapli. A performovala jsem s Kolouchovým snem, což je skupina umělkyň, hereček, všech možných kreativních žen, které dělají něco na pomezí performance, divadla a takové ulítlé módní šou. Je to takové hodně sexy. Těla jsou částečně obnažená, možná někdy úplně.
Začala jsem pracovat s otiskem performance na plátno sukně. Zase mě bavila kombinace více věcí. Po akci zbude sukně, a ta pro mě znamenala i určitou ochranu. Na výstavě Někdy v sukni, kterou dělala Pavlína Morganová, jsem si uvědomila, jak mám velký problém být v sukni. Ještě navíc mám figuru, že když mám sukni, vypadám jako typická matronoidní selka. Vždycky jsem byla svým způsobem klukařka, chtěla jsem kamarádit s klukama, lezla jsem po stromech, hrála fotbal a nikdy jsem neinklinovala k čemusi růžovému a holčičkovskému. Je to možná i proto, že otec mi kupoval Formule 1, protože jsme byly dvě holky a možná podvědomě chtěl kluka, i když to popíral. Ale matka, ta říkala, že chtěla kluka, že kluci to mají jednodušší. Ta měla s ženstvím problém, jako že je příliš komplikované.
Vzala jsem si tehdy sukni na vernisáž a nebyla jsem schopná si ji obléct – zase jsem byla v kalhotách.
Dalším tvým velkým tématem je život zde na Chaosu, jak nazýváte svoji usedlost, kde se věnuješ farmaření a zároveň pořádání výstav a sympozií. Přišlo to až tady, že se do tvého díla dostalo téma vesnice a ekologie?
Já jsem žila celý život v nějakých rezervacích. Vnitroblok na Vinohradech, obrovský, propojený, kde byly zbourané meziploty a zídky, kde jsme si hráli s dětmi, byl úžasný mikrosvět dětských her a dobrodružství. Zvláštní, příjemný svět. Pak byl svět parků na Vinohradech, které byly propojené – od Grébovky až do Riegráku samé parky a parčíky. A pak jsem žila jako dítě na Akademii výtvarných umění. Dědeček potom, co měl infarkty, už nemohl dělat v družstvu, kde šili šaty. Táta byl ještě v té době na Akademii a zjistil, že shánějí vrátného. Nějak to dopadlo, že dědeček dostal služební byt a dlouhou dobu tam dělal vrátného a správce, a já tam trávila všechny prázdniny a víkendy. Takže Akademii mám zažitou od sedmdesátých let.
Hrála sis na vrátnici?
To jsem si hrála. Seděla jsem na vrátnici a znala jsem ty komunistické profesory, to je zvláštní zkušenost. Lidickému jsem stála modelem ve dvou letech. To byl možná můj první životní modeling, a nahý. Babička mě držela a já jsem stála modelem pro sochu dělnické ženy s dítětem. Ta socha stála na Vítkově, z druhé strany koně; možná už ji odstranili.
Pak Stromovka, další obrovská přírodní rezervace, která byla blízko školy, vlastně na ni hned navazuje. A teď tady, to je svého druhu taky rezervace, vlastně moc často nikam jinam nechodím. Trošku mě to baví říkat, že rezervace je něco indiánského – indiáni zemi nevlastnili, ale říkali, že k ní patří. Tak já teď patřím tady k tomu.
Vy jste si tady vytvořili takový svérázný svět. Propojuje zahradničení, ekologii, umění. Tvoří jakousi komunitu.
Komunita úplně ne, protože tady s námi nikdo další není, ale je to takové proměnlivé prostředí. Ivan tady chtěl mít umírárnu, tak jsem říkala, na to je ještě čas…
Umírárnu?
Pro jeho kamarády… Je mu 63, tak na to reálně myslel, že jeho kamarádi začnou vymírat. Ti sem jezdí, to je součást té komunity. Tak že tady bude víc domečků, že tady budou s námi v přírodě a my se o ně budeme starat. Nebo naše děti, nebo někdo vyškolený. Ivan měl myšlenku, že se jim budou podávat nějaké pěkné substance. Aby se jim to ulehčilo.
Když jsem sem přišla, tak jsem řekla, že už tady nechci hudební festivaly, které dělal předtím, protože všichni šíleně chlastají a pak je odtud nemůžeme dostat. On s tím souhlasil, protože už mu to přerůstalo přes hlavu. Vlastně jsme si v tomhle podobní, on tady také dělal kulturní věci pro lidi. A také se chtěl kamarádit se všemi, ale to úplně nevyšlo. Byl to jeho nápad, že budeme přebytky různých obrázků, co tady máme, dávat do místní hospody-klubu…
…to byla Galerie Kabinet, která fungovala v kabinetu bývalé školy ve Stříteži…
…a tam že se o tom budou lidi bavit a bude důvod k nějaké diskusi. Protože se tam nikdo o ničem moc nebaví, všichni tam jenom buď hrají karty, kouří nebo pijí rum a pivo. Když jsme měli pocit, že to docela funguje, že lidi to mají rádi, tak jsem si řekla – napíšu grant a pozvu prvního umělce. Oni nám dovolili, že můžeme nahoře vyčistit půdičku. Dole bude něco málo a nahoře se to rozvine v nějaké výstavy. A že je skvělé, že je to v baráku, kam už všichni přirozeně chodí. Jenže jsme později narazili na místního pána, který měl pocit, že mu lezeme do zelí. A že tam vlastně nechtějí nikoho. Já jsem si myslela, že budou rádi, že jim tam přijdou noví návštěvníci. Dají si pivo, bude to pro vesnici osvěžující, jednou za měsíc za dva, ale vůbec se to nesetkalo s pochopením. Dneska bych to udělala jinak.
Jak dlouho to tam fungovalo?
Dva roky.
Galerie měla velmi kvalitní program výstav, tematicky související s venkovem.
Dala jsem si za téma vše, co se nějak týká přírody, s přesahy do ekologie, šamanismu, mytologie. Takové věci, co mě baví.
Galerie pokračuje v rekonstruovaném půdním prostoru vaší stodoly. Posunula se tedy z veřejného prostoru do soukromější sféry statku. Chodí pořád na vernisáže nějací místní?
Přímo místních chodí málo. Naposledy přišel jeden, ale to byl podzim, kdy obecně už chodí méně lidí. Chodí lidé z Poličky, Litomyšle a okolních vesnic. Není výjimkou, že přijedou lidé z Moravy, Brna, Hradce, Pardubic nebo Prahy. V létě je to lepší. Co mám děti, přirozeně se zaměřuju víc na ně, i v rámci vesnice to dává smysl.
Vždy v létě tu máte sympozium, v rámci něhož se koná dílna pro děti.
Dělalo se dvoumetrové golemátko. To se povedlo. Dílnu pro děti připravuju s kamarádkou Štěpánkou. Vymyslíme strukturu a ona to vede. Tentokrát to podruhé vedla s Karlem Klusoněm, mladým umělcem tady z Lubné; oni spolu teď chodí, tady se seznámili, takže jsou skvělý tým. Dělali jsme workshop na téma tělo. Bylo tady šest dětí ze Stříteže, včetně našich dvou, a dohromady šestnáct dětí z okolních vesnic a z Poličky. Končilo to rituálem okolo ohně, pokusili jsme se golemátko vypálit, což bylo od začátku ztracené, ale pro ten zážitek jsme to chtěli udělat. Děti si namalovaly smrtkovité oblečky a šestnáct malých smrtek tančilo okolo zapáleného golemátka – myslím, že na to nezapomenou.
Ty máš sama dvě děti v náhradní rodinné péči, jsou také nějakým způsobem součástí tvého umění? Objevují se na fotografiích a ve videích…
Asi jsou, je těžké odolat. Snažím se to dělat přirozeně, do ničeho je nenutím, zaznamenávám pouze jejich přirozené aktivity a hry, není to nijak plánovité. Všechno natočím a nafotím na mobil. Mám skvělá videa, jak se tady plácají v bahně – všechno možné. Své fotky teď dávám na Instagram, protože mně přijde, že je to taková průběžná galerie a dostane se to k nejvíc lidem. Samozřejmě řeším soukromí, ale na druhou stranu neodolám – pracovat s tím a sdílet to. A vlastně mě baví, že různí lidé ze světa nějak reagují. Nevím, jestli je to umění, nebo není, ale jsem umělkyně, tak tam nějakým způsobem prvky umění asi jsou.
Hodně umělkyň, když mají děti, tak to nějakým způsobem reflektují ve své tvorbě, nebo se jejich tvorba promění. Objevuje se problém najít na práci čas. Máš pocit, že se tvůj způsob práce nějak proměnil, když přišly děti?
Já jsem nikdy nebyla úplně koncentrovaná umělkyně, která by chodila do ateliéru. Když jsem bydlela na Vinohradech, měla jsem byt po rodičích, kde jsem mohla pracovat, ale byl to byt. Vlastně jsem si nikdy nevydobyla ateliér. Když jsme měli firmu, jazykovku a malé vydavatelství na Vinohradech, tam jsem měla svůj prostor. Ale moje ateliéry se vždycky měnily spíš ve skladiště. To je nějaké rodinné prokletí. Rodiče nakonec skončili tak, že sbírali odpadky po ulici, a já jsem také šílený hromadič – jakmile mám nějaký prostor, tak ho zaplním. Toužím po čistém prostoru, ale bojím se sama sebe, že dlouho by čistý a prázdný nevydržel. A vlastně jsem se naučila pracovat za pochodu. Impulzivně. Snažím se být ready, vím, co mě zajímá, a vychytávám momenty.
Pracuješ teď hodně s fotografiemi vytvořenými telefonem, které sdílíš online.
Teď mám výstavu v Muzeu umění a designu v Benešově. Mám nový iPhone. Říkala jsem si, že jsem úplně šílená, že si kupuju takhle drahý telefon. Ale technologie mě také zajímají, takže jsem to chtěla prozkoumat. A konečně mít možnost rovnou z telefonu posílat věci na Instagram nebo Facebook. Baví mě instantnost a energie, která je v tom v ten moment. Když věc nasdílíš čerstvou, je v tom daleko větší síla. Něco prožíváš, cítíš, dáš to tam, a lidé na to mohou okamžitě reagovat. Vlastně asi vnitřně toužím po víc emocionálních propojeních. Možná mi to chybí tady v životě.
Začala jsem využívat panoramatický mód, focení z vlaku nebo tramvaje za jízdy. Jak vlak jede, vznikne pruh komprimované reality obrazu za oknem. Začala jsem tomu říkat „Realityscans“. Deformace mě vždycky bavily. Vznikají zajímavé věci, když jsou lidi v pohybu. Buďto je jich tam jenom část, nebo je můžeš zachytit à la Akt sestupující ze schodů od Duchampa, takže máš člověka, který má iks noh. Jenom tím, že člověk jde nebo ty jdeš s foťákem, vznikne efekt, že je to osoba rozložená v čase, v prostoru. Je to zachycení části povrchu reality.
Přes pohybové obrazové věci jsem došla k tomu, že tady chodím a snímám povrch. Teď třeba, když je sníh a jsou tam rostlinky vyčuhující ze sněhu nebo stopy. Pozoruju, jak se to proměňuje, baví mě snímat detaily povrchů. Povrch těla jde k povrchu země, k povrchu reality. Přijde mi, že to spolu souvisí. Ještě jsem si vymyslela teorii, že mobilní aplikace, kterými jsme polapení, jsou vytvářené korporacemi, a to jsou vlastně firmy, které neexistují ve fyzickém světě. Jmenují se korporace, od slova tělo, ale to tělo tam chybí. A my jim to tělo dodáváme. Dáváme jim k dispozici svá těla, skrz která dokumentujeme své životy nebo jakékoliv dění na planetě. Plníme jim funkci těl a naplňujeme je svou duší.
Není to rozpor, na jedné straně život tady na venkově, práce s půdou, a pak ta zvláštní odtělesněnost prostřednictvím nových médií?
Vždycky mě to zajímalo. Technologie nás samozřejmě někam posouvají – váhám nad tím, jestli dobrým, nebo špatným směrem. Ale to je jedno, tak to je, s tím nic neuděláme. Vlastně děláme všechno pro to, abychom měli život jednodušší, ale je otázka, jestli to je výhra. Mám tendenci to vyvažovat kontaktem se zemí, s tím, jak tady žiju víc rurálně. I když je to někdy těžké, je ti zima v koupelně a jsi tady trochu odstrčená. A to mě taky baví a nebaví. Mít odstup a náhled na život ve městě úplně jiný, než kdybych tam byla. Mám trošku obavu, že kdybych byla v Praze, že bych neměla odkud brát. Že by to, co bych dělala, bylo nějakým způsobem umělé. Nebo možná jenom příliš intelektuální. Potřebuju mít podněty ze života; nedovedu si představit, být úplně bez kontaktu s nějakým takovým prostorem. Zatím. Ale člověk, když je tvůrčí, tak si vždycky najde impulzy.
Pro tebe jsou také hodně důležité pedagogické aktivity. Působila jsi dlouho na AVU jako vedoucí ateliéru Nová média.
Já jsem to nikdy nechtěla dělat, bála jsem se toho a nikdy jsem se na to necítila. Měla jsem z toho noční můry a mám je občas dodneška, když mám jít učit. Na druhou stranu mám v sobě impulz nějakou takovou osvětovou činnost dělat. To je hrozně divné.
Mám pocit, že určitou pedagogickou roli máš v sobě tak nějak přirozeně – studenti se sem rádi vracejí, zveš je na výstavy, na sympozia…
Jsem ráda za kontakt s mladšími lidmi. Nejsem tolik v kontaktu s lidmi ze své generace, kromě letitých dvou přítelkyň Katky a Markéty; a moje další nejlepší kamarádka už je o patnáct let mladší. Většině lidí, co tady mají výstavy, je okolo třiceti.
Teď učíš na Anglo-American University v Praze.
To je takové zvláštní, dost často tam studují děti z hodně bohatých rodin. Ne každý do toho chce jít naplno. Teď jsem měla třeba patnáct lidí, a z toho pět pokračuje druhým semestrem, který je individuálnější. První část semestru je taková, abych je výtvarně malinko uvolnila a rozrazila, nadchla, aby ztratili strach něco dělat. Protože to nejsou lidi, kteří mají umění jako první plán. Výjimečně tam je někdo, kdo studuje třeba dějiny umění nebo kdo chce dělat umění. Ten pak pokračuje se mnou nebo s jinými pedagogy. Umělecky zaměřených kurzů je na AAU několik.
V poslední době se hodně věnuješ arteterapii. Používáš ji i jako postup ve vlastní tvorbě?
Asi jo, nějaká rovina sebeterapie v tom je. Motivace byla, že za prvé jsem měla pocit, že s tím nějak pracuju, a chtěla jsem pochopit, co arteterapie je. A chtěla jsem mít možnost umění využít ještě jinak. Přišlo mi v určitý moment, že je to všechno takové uzavřené – stejná skupina lidí, co se o umění zajímá, co si chodíme navzájem na vernisáže. Najednou jsem měla tendenci zkusit to využít pro lidi, kteří to třeba vůbec nedělají, nebo nějak jinak. To jsem dělala dva roky, a bylo to spíš jako z rychlovlaku. Naučíš se techniky a poznáš různé přístupy – ale chyběla tam psychoterapie, kterou k tomu musíš dělat. Takže teď si dělám psychoterapeutický výcvik. To je hodně o psychologii, toho „arte“ je spíš míň, ale vidím, že je to důležité a že si tam zpracovávám různé věci. Ze života v rodině a partnerské vztahy, kdeco tam můžeš přinést. Sedíte v kroužku, každý přináší svá témata a během let pozoruješ, jak se ti lidé vyvíjejí, jak se uvolňují, jak se jim mění věci v životě. Je to účinné, je hodně času to v životě zažívat, usazovat to v něm a pak to tam drží. Aspoň takhle to vnímám. Ale nemám odvahu to zatím zkoušet dělat. Spíš ještě čekám.
To třeba časem přijde. Jak se to tedy projevuje v rovině tvého vlastního umění?
Nějak se mi to dostalo do performancí, kde je spolupráce s lidmi. Důležité bylo i setkání se šamanem Xolotlem Martinezem z Mexika, na jehož rituálu jsem si vyprosila první dítě, Hugouška. To byl rituál „probouzení ženské síly“, tam jsme měli přijet v dlouhých sukních. Pokoušela jsem se nějak dostat sukni do života, a vlastně se mi to podařilo až s performancemi v Číně. Tam mi najednou přišlo, že když budu mít sukni, tak jsem uvnitř ní nějakým způsobem chráněná. A že to je pro mě bezpečný prostor pro performance. Zároveň jsem ve středu mandaly, kterou si vytvářím, a pak vznikne ženský formát obrazu. Protože ty mužské jsou prostě hranaté. Zároveň má sukně v sobě tolik zajímavých symbolů – je to vlastně placenta, symbol jednoty!
Pak jsem obtiskovala celou figuru na technické textilie. Už dlouho myslím na to, udělat to v pohybu. Jako když děláš kotoul, obtiskovat v tom pohybu pás. To chci vyzkoušet, takhle se rolovat. Což zrovna před pár dny dělaly děti tamhle nahoře na pláni, že se tak koulejí, to je vlastně tak přirozené. Že se obtiskneš do sněhu. Zároveň je to zdravý pohyb. Pásy, které vznikají skenováním, jdou k ideji otisků.
Většinou někdo něco vymyslí, například workshop Artedu s místními studenty. Chtějí, aby nějaký umělec, už zkušený, zasvětil mladší lidi, kteří nejsou primárně výtvarně zaměření. Aby zažili práci s umělcem, a to je už navěky poznamenalo v tom smyslu, že budou mít jiný vztah k umění. Tady to domluvili s gymnáziem v Poličce. Vymyslela jsem, že budeme dělat mandalu ze starých šatů, že šaty jsou geometrický útvar a může vznikat geometrický obrazec. Vznikla šestimetrová mandala, uprostřed byla první sukně z performancí v Číně, kterou mi paní uklízečka nedopatřením vyprala. Já jsem si ji dala uschnout, že si schovám, co takto vzniklo; inkoustem jsem vyfukovala vajíčka, a ta tam byla rozprsklá a rozteklá. Docela hezký obraz, jenomže ona mi to vyprala a vysavovala, takže už po tom nebylo ani památky. Pak jsme se v tom všichni fotili a zkoušeli si, jaké to je být v sukni v centru mandaly.
Nyní chystáš výstavu do Brna.
V Domě pánů z Kunštátu na výstavě We will not change our show teď vystavím roztažené nohy. Myslela jsem na to už dlouho, že mám původní fotku bez anatomie, roztažené nohy tak, jak jsou. Kurátorovi Martinu Vaňkovi se to líbilo. Vzápětí jsem toho litovala, že zas jedu přes nějaké své hranice, nejsem si jistá. Zkoušela jsem udělat něco jiného, ale to nakonec nebylo tak dobré. K té výstavě to patří, má gay-lesbické téma. Trošku jsem nervózní, že tam budu něco vystrkovat. Na jednu stranu se mi chce, na druhou stranu mám milion všelijakých obav ze zneužití a tak dále. Ale
ženy a jejich těla byla v průběhu lidské historie tak masivně zneužívaná, že mám chuť to tam dát, dovolit si to. S třiadvacetiletým odstupem od vzniku fotky. Je to zároveň malinko vtípek. Říkám si, že když lidé vydýchali tu první fotku, uvidíme, co se bude dít s touhle. Žádná umělkyně v českém kontextu za tu dobu nic takového neudělala. Tělo se vystrkovalo všelijak možně, ale že by si někdo vyfotil vaginu a vystavil ji… A teď se nabídla příležitost. Obnažení vaginy je – podle Catherine Blackwoodové z její knihy Vagina – gesto odvahy, možná to poslední, které může žena udělat, když se blíží vojsko. V mnoha kulturách je obraz vaginy také posvátný a ochranný symbol.
Její anatomická část, to je vlastně maska. Skutečný orgán je schovaný za ní. Umění je zrcadlo a vagina je takový vchod do jeskyně. Promítají se tam různé věci, co v sobě člověk nosí. Nazvala jsem to Vagina coming out. Myslím si, že obecně mohou mít ženy nebo muži občas trable s přijímáním svého vlastního pohlaví a ta fotografie má pro mě osobně právě takovýto význam. Napadla mě k tomu spousta dalších variant, tak to možná ještě není mrtvé téma.
Veronika Bromová (narozena 12. 8. 1966) nastoupila na výtvarnou scénu výrazným způsobem v polovině devadesátých let, kdy upoutala pozornost cykly fotografií vlastního těla s manipulovanými anatomickými průhledy do jeho vnitřku (cykly Pohledy, Rozhovor). Tématu tělesnosti zůstává ve své tvorbě věrná; je autorkou fotografií, kreseb, prostorových instalací, videí a performancí. Často čerpá také z prostředí venkova a svého nejbližšího okolí. V posledních letech zkoumá možnosti panoramatické fotografie a pohybu, aktuální díla prezentuje také na sociálních sítích. Pedagogicky působila na Akademii výtvarných umění, nyní vyučuje na Anglo-American University. Věnuje se arteterapii. Reprezentovala Českou republiku na 58. bienále současného umění v Benátkách (1999), v roce 1997 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Vede galerii Kabinet Chaos Střítež ve Stříteži u Poličky, kde také žije a tvoří.