Offformat Kultura

Přes hranice smyslů

Přes hranice smyslů, pohled do instalace. Foto Zbyněk Fišer Přes hranice smyslů, pohled do instalace I. Foto Zbyněk Fišer Přes hranice smyslů, pohled do instalace II. Foto Zbyněk Fišer Přes hranice smyslů, pohled do instalace III. Foto Zbyněk Fišer Přes hranice smyslů_pohled do instalace IV. Foto Zbyněk Fišer

V dalekém Hesensku sešli se na výstavě v Galerii Hoffmann dva umělci překračující svou tvorbou běžné neiluzivní malířství. Pavel Hayek z Brna a Mechtild Frischová z Kolína nad Rýnem, rodačka z Karlsbadu, nevystavují v Ossenheimu u Frankfurtu nad Mohanem poprvé – poprvé však společně.

Mám pocit, že v Německu se galerie a galeristé rozprostření v regionu mimo velká urbánní centra těší dlouhodobě teoretické podpoře i divácké přízni. O jejich výstavách informují nejen místní média, i nadregionální nekomerční noviny jako Kunstzeitung nebo Kunst:art pestrou situaci mapují. Po letním znovuotevření je i přes povinnost nošení roušek v galeriích a muzeích přiměřeně čilo. Galerie Hoffmann působí ve dvou velkolepých výstavních domech v bývalých mlýnech – od roku 1976 v Görbelheimer Mühle a od r. 1996 v nedalekém Ossenheimu. Majitelé se soustředí podle vlastních slov především na „dokumentaci konstruktivního a experimentálního umění od Bauhausu po současnost“ a mají jednu z nejrozsáhlejších sbírek evropských a amerických autorů tohoto zaměření.


Obraz jako objekt

Výstavní koncepce Adelheid Hoffmannové je zpravidla postavena na vytváření párů. To klade jak vysoké nároky na precizní volbu umělců, tak i na přesný výběr jejich kolekcí, aby v daném specifickém prostředí ladily v souzvuku. Pavel Hayek dostal příležitost vystavovat své „hudební“ cykly s Mechtild Frischovou, jejíž současná tvorba je rozkročena mezi minimalistickou malbou a malovaným objektem. M. Frischová provrtává velkoformátové desky z lisované papíroviny či obdobných obalových a stavebních materiálů, vyřezává z nich nepravidelné zaoblené tvary, polokruhy, sestavuje válce nebo trojboké jehlany. Malířská plocha tak expanduje do prostoru a umělkyně nanáší barvy na všechny strany díla. Obrazy-objekty jsou nainstalovány na tři palce od stěny, takže barevná zadní plocha zachytí dostatečné množství světla, aby pak smělo vyzařovat zpoza obrazu. Obdobné luminiscenční iluze známe například z děl Václava Krůčka nebo Gisely Hoffmannové.

I v Ossenheimu je síla světélkujícího zážitku závislá na intenzitě, směru a teplotě světla v galerii. Nejvhodnějším okamžikem je, zdá se, časné kuropění a chvíle po západu slunečného dne. Tehdy se vyčkávající barvy, jako by nabité celodenním sbíráním energie, vylijí do prostoru a zbarvené stíny za obrazy se zachvějí jako obrovský cedník. Dírkami a štěrbinami můžeme pozorovat světlohru jak v indonéském stínovém divadle. Uzříme podivné tvory s desítkami očí, strom života gunungan, světélkující améby či hlubinné ryby s blikajícími šupinami, anebo pohlédneme do rozsvěcujícího se vesmíru – imaginace nemá hranice. Nahlížet může divák i do hustě perforovaných válců nebo kvádrů jako do vnitřností umělého, mechanického tvora. Probuzená barevná dynamičnost a asociovaná hebkost vizuálního zážitku překvapivě zlidšťují, intimizují, zdůvěrňují vztah diváka k nehybným mohutným obrazům a objektům. Jejich formální hybridnost spojující malbu s objektem se vyjevuje jako recepční přednost a jako podstata jejich estetické existence.


Perforace jako odhmotnění

Nutno říci, že při prvotním, zběžném pohledu působí povrch objektů či obrazů-objektů, jako by byly vykovány ze železa. Evokují „minimalistické“ plastiky Richarda Serry nebo „krajkované“ cisterny Čestmíra Sušky. Teprve při bližším ohledání může divák odhalit strukturu materiálu. Vybarvené děrování, směřující zpravidla zevnitř objektu do vnějšího prostoru, lze vnímat jako osvobozující se gesto hmoty i jako způsob, jímž je možno onu zdánlivou nepoddajnost kovu učinit průsvitnou a klamavě křehkou. Otvory dovolují divákovu zraku proniknout do dimenzí, kam běžně nelze nahlédnout: za obraz, dovnitř díla. Co jevilo se těžkým, je náhle odlehčeno. Šerosvitné prosvítání, barevné zrcadlení a odlesky reversních ploch jsou zakalkulovány do recepční události. Pomocí jednoduchých postupů vytváří Mechtild Frischová z nenápadné perforované plochy nevšední podívanou a bohatý smyslový zážitek.


Partitury jako předloha

Rozrušování hranice nehybnosti je námětem kolekce maleb, které si pro výstavu v Ossenheimu vybrala A. Hoffmannová. Hayekovy cykly vycházejí z reálných podnětů, které lze charakterizovat slovem partitura. V cyklu Lisztovské transkripce vidíme čtyři notové úryvky klavírních skladeb Ference Liszta, nazvětšované do obřích rozměrů. Malíř zároveň předlohu pokaždé jiným způsobem zdvojí a v nenápadném pootočení nebo posunu motiv přes sebe zkopíruje. Dochází k iluzivnímu rozpohybování obrazu, který před divákovými zraky uniká, odskakuje, spadává či rotuje. Dynamika klavíristovy interpretace, kterou bychom vnímali při koncertním provedení, je tu převedena do dynamiky vizuální. Je ponecháno pouze naší hudební představivosti, jaké melodie vykouzlí v naší mysli.

Vedle toho druhý Hayekův malířský cyklus, Mechanické partitury, je pro běžného posluchače neslyšitelný. O to více může být čitelný pro posluchače obrazů. Konkrétní názvy písní a árií zůstávají skryty na rubu obrazů, takže je na nás, jakou melodii si představíme. Pavel Hayek nazvětšoval technické partitury starých hracích strojů, perforované papírové pásy nebo plechové disky, které se vkládaly do orchestrionů, polyfonů, flašinetů a podobných automatů na ruční pohon. Vznikly abstraktní malby s mírně nepravidelnými ornamenty. Instrukce pro délku a hloubku tónů, vyříznuté v kartonu, se na plátně vyjevují jako bílé, šedé nebo černé obdélníky. Místy malíř jen naznačí obrysy otvorů. Kruhové hrací desky, fungující na principu otáčení jako na gramofonu, přenesl Pavel Hayek na čtvercový formát. Obrazy lze připodobnit k fotografiím noční oblohy s hodinovou expozicí nebo k černobílým nočním snímkům ulic, kdy fotograf rychle otočí aparátem v ruce. Opět můžeme podlehnout iluzi rozpohybovaného, rotujícího obrazu, do jehož středu nás vtahuje neznámá síla. Přiznám se, že spíše než dryáčnickou valčíkovou melodii představuji si hudební stopu těchto maleb jako houpavý nálet sirén.

Je až s podivem, kolik dynamiky je obsaženo v instalaci děl obou vystavujících umělců a kolik akustické i vizuální energie vyzařují díla do prostoru ossenheimské galerie. Dalo by se říci, že se chvílemi ocitáme na hranicích běžného vnímání. A to dnes na výstavách současného umění nebývá běžné.

Pavel Hayek und Mechtild Frisch, Galerie Hoffmann, Ausstellungshalle Friedberg-Ossenheim, 29. března – 20. září 2020