Odpovědnost umělce IX: Kde se bere (umělecká) nesnášenlivost?
„Kritický dialog uvnitř umělecké scény nahradil otevřený třídní boj.“ V celoročním seriálu úvah o odpovědnosti umělce pokračuje malíř Petr Dub, který spolu s Markem Medunou vede malířský ateliér na pražské Akademii výtvarných umění. Cyklus pak již v novém roce uzavře úvaha ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého, Kariny Kottové.
#intro
Na jedné z posledních letních vernisáži GHMP jsem poslouchal úvodní slovo autora, do kterého místy vstupoval ex-profesor vlastnímu žákovi. Vlastně šlo o trochu hrubé chování, ale v daný okamžik milé, vtipné a nabourávající onen vodopád slov, ke kterému občas všichni sklouzáváme v rámci zahajování výstav. Po několika minutách jsem si uvědomil, o koho se jedná, a po zahájení jsem bývalého profesora AVU oslovil s tím, že si velmi vážím jeho práce a že je mi potěšením potkat ho osobně. V momentě, kdy se dozvěděl, s kým vedu ateliér, se z milého dědy proměnil v lítou saň chrlící oheň a páru. Návazně spustil litanii o „konci umění, zparchantělé akademii a kulturním terorismu,“ do které prakticky nešlo vstoupit. Okolí stálo jako opařené a všichni jsme se rozcházeli s báječným pocitem trapnosti. Podobné situace zažívám více či méně pravidelně od prvního ročníku studia na umělecké VŠ.
#generace
Roky jsem si myslel, že jde o generační záležitost, která časem vymizí, za což se zpětně dříve narozeným omlouvám. Pravdou je, že za každodenním facebookovým trollingem totiž ani náhodou nestojí pouze „boomers“ s černobílou komunistickou zkušeností boje dobra se zlem nebo alibistický konflikt akademismu s konceptuálním uměním, který se stal akademismem sám o sobě. I generace „sněhových vloček,“ dokáže pršet síru, rozdávat likvidační klíčenky a tvořit memes rozvíjející společenskou debatu asi tak, jako když někomu plivnete na čerstvě vyleštěné boty. Jako by frustraci ze ztracené svobody za minulého režimu, nahradily deprese ze svobody nově nabyté. Zejména v posledních měsících opakovaně slyším, že vlastně nejde o to vést dialog, ale vymezovat se dostatečně radikálně za svoji věc. Že se nemají hledat společná (nedej bože pozitivní) řešení, ale bourat stávající pořádky – a na ruinách budovat novou, ergo automaticky mnohem „lepší“ společnost.
#neudržitelnost
Nadcházející apokalypsa (ať již ekologická či covidová) se stala dominantním zaklínadlem našich životů. Namísto hašení ale často hypnoticky přikládáme pod kotel a krizi akcelerujeme v naivním očekávání očistné katarze. Děje se tak za kakofonie témat jako – deplatformizace, pečující umělecké prostředí, reflexe potřeb různě utlačovaných skupin (od kulturních zaměstnanců až po, s naší kotlinou zcela nespojité, rasové problémy USA), nesoutěživé pořádání uměleckých cen, mateřský přístup k umění a mnoha dalších – v principu pozitivních impulzů. Umění (historicky především krajně nezodpovědná disciplína, ale vždy „pochopitelně“ společenské dobro) se dnes samo vehementně a ochotně sterilizuje, zatímco obraz avantgardního umělce nabízejícího především společenské alternativy pozvolna nahrazuje úřednicko-kulturní paskvil natahující hladové ruce k image silného státu.
#influenceři
Současné domácí umění má z různých důvodů na formování naší společnosti opravdu zanedbatelný vliv, ale i přesto jej lze vnímat jako možný předvoj širších společenských změn. Kritický dialog uvnitř umělecké scény nicméně nahradil otevřený třídní boj, či spíše jeho simulace, a umění se pro mnohé stalo výhradně politickým nástrojem. Za poslední roky jsem větu „Umění mne opravdu nezajímá,“ slyšel od alarmujícího množství lidí, kteří jsou na scéně považováni za jeho ambasadory/ambasadorky. Neváháme bořit nejen pojmy, ale i instituce, ve kterých jsme pracovali (nebo dokonce aktuálně pracujeme) bez skutečné manažerské odpovědnosti, odsuzovat lidi, které jsme osobně nikdy nepotkali. Závidíme úspěchy, jejichž cenu často neznáme a z vlastních hodnot činíme povinnosti druhých. Morálce jsme nadřadili moralizování, přičemž řadě figur na umělecké scéně tento stav vyhovuje, protože v pěstování podobné iluze a chaosu budují nebo posilují vlastní mocenské pozice. Autority mezi námi přesto napříč generacemi žalostně absentují. To vše v době, kdy je u nás (se všemi výhradami) institucionální zázemí umění nejsilnější od roku 1989.
#péče
Melodii frustrovaných hlasů, na škále od zdánlivě bezvýznamného rýpání až po otevřené a často neřízené emocionální útoky, by šlo jednoduše shazovat na formát sociálních sítí. Na iluzi anonymity, odosobnění, podmanivou rychlost klávesnic a algoritmy, podporujících především ty příspěvky, u kterých je potenciál kontroverze, tedy zapojení a návazného sdílení. Řada z nás si ovšem osvojila intelektuální cynismus či nesnášenlivost k jinakosti již za studia na vysokých uměleckých školách. Půtky mezi médii, ateliéry, jednotlivými osobnostmi či školami zastírají jednoduchý fakt. Toxickým prostředím mohou být v podání mužů i žen umělecké školy samy o sobě (rozhodně bych toto tvrzení neomezoval pouze na ateliéry, protože katedry teorie či historie se v daném ohledu nijak neliší). Navazující formát domácího uměleckého provozu odpovídá dynamice sváru pěstovaného od studentských let. Co s tím? Netuším. Možná by ale pro začátek nebylo od věci vzájemně si přiznat, že přes všechnu navenek demonstrovanou lásku a péči – tu k přírodě, tu k mosteckým horníkům, které jedním dechem chceme připravit o práci, tu k domorodcům koloniální Afriky – nedovedeme pečovat především sami o sebe a o obor, který sdílíme. Ona iluze jednoty by návazně mohla být o něco menší fikcí.
#alternativa
Dobře si uvědomuji, že se svým příspěvkem dopouštím řady generalizací, ale jde mi především o následující. Není pravdou, že nelze vytvářet alternativy. (Ideálně nepostavené na kultuře hejtů, ale na vlastní práci.) Jen hlad po „družstevních galeriích“ nelze nařizovat z exkluzivní teoretické pozice. Nelze chtít po ostatních, aby se proklamativně stali feministkami či feministy, a neptat se jich na jejich vlastní oborové či generační problémy. Nemůžeme různé institucionální programy a dramaturgie stavět automaticky proti sobě a nezájem o „naši věc“ považovat za společenské selhání „normálních lidí.“ Ve vztahu ke světu nemůžeme být odbornicemi nebo odborníky v sociálně-ekonomických problémech či vědách, jejichž skutečnou strukturu včetně příslušných limitů neznáme, a bez následků umělecky chrlit povrchní moudra o problémech s komplexními strukturami. A paradoxně nelze přebírat odpovědnost za věci druhých, kteří o ni ve skutečnosti často vůbec nestojí. Tedy to vše lze, ale zjevně to vede k nesvárům a budování nových propastí. I přesto, že se naše identitární názory ve skutečnosti a většinou zase až tolik neliší.
#naševěc
Často na domácí umělecké scéně v různých variantách a z různých stran slýchávám konspirační slovíčko: ONI. Jako by především nešlo o JÁ (moje pozice v kolektivu), popřípadě o pojem – MY (kolektiv respektující jednotlivce, který ho utváří). Fenomén mlčící většiny je ovšem bezpochyby mnohem hlubší a pudovější záležitostí než intelektuální hrátky s módními ISMY. Před několika týdny mým feedem proběhl post se slovy „nejtěžším úkolem umělce je – nezahořknout.“ David Böhm v jediné větě vystihl koncovku řady konfrontací, o kterých zde píši. Možná je to mnohem jednoduší, než by se mohlo zdát. Nejsme všichni nutně F.R.I.E.N.D.S, ale mohli bychom se pro začátek učit žít sami se sebou a vedle sebe. Nenechme se válcovat pocitem všeobjímající frustrace. Nemizí svoboda slova, ale chuť svobodně myslet a své myšlenky konfrontovat. Mimo jiného jde o bazální podmínku fungování umění, o kterou ve vlastní intelektuální aroganci a rozpačitě zastíraném egoismu připravujeme sami sebe. Buďme docela obyčejně tolerantní, otevření a vstřícní k jinakosti. Ano, vyžaduje to spoustu práce a trpělivosti. Když si ovšem člověk z podobného přístupu udělá metodu, jak vidět svět, jde o docela osvobozující pocit. Naše péče o jedny nesmí poškozovat druhé.