Přečteno
Při charakteristice básnické sbírky Penumbra Štěpána Noska (Argo jako 4. svazek v edici čp, 2019) se nelze vyhnout vysvětlením významů titulního slova, tak jak je uvádí autor: polostín; světlejší část sluneční skvrny; přechod mezi stínem a plným světlem během zatmění; šedá zóna, okraj okraje; část mozkové tkáně, která přišla o určitý objem krve, drží tvar, ale ztrácí svou funkci. Tento výčet totiž velmi věrně vystihuje povahu Noskovy poezie, prostor, v němž se básně dějí. Hladiny, břehy, vlny. Prolínání časem všemi směry – právě viděné s právě rozpomenutým, filmové celky, fotografické detaily. Stínohry, změny skupenství, clony, blány, zrcadla. Nosek si všímá okrajů dějů, okrajů výhledů, často nevnímaných, nicméně nikoliv nevýznamných. Je mi to blízké. Rád v takovém prostoru setrvávám, rád čekám na náhlý záblesk, zlom, kdy přechod mezi stínem a plným světlem ukáže jinak neviděné, kdy přijde zatmění, při kterém se na sítnici promítne nečekaný obraz, neokázalé zjevení podstatného. Tím spíše, že řeč Noskových básní je velmi neotřele obraznou, a přitom přirozenou a vychází z krajiny, přírodního dění. Dlouho jsem váhal, jaký úryvek zde opsat, nakonec, stržen dnešním jasným dnem, volím ten s pupalkou: proč teď / uprostřed listopadu / celý den myslím / na pupalku v létě / světležluté květy / pukající do večera / keřík roztřesený / vlastní silou / a chtěním / teď přece jenom / roztrhaný vzduch / duní od okraje / a bílá šmouha šumí / když v únavě / zavřu oči do tmy / kde nejsi.
Mám rád sever, řemeslnou dovednost, dřevo i literaturu, která se nerozpakuje být lyrickou. Ozim Jiřího Váňi Stigena (Protimluv, 2019) je proto knihou přesně pro mne. Propojené poetické črty psané valašským pomocníkem norského tesařského mistra opravujícího středověké dřevěné stavby jsou poklonou tesařině, tradičnímu sedláckému způsobu života a vůbec starému světu, jehož čas běžel jiným tempem, než běží dnes. Jsou to hledačské texty, poznávání mistra tesaře a řemesla je cestou k poznávání sebe sama. Krátké tematické črty vypráví na pozadí ucelený příběh – cestu vzájemného pochopení mistra a učedníka spojenou s odkrýváním podrobností mistrova života (a to až k jeho smrti a osobitému pohřbu). Především však Stigenovy črty básnickým jazykem a zajíkavým tempem (tu prudkým jak ledovcová řeka, tu prodlévajícím dlouho u nehybného detailu) skvěle vykreslují jedinečnosti tradičního řemesla, dřeva jako dlouhotrvajícího, ale také dlouhorostoucího živého materiálu i svérázné postavy sedláků, tesařských učedníků, umluveného řezbáře i mlčenlivého tesařského mistra. Obdivuji na svých milovaných seveřanech schopnost básnického a přitom velmi přesného a úsporného popisu, Váňa za nimi nikterak nezaostává – s chutí jsem si vypisoval krátké fragmenty, které by obstály i samy o sobě, natolik jsou žárné, vyzývající ke sdílení. Slunce vycházelo zpoza východního průčelí horského štítu. Na zasněžené údolí se snášelo dálné světlo. Jako by se na čistý ubrus přichytil neposedný pyl, který co nevidět odvanou větry dál na jih… Na úzkém nezmrzlém proudu uprostřed řeky se třelo šupinaté světlo zahnané z hloubek na hladinu. Jakoby z toho holého kmene opadalo neodplouvající listí. Byl to výjev věrnosti závislé na svém zdroji…
Je zvláštní, jak lidé, kteří jdou tmou, jsou si navzájem vzdáleni. Přesto je samota tmy jiná než samota hor, tady v obydleném kraji nikdy není tak úplná, slyšíme i jiné hlasy než jen ten vlastní, cítíme blízký dech, hloubka opuštěnosti, která vyvěrá z prostoru kolem nás a z kamenné hlubiny pod námi, nám ještě neproniká až do morku kostí. Advent Gunnara Gunnarssona (Kalich, 2017) je knížkou drobnou, neokázalou, přesto již tři čtvrtě století vychází znovu a znovu v mnoha jazycích. Je snadné odhalit proč: neokázalý, úsporně a přesto imaginativně vyprávěný příběh o vzájemnosti je nadčasový formou i obsahem. Farmář Benedikt po sedmadvacáté vyráží na začátku adventu se svými souputníky, psem Leem a beranem Nezmarem hledat ovce zatoulané v kopcích, aby je zachránil před zmrznutím. Zdrží se, zčásti proto, že pomáhá druhým, zčásti počasím. Když je nucen na kopcích strávit Vánoce, a je již téměř bez zásob a sil, dostane se i jemu pomoci. Obyčejný příběh, jenže je vyprávěný jazykem evokujícím staré ságy, jazykem vystihujícím charakter islandské krajiny i slovesnosti, je prostoupený křesťanskou symbolikou a přitom s ní nikterak neobtěžuje. Gunnarsson píše především o odhodlanosti čelit severské zimě, o důležitosti poslání a vzájemné pomoci. Zima, tvor bez těla, ale živoucí až až, ba ožívající až k zběsilé zuřivosti… Na ovce zbloudilé v horách už padá sníh, zapadnou pod zimní pokrývkou, dřív než je stačí najít a přivést domů.
Nové vydání Adventu se povedlo po všech stranách, překlad Heleny Kadlečkové šetrně potlačil archaičnost, elegantně a uměřeně staromilská obálka a typografie Otakara Karlase souzní s kresbami Gunnara Gunnarssona mladšího. Krásná kniha.
K severskému ladění tohoto Přečtěno skvěle ladí kresby a tisky Aleny Vršanské vystavené v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku. Minimalistické, založené na precizní drobnokresbě, krátkých čarách, které prostupují krajinu světlem. Krajinné celky i výseče. Hory, jezera, horizonty. Irsko, Alpy, Malá Skála… Zajímá mě krajina bez horizontu, začátku a konce. Krajinné struktury a rytmus povrchu země. Obraz krajiny se proměňuje především tím, co v krajině hledám. Proto se i mé kresby mění podle toho, co je pro mě zrovna důležité. Prochodit a prožít si nějaké místo je pro mě zásadní. Dává mi to možnost krajinu lépe poznat a následně v klidu mého domova zpracovat a „přetavit„. Že stojí za to tuto výstavu vidět, se můžete přesvědčit z ukázek v záhlaví i z webu galerie. Výstava Krajinou bez konce trvá od 5. února do 1. března 2020.