Přečteno
Píšu-li les /zapírám prefix pra / a les se směje jménem / gua ja ja ra… Básně Tima Postovita v Tvaru 8/2020 přitáhly mou pozornost už při prvním listování. Jejich černá modř, dlaň ladoň v řečovém proudu stejně přirozeném jako fantaskním, proudu v kterém snadno uvěříš, že jsi Ohře a meleš břehy u Litoměřic. Jednoduché obrazy intenzivní řazením, kontextem, tempem: takže v sobě při čtení těchto řádků / ukryjte černou modř – nevíte-li jak /představte si ji jako muže nebo ženu / pijící v noci z kohoutku ve vaší kuchyni // hltavě nahlas spěchá / než vyprchá teplo po vašem boku… Zaříkavé reflexe, vzpomínky, ohně, vodopády. Indiáni z brazilského Maranhão, děti z dětských domovů, vzpomínka kamaráda na dědu… ve výčtu mohlo by se jevit, jako nesourodé, možní i příliš chytlavé, ale není tomu tak, básně spolu tvoří přirozeně propojený celek – takto přesvědčivý básnický konvolut nepotkávám na stránkách literárních časopisů často.
Melancholické verše Blatného, Seiferta, Tomana a dalších skvělých českých básníků z první půle dvacátého století působí uhrančivě na mnohé čtenáře. Milan Děžinský dokázal toto uhranutí zúročit ve sbírku básní přerůstajících ohlasový rámec. Hotel po sezóně (Host, 2020) svou bláznovou volnoběžkou nejen skvěle demonstruje libost metra a melodičnosti veršů sdílených básníků, ale také ukazuje, že je lze „vtáhnout“ do současnosti, že lze na jejich plátna promítnout své povzdechy, pochybnosti, svůj environmentální smutek… UŽ NA ZAČÁTKU JARA byla hlína světle šedá / a když to už nešlo vydržet, přišla krátká bouřka // Stébla trávy dychtivě pila a já se nemohl vynadívat / jako kdybych byl na svět povolán vteřinu před zánikem světa / jak lačně a žíznivě se ta stébla chvěla // Cos dělal ty, když já se díval? Právě teď májově prší, po dlouhých suchých dnech, nakloněn radosti stejně jako nostalgii, listuji dále: DÍVEJ SE, KROUŽÍ PTÁK, vítr ta křídla žene / a nad ním planety, širokost, tolik tmy / Do dálek odpluly sovětské skafandry / Zůstaly moduly dokořán otevřené // Moduly dokořán jak smějící se skřele / Poutáni ke břehu: Je náš svět ostrovem? / A prázdné skafandry – budoucí poslové – / jako by navždy už stalo se tělo slovem. Ponechám na čtenářích, aby rozpoznali, který z básníků v kterém místě sbírky rozbíhá Děžinského volnoběžku. Raději ocituji „z letošního konce světa“ ještě jednu hravou sloku: To bylo všechno, jak tak sčítám / v letních dnech, jak počítám / dějí se různě krásné akce / já zatím doma plaším vrabce.
Nepoddajný, jízlivý, chirurgicky přesný ironik, který hledá sám sebe v konfrontaci s názory, výroky druhých. Sarkastický bard, který v proudu promluv pronesených rodiči, známými, nebo jim alespoň připsanými aforisticky glosuje sám sebe stejně jako svět, v kterém žijeme. Daniel Hradecký nezměnil svůj básnický charakter, v Přibližování dřeva (PERPLEX, 2019) však ještě zintenzivněl. V titulní dlouhé básni soustředí dříví jednotlivých břitkých promluv na jedno místo, bez zřejmého klíče, v řečovém proudu gradujícím v emblematickém závěru: …Nestalo se, a tak / následovala snídaně, zaledovaná do legendy, / při jejíž nynější četbě se zhlouple vracím / znovu a znovu ke slovu propast. / Už si nepamatuji tvé jméno. / To je moje pomsta dnes. Vřazené aforistické promluvy se vzájemně zesilují, popírají i zdánlivě míjí, vcelku však dokonale evokují v průběhu skladby zesilující silně deziluzivní pocit: nečekat na smrt, ale vyjít ji vstříc; ústup je přímočařejší než postup, / protože na ústupu už jdeme najisto; většina světů vzniká a zaniká / bez povšimnutí, takže klid; co tě nezabije, to tě nudí, řekla jsi ráno… Se sarkasmem až Sokratovským vystavěl Hradecký úvodní text Redakce dokonalé básně – úsporná lyrická báseň (výborná dle mého soudu) je doprovozena výsměšným schazovačným „redakčním“ komentářem: A nakonec tam máš / nějakou pitomou vesnici a barák / a světabolnou ctižádost sesmolit ňákej román, / a zase: samý katastrofy, / zlověstný hrozby, slívovština… / Slovákům do časáku? / Hele, tohle snad ani Maďarům. Závěrečný Raussig pak uzavírá triptych další podobou deziluze – antiutopistickým vykreslením usedlého Raussigu (Aussigu?), kde: Sousedé se oddávají štěstí / litého betonu, štěstí tkvícímu /v zákazu vlastních nápadů, / tahem zapni: Žít se musí, / stiskem vypni: Musíme jen umřít. Přibližování dřeva je pro mne nejsilnější Hradeckého knihou, což při kvalitě předchozích mluví samo za sebe.
Jakkoliv mám pro linoryt opravdu velkou slabost, občas mi něco podstatného unikne, či na to v rychlém běhu času, kdy kniha jde za knihou, výstava za výstavou, zapomenu. K Černým pracím (Revolver Revue, 2004) Viktora Karlíka jsem se tak v klidu dostal až v době koronavirového domácího exilu. Minimalistické na strohé bílé lince založené grafiky, jejichž hlavními motivy jsou město, světlo a osamělí chodci, jsou kompozičně precizní, expresivní, povahou i výrazem v mnohém blízké některým linům Hofmanovým. Přesnost vidění jde ruku v ruce se zkratkovitostí, černý humor s latentní melancholií. Ostatně zcela pregnantně vše podstatné ke Karlíkovým linům napsal Zbyněk Hejda v eseji linoryty v knize doprovázející.
Pokud se nedostanete ke knižnímu vydání (stále je dostupné a opravdu stojí za to), můžete se podívat na Karlíkův web: http://www.viktorkarlik.cz/art/17, odkud jsou převzaty také linoryty uvedené v záhlaví Přečteno.