Přečteno
Román v dopisech, které islandský evangelický kněz Jón Steingrimsson píše své ženě na přelomu let 1755 a 1756, je pro mne jedním z nejzdařilejších příkladů básnického vidění vtěleného v prózu. Za Knihu Jón aneb Vyprávění o Jónovi – listy, které psal své těhotné manželce, když jedné zimy přebýval v jeskyni a chystal příchod její a nových časů (Dauphin, 2018) Ófeigur Sigurðsson v roce 2011 obdržel European Union Prize for Literature – občas se ceny ještě dávají za knihy, které se nevezou na vlně tematických či čtenářských mód, aktuálních společenských a politických diskurzů, nepodbízí se čtenářům ani nevychází vstříc uměle vybuzené žízni po velkém románu, ale jsou zkrátka jen skvěle napsané. Odstavce či celé strany jsou psány v krátkých sekvencích obrazů oddělených lomítky, tak jak se přepisuje do dlouhých řádků poezie – asociativní, snivé ve strhujícím tempu řazené obrazy, invenčně, hravě, opulentně propojují realitu s dávnou i dnešní fantazií: Ale s Katlou to bylo tak: když z Mýrdalského ledovce dosupí přes vnitrozemí do Húsavíku a potom proběhne celým severem do Skagafjordu, všechny hory vrhne do moře a všechny ptáky do povětří a všechny domy do bláta a takřka všechna živá stvoření na ostrově kvůli ní málem vypustí duši, drcne bradavkou do útesu nad Höfdským pobřežím / … / v Kopenhagu se rozezvoní cetky kupců jako zvonkohra a peníze se jim vypaří / v Amsterodamu si lidé všimnou na nebi několika měsíců /… / v Drážďanech spí jeden muž tři týdny zatímco přes Lipsko přeletí kometa, na město sype svou drť, a na minutu tam všichni mluví islandsky / v Paříži jedna osoba obojího pohlaví sama sebe obtěžká / je to neposkvrněné početí /… / po celém Středozemním moři zuří bouře a na Sardinii prší slanečci a mnoho výletních lodí se potopí a hostiny pro výletníky pokračují na dně oceánu /… / a pak se nakonec Katla sveze na přívalové vlně přes Atlantský oceán sem na Reynirské pobřeží, což odstrčí rybářské loďky vysoko na horský hřeben / a šup do své rokliny, kde celá zpocená ve svých kalhotách usne.
Básně Natálie Paterové ve sbírce Co když (Protimluv, 2019) jsou opakem Sigurðssonovy opulentní obraznosti – často je tvoří jediný úsporný obraz. Obraz jako zadřená tříska či bílá zhojená, ale nemizící jizva: Představuji si tvou smrt: / jako bych / po zbytek života / čekala / až se večer vrátíš z práce / nebo s nákupem / s bochníkem v podpaží / Jako by náš kocour měl / deset let hledět na dveře / a mňoukat / nesnesitelně nahlas. Jsou to básně o nemoci, smrti (skutečné i představované), o nedostatcích svých i cizích, zklamáních, úzkostech… A to se ještě ke všem co když přidají ujištění, že v naší rodině / se o špatných věcech / nemluví a že to nejhorší na tom je / že to nejhorší / do básně stejně nenarveš. Přes to vše sbírka nevyznívá bezútěšně, snad je to básnířčinou schopností přesně pojmenovávat, vypsat se ze skutečné bolesti či jen z možného černého scénáře, snad je to urputnou schopností vydržet, odolat, kterou za vším cítím (pokud to není jen čtenářská zpětná projekce). Viděls to video? / Na kolejích mučili / muslimskou matku s dítětem / zrovna teď / a prosím tě miláčku / kup švestky / udělám omáčku / k sobotnímu obědu. Co když je tenká kniha s krátkými básněmi – emoční intenzita nepotřebuje slovní extenzitu, spíše naopak, a Natálie Paterová si je této „nepřímé úměry“ nejen vědoma, ale především ji dokáže dát přesvědčivou podobu.
Z doteků ticho / K tobě jde / Pryč. Vždy, když jsem někde narazil na básně Taša Andjelkovského, bylo to pro mne živé a inspirativní vybočení. Programový minimalismus, verbální hra na co nejmenším půdorysu, vytěžování či přetěžování slov (jaké variace unesou, jaká sousedství), ověřování místa a role prázdna v básni – to vše se mi honilo hlavou a bavilo mne to, některé z takto potkaných básní mne opravdu intenzivně zasáhly. Musím proto přiznat, že výbor NID (Fra, 2019) pro mne byl poněkud zklamáním. Nikoliv proto, že bych tam nenašel básně, o kterých by platilo výše řečené, takové ve výboru jsou a není jich málo. Ale v takto obsáhlém svazku čtenáře začne opakování téhož tvůrčího přístupu poněkud unavovat, vidí variace téhož, některé z básní ve vzájemném sousedství najednou působí poněkud nezaostřeně, spíše jako variace, průzkumná pracovní verze, než jako finální text. Jakákoliv krátká báseň stojí vždy na hraně – nabízí se řada otázek. Není příliš mnoho necháno mimo slovo? Nejsou slova přetížena či zbanálněna? Zůstal obraz, který rezonuje, nebo zůstaly jen střípky, které k čtenáři promluví pouze v určité situaci, kontextu? Právě kontext je u takto širokého souboru podle mne tím hlavním úskalím, sousedství podobných básní takto ustrojených ubírá intenzitě jednotlivých básní, rozmělňuje čtenářovu vůli a pozornost. Kniha už nicméně takto vyšla, nezbývá tedy než zmíněným jejím limitům čelit čtenářským přístupem – číst najednou vždy jen několik básní, oddělit je od ostatních… A pak se snadno objeví básně, které zarezonují. Slunce v zemi / Ze žil třas // Těla sobě sráží vaz. Anebo ta úplně nejkratší: milování o pomoc.
Revue pro kulturu Protimluv jsem chválil již opakovaně. Ale je nemožné to neučinit znovu, protože se jim daří publikovat výborné texty – cyklus deseti básní Svatavy Antošové Mávání slepenými křídly v Protimluvu 1/2020 je osobní výpovědí natolik intenzivní, obrazivou, skvěle napsanou, krásnou, že se zdráhám ji jakkoliv rozebírat. Jen opakovaně čtu, pohnut, uchvácen, zasažen. Zasažen celkem i jednotlivými obrazy. Je těžké něco vybrat, s chutí bych zde přepsal cyklus celý, to však bohužel nelze… vyberu tedy jeden obraz ze sedmé básně a poslední desátou báseň. …Oči sovího mláděte jsi měla / krátce před tím / než začaly tvé poslední dny / Vlekly se jako ospalé sestry / které tě každé ráno chodily mýt / a obracet na bok… X. / Zestárnout / znamená dovolit tichu / aby se rozprostřelo / i v ranách // bolesti / aby zapomněla na spory / a uprázdnila místo / smíření // paměti / aby sáhla pro pramen / hluboko pod zemí / a vytáhla jej na povrch / jako leknín // a mně / abych se prodrala / jeho okvětními lístky / a zahlédla místo zmaru / naději.
Staré mapy mne fascinují, obsahem i formou, od dětství. Když jsem přemýšlel, jaké kresby či grafiky dát tentokrát do záhlaví, neodolal jsem a udělal tři výřezy z raně novověkých map – mapy Islandu Abrahama Ortelia z roku 1590 (prostřední obrázek) a mapy severní Evropy od Olaa Magna (Carta Marina, 1539).