TIM POSTOVIT: všude na světě ilias
v noci se mi zdálo že jsem hotel / mými posledními zákazníky byli unavení lidé…
Řečový obrazivý proud realistický i surreální zároveň. Třetihorské kapraďorosty vedle po stepi prchajícího temudžina. Sen, emoce, realita v neustálé tenzi, a přesto: není to poezie, ke které potřebuješ sofistikovaný dekodér, lze se jí nechat nést, vstřebat ji zcela mimoděk, přirozeně, každému z nás se někdy zdála země, pro kterou stojí za to stavět na čaj. Báseň přechází v další báseň, vstřeluje do ní své motivy jak sopečné pumy, každá další báseň je novým zpěvem téhož eposu: všude na světě ilias.
Petr Čermáček
motýlí pavilon
v parku hoří muž neznámé profese
zákony existují pro všechny
matka líbá dítě na čelo
navzdory platanu
plameny olizují asfalt
takové řeči mi jdou na nervy
zákony existují pro všechny
plameny olizují asfalt
ráno v kuchyni motýlí pavilon —
zmenšenina madagaskaru
anebo jiné jávy
u kávy naproti — orangutan
jako nějaký rezavý chasid
bubnuje do stolu
na jeho zelenou synagogu
uspořádali pogrom
nacističtí těžaři
přichází kamarád říká
venku uhořel chlap
ale už se uklidnil
takové řeči mi jdou na nervy
dlouho do noci nespím
orangutan vedle
vymýšlí haganu
prosklenými dveřmi pokoje pozoruju
motýlí pavilon
jsem v klidu
někde určitě
matka líbá dítě na čelo
za chvíli vyjde slunce
zákony existují pro všechny
hotel
v noci se mi zdálo že jsem hotel
mými posledními zákazníky byli unavení lidé
poslední místo na planetě na kterém snili astronauti
mými posledními zákazníky byli poslední lidé na planetě
jejich vnuci jsou nyní vesmírní mloci hluboko ve hvězdné noci
mé stropy a patra semlely třetihorské kapraďorosty
mými vchody a okny pučí trsy planého čaje
obvody elektřiny vysál mech
a plast mých spotřebičů
bělá jako leknínový květ
v mém srdci dříve lopotila hoteliérova žena
a zapisovala všechny ty rodiny s dětmi
muže a ženy z celého světa
moje recepce v noci svítila
i pár dní po tom co odletěla poslední loď s hoteliérovou ženou
a v jedné z mé van se utopila
po celém těle potetovaná cestovatelka
v pokoji 216 se studentovi zdáli motýli teď tu žijí
o patro níž se bojí mechu kočkovité šelmy — co je v něm
na mé střeše se drbou orangutanové o písmena ve slově hotel
nejraději mají e jako vycházející slunce a l jako odlétající raketa
na mé střeše panuje velká bažina a velká radost – velcí primáti
dupou po rozmočených trámech a mé stěny se třpytí a otřásají
mechem to občas zajiskří a projde jím zlatý výboj
konvice potom zatančí – rozpadlá sebou cloumá
v páře uvadnou nejnižší trsy keřů
hotel co má vždy otevřené dveře
v noci se mi zdála země pro kterou stojí za to
stavět na čaj
ilias
všude na světě bude pršet
vlaštovky plné černého bezu letí nízko
a letadla jsou plná paliva
zvlhnou zahrady
nespočet člunů všude na světě ilias
všude na světě řecká hranice
a tmavě modré cypřiše
daruj mi nic mezi nimi neuslyšet
skelnou vatu zateplující naše byty
místo slov loučení přežvykovat
kam se po stepi vydal
před vrahy prchající temudžin
mě nezajímá
ale zajímá mě jestli dítě v parku
zarazí balón o nárt a poběží
až bude všude na světě pršet
a zvlhnou zahrady
všechny šicí stroje asie
temudžin věznitelům utekl i s pranýřem
ve stepi ho vysvobodil lovec
za pár dní se temudžinovi pronásledovatelé divili
proč má lovcův nový stůl tři otvory
odpověděl že jimi prohazuje zbytky psům
až někoho vysvobodím já
nebudu vědět jak vysvětlit tisíc
zbrusu značkových bot v předsíni
pronásledovatelům řeknu
že je moje žena indická bohyně parvátí
a jako všechny moderní bohyně
ráda vykazuje značnou míru produktivity
can you take a picture of us
na vyjížďkách po pravém břehu se nikdy nesplaší koně
ráno se probudit obléknout vyjít ven do starého města
do blankytna do tmy lepivější tureckých pomerančů
do rozbřesku jako do výkonné mikrovlnky
usmát se do kamery CCTV nebo
Stevieho z Arkansasu
no I can not
jinak se na vyjížďkách po pravém břehu
nikdy nesplaší koně
o čaji
před cestou je potřeba si slíbit
že si doma dáme černý čaj
je totiž možné
že domů vůbec nedojedeme
že nás spláchne oceán
že nás odnese tajfun
že nás zajme pobřežní stráž
v teritoriálních vodách
pobřeží slonoviny
je potřeba se ovázat zárukami –
jako věncem z pampelišek
jako šáhidovým pásem
je potřeba si slíbit
že si doma dáme černý čaj
Tim Postovit se narodil v roce 1996. Studuje rusistiku na Filozofické fakultě UK a pracuje v galerii umění Katie Feygie Art v Praze. Překládá z ruštiny. Věnuje se slam poetry. Knižně debutoval sbírkou básní Magistrála (2019, Pointa).
