Poiésis Kultura

JAN SPĚVÁČEK: VOR JE VRATKÝ

přijde doba, v níž / budeme, snad Hubbleovým / teleskopem, hledat samotu

Vor může být vratký nejen pro jihlavské Čechy, ale také pro básníka, který se nerozpakuje být přímočarý či přesněji řečeno upřímný, a přitom vážné sdělovat prostřednictvím smíchu, jemně si hrát se slovy i významy, a zároveň se ostříhat falešného tónu, levného šprýmu. Jan Spěváček řídí svůj vor jistě, přesvědčivě. I vyznávat se dokáže se smíchem, skrze smích. A tak bych si s chutí vypůjčil některé obrazy či spojení, které mluví i za mne, ale nenapadly by mne – bojím se o logos, o jeho terapeutickou funkci uprostřed dějů, které se průběžně ukládají do cloudu našeho času.

Petr Čermáček

TŘICET LET

po každé kloudné revoluci

hrozí, že písmo bude unavené;

 

bojíš se, že přijdeš o logos,

o jeho terapeutickou funkci.

 

B&W

Narození před sametovou

revolucí žili dojem, že svět

býval dle fotek z rodinných

alb a filmů pro pamětníky

 

černobílý; vzpomínka je

optický klam, měkne si,

protéká, děj se průběžně

ukládá do cloudu našeho

 

času.

 

///

Naše pozemská úloha

má nejednoznačné zadání

a pouze konečné řešení.

 

POHLED

Svého času přecházelo se

ze světa offline do světa on-

line divadelním kukátkem.

 

I když se břehy obou světů

 

přibližují, přijde doba, v níž

budeme, snad Hubbleovým

teleskopem, hledat samotu.

 

SCHRÖDINGEROVO KOTĚ

Devětapadesát let po smrti

Erwina Schrödingera víme

s jistotou jen tolik, že jeho

 

kotě stále žije; z podstaty

logického myšlení je zcela

nesmrtelné a může začít

 

kdykoli štěkat.

 

EXIT 119

Harry Houdini byl eskapolog

par excellence: onehdy nahý

vyskočil z osmého patra, kde

jsme pili čaj, v obleku přistál

 

na zašněrované polobotky

odstínu cognac a v buřince

měl klíčky od auta; Ježíš byl

eschatolog par excellence,

 

a kdyby tušil, jak bude brán

do úst mnohými liturgiemi

světa, stal by se sám raději

 

chudobkou: to nám hluchým

pošeptá na konci cest, na

exitu 119, kde začínáme žít.

 

BERMUDSKÝ

Ve městě Iglau neboli Jihlavě

kdysi žily tři strany trojúhelníku.

 

 

Nejdřív to potopilo Židy – zbylo

po nich Kvílení v parku Gustava

Mahlera, bejt chajim a pár uliček.

 

Dankt dem Herrn, denn er ist gütig;

denn seine Gnade währt ewiglich!

 

Pak byli odplaveni Němci a do

jejich domů a bytů nastěhovali

Češi sebe. Teď jsou tu sami a

 

bojí se, vždyť jejich vor je vratký

a voda okolo nich hluboká.

 

Chvalte Boha, neboť je dobrý

a milost jeho je věčná.

 

Na všechny čeká jediný dům,

v místě těžnice, náš hausbót.

 

A poslední rabín se jmenoval

Grünfeld, tedy zelené políčko.

­­­­

/1. verš žalmu 136 přeložil Viktor Fischl/

 

 

JISTOTA NEJHORŠÍHO

/Janu Zábranovi/

 

I když budeš líbat člověka,

jemuž jsi nahlas slíbil hory i

doly, kdo zaručí, že nepolíbíš

ve své nelidské mysli jiného.

 

I kdyby ses kolikrát miloval

s cizím člověkem, je jisté,

že svým pozemským tělem

miloval jsi toho, komu jsi

 

naposledy slíbil nebe

i zemi.

 

 

Jan Spěváček se narodil v roce 1982, vyrostl ve Žďáře nad Sázavou, nyní žije v Jihlavě. Pracuje jako učitel na jihlavské ZŠ Seifertova. Knižně mu vyšly básnické sbírky Třeba jednou vykvetou z otazníků květy (H_aluze, 2012), Tabu rtů (H_aluze, 2015) a Čum do ráje (Dauphin,2019). Laureát Brněnské sedmikrásky 2010, oceněn byl i v rámci Literární ceny Vladimíra Vokolka (2015, 2016).