Poiésis Kultura

Přečteno

Ilustrace Anežky Kovalové Ilustrace Anežky Kovalové Ilustrace Anežky Kovalové

Unavené metafory // se ženou / po kalné vodě / významně mlčí / potápějí se / za tím nejskrytějším / potápějí se / za dnem. Číst básně Ilany Shmueli znamená přijmout mlčení mezi slovy a mezi řádky, být soustředěný, prodýchat je. A stejně jako není snadná jejich četba, tak není snadné o nich psát. Vystihnout jejich dvojlomnost – otevřenou uzavřenost, uzavřenou otevřenost – nezbytnost sdělování znejišťovanou pochybnostmi, hnanou touhou nalézt svébytnou, zpřesněnou řeč, která se nezadrhne: Roztrhni // pouta písma / smaž / napsané / nalezni řeč // mluv / řečí které všichni // rozumějí. Autorčina sebeapelativnost vycházející stejně tak z bolesti, jako z touhy po řádu, touhy po znovuvytvoření smysluplnosti bytí, může být pro čtenáře obtížnou, ale stejně tak i katarzní: Jdi do minového pole svého srdce // Odvaž se jej křižovat krok za krokem / zryj to pole ran / hroudy slov se dávají do pohybu / jdi do minového pole svého srdce / nech ho vybouchnout / vytvoř si novou zemi. Kniha Zvolila jsem si život (Archa, Zlín 2019) přináší skvostně vypravený výbor z obou autorčiných sbírek uspořádaný, přeložený a předmluvou opatřený Radkem Malým. S texty zcela souzní formát knihy, typografie a početné ilustrace Anežky Kovalové (tři z nich jsou v záhlaví tohoto glosáře).

Sloupky, glosy a jiné podobné drobné texty Petra Hrušky čtu s chutí a souzněním. Přesto jich řada mé pozornosti unikla, jak jsem zjistil z knihy V závalu (Revolver Revue, 2020). Asi to znáte: jsou četby, které nejde nezhltnout, chcete či musíte číst najednou a stejně tak jsou knížky, které je největší slastí číst pomalu, kousek po kousku, těšit se na další, vychutnávat. Přesně takovou knihou je tento autorský výbor. Báseň se jako text ke zkoušce ostrosti vidění hodí víc. Je většinou sestavena ze slov, která se dopředu nedají snadno odhadnout, a vyšetřovaný si tak nevymýšlí, jestli mi rozumíte. V jiných textech můžete lépe dopředu vytušit smysl sdělení a slova pak už nečtete, ale odhadujete. Vezete se po smyslu, jste ve vleku. Ale to my tady nechceme, my potřebujeme, abyste opravdu četl, když dopředu nic neznáte. Abyste četl jakoby poprvé, chápete? Smysl vás nesmí dopředu rušit. Poezie je na to jak dělaná. Hruška píše opakovaně o poezii v kontextech, které jsou snad nečekané, leč podstatné, pravdivé, důležité. Vidět si, všímat si, rozumět, vztahovat, neokázale interpretovat – zdánlivě jednoduchý recept, ale sveďte to tak, jako Petr Hruška! Tak, že to baví poslouchat i mou patnáctiletou dceru, když z knihy čtu nahlas své ženě, protože mi to nedá nepodělit se. Musí to být v každé pořádné básni – kromě osobního rukopisu, pádnosti slov i jejich hravé, neposlušné energie, kromě skrytého volání, jitřivé obraznosti, síly významu i opravdové potřeby sdělovat. Musí to z každé pořádné básně vyzařovat. Ten těžko definovatelný dojem, že přese vše, co již bylo napsáno, přečteno, vysloveno, se cosi děje poprvé, právě teď.

Už v antologii Dítě na skleníku se mi básně Franka O´Hary líbily. A tak jsem byl rád, že k tématu New York vybrali v Tvaru 14/2020 právě jeho básně, a to v překladech Jana Dvořáka. Energický proud slov, v němž popis newyorských reálií prostupuje se sny, aby znovu a znovu vznikal autoportrét básníka. Má tichost v sobě má člověka, je průhledný / a ulicemi mě nese tiše jak gondola. / Má k sobě pár podobných, jak hvězdy a roky, jako číslice. Jednou je autoportrét podoben koláži, jindy krátkému filmu. Čtenáře napadne letmo Whitman, Apollinaire, Buñuel, vzápětí však na ně zapomene, O’Hara je příliš strhující, zahltí tě obrazy. Tolik mých průhledností tomu závodu nemělo odolat! / Teror v zemi, sušené houby, růžové peří, vstupenky, / drolící se měsíc, plující po zablácených zubech, / nepostřehnutelný sten zastřeného dechu, / láska hada! Expresionistická gesta, surrealistická imaginativnost a newyorské ulice jako jejich zdroj i malířské plátno pro jejich zachycení, monolit, z kterého je lze vyprostit, vysekat, vyslovit. Mám pauzu na oběd, a tak se jdu / projít mezi bzučivě zbarvené / taxíky. Nejdřív po chodníku, / kde dělníci ve žlutých helmách / krmí své zamazané / blyštivé trupy sendviči / a coca-colou. Ty helmy je asi chrání před / padajícími cihlami… …Na avenue je dnes / několik Portoričanů, díky čemuž / je tu krásně a teplo. Nejdřív / zemřela Bubby, pak John La Touche, / potom Jackson Pollock. Ale je jich / země tak plná, jako byl jejich život plný? Frank O´Hara s vysokým čelem a výrazným profilem zdůrazněným rukou zaťatou v pěst, jak ze soch Henryho Moora, Frank O´Hara skládající hold zvířatům, panákům a motanicím Jeana Dubuffeta: …jak se cítíš v antické záři / cítím se jak kamion na mokré dálnici / jak můžeš / byl jsi stvořen k obrazu božímu / to tedy ne / byl jsi stvořen k obrazu zženštilého řidiče kamionu / a Jean Dubuffet „ se vzplanutím podoby v paměti „ / maluje své krávy…

Někdy stačí náhodně zahlédnutý obraz či zaslechnutý útržek rozhovoru k evokaci před lety přečteného textu. Nezbývá než sáhnout do knihovny a číst znovu, někdy jen těch pár řádků, jindy celou knihu. Žluté stěny / ty, které dovolíme našim snům / obrazy, které si tak trochu přivlastňujeme / jenže pak zase cosi víme o přibývajících dnech / souhrách a o tom, co je jejich opakem / boj za správnost vyměníme za něžný příměr / dotyk, který si pamatujeme, si připočteme k našim životům / a mezitím… jsme stále ve stavu přemýšlení. Chodecké texty Josefa Straky ze sbírky Malé exily (Cherm, 2014) mají rytmus babího léta, mlha střídá nízké protisvětlo, zahlédnuté myšlené. Existenciální úzkost, nedůvěra k obecně přijímaným paradigmatům, naštvanost na nivelizátory hodnot, pocit exilu, hořkost exilu. Je mi to blízké, naturelem, generačně, básnicky. Stáváme se krátkými epizodami ve svých životech / v unaveném městě čtyřicátníků / kteří už jen vzpomínají na dny slávy /zvyšují nároky, a najednou nejde na nic odpovědět / komusi do telefonu, / vstříc obavám, že to zítra bude jen a jen lepší.