KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Začal jsem si psát deník, protože jsem to jako redaktor začal chtít po ostatních: Co když ten skvělý celoroční dokument selže na tom, že někdo vypadne?! Že někdo slíbí, ale nedodá?! Zároveň mě to ale chytlo, a tak jsem jen doufal, že jako záložník zůstanu záložníkem a k velkému dokumentu si sepíšu svůj malý, osobní. Nicméně někdo, kdo slíbil, vypadl, a to dřív, než jsem si myslel, takže zaskakuji a věřím, že ve zbytku roku už nebudu muset.

Petr Kovář (1979) pochází z vesnice Dolní Cerekev na Vysočině, kam se po studiích v Brně a životě v umělecké „komunitě“ na kuřimském zámku zase vrátil. Studoval v ateliéru Environment na Fakultě výtvarných umění VUT a na Katedře výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě MU, kde také v roce 2018 obhájil doktorskou práci s tématem Text ve zprostředkování výtvarného umění. Od roku 2008 působí jako redaktor a publicista (Literární noviny, Kulturní noviny, Salon deníku Právo, O-kraje). V roce 2009 spoluzakládal Kulturní noviny a o dva roky později zase s jinými přáteli galerii OFF/FORMAT. K těmto dosud vzkvétajícím dobrovolnickým projektům přibyl s životem na vsi spolek Roztoč kolektiv (2014), který prostřednictvím autorských divadelních her, hudebního festivalu Z kopce a jiných (dobro)družných aktivit kriticky glosuje společenské dění a zdůrazňuje význam společenství, kultury a ochrany přírody. Je spoluautorem knih To bych zvládl taky a To je starý z plánované série dějin umění v komiksech. Příležitostně vystavuje vlastní výtvarné práce, častěji ale jako kurátor práce jiných umělkyň a umělců. Desátým rokem učí v ateliéru Malba a ilustrace na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jihlavě-Heleníně.

26. dubna 2021
Posudky – hotovo, radost
Kurník – hotovo, rozmrzelost

27. dubna 2021
„Milá, dneska mě v Jihlavě na ulici oslovil pán, který má život jistě těžší, soudě podle rukou a tváře a fráze, s níž mě požádal o peníze. Popřáli jsme si vzájemně krásný den. Překvapil nicméně, když už jsem odcházel; chvíli za mnou koukal a pak na celou křižovatku zavolal, „doufám, že máte krásnou ženu!“ A já jsem na něj přes tu křižovatku taky zakřičel: „Mám!“ Před osmi lety jsme měli svatbu. Na krajském úřadě v komisi, otvíráme obálky pro výběrové řízení na pozici ředitele naší školy. Nový krajský radní Bříšťala působí dobře, sebevědomí i humor, silně ráčkuje, vydobít „r“ je pro něj tak těžké, že se k němu vždy přidá další zvuk hodný svébytné hlásky nebo slabiky, což je občas dosti matoucí. Má mé sympatie. Zatím. Asi dvanáct lidí u stolu, z toho sedm komise. Jen ty dvě obálky. Podepsal jsem mlčenlivost, ale nedozvěděl jsem se nic zvláštního, co by všichni kolem mě, které to zajímá, nevěděli. S Hynkem dělám úkoly venku. Je krásně. Meda našla v zemi na cestičce protínající zahradu šíp. Ležel tam dva roky. Nemá pírka a hrot je nález z doby železné. Přes potůček si povídám se „sousedy“, kteří na druhé straně pasou kozu, ovci, slepice, a dva psy a kočku… Slepice prý nesou dobře, mají tři, a ještě se dělí o vajíčka s jinde žijícími členy rodiny, ovečka a koza jsou jen „pro starost“ (paní říká se smíchem něco ve smyslu, „aby nás neustále prudily“), nechce mladé, nechce řešit zabíjení, ale když se jim koza minulý týden otrávila (byla otrávena? neví), strávili dny a noci opatrováním, ježděním za veterináři. Prý ji měli udržet vzpřímenou, tak vymysleli takový zábal z tlustých dek, představuji si to podobně jako slavné utkání Klapzubáků ve Španělsku… a je tu, pase se dál. S tátou sázíme brambory. On oráč, já vůl. Hynek kouká, co děláme, říkám, že brzy může na pozici vola nahradit mě. Opravdu to bude? Budu za čas tlačit a koukat, jak Hynek zabořuje paty do zkypřené hlíny, snaží se neuhnout ze směru a táhne? Při pakování dětí do postýlek jsem se zase rozzlobil… mrzí mě to. Ale pak, hrozně milá věc, přes to výše řečené, téměř vzápětí, když je chci nechat samotné ve vaně, Hynek: ale nemohl bys tady zůstat ještě chvíli s námi, tati? Hynek polije stěnu vany konvičkou, v níž má prý lepidlo, Meda na lepidlo připleskne žínku, a mají televizi. Hynek pak povzbuzuje Medu, aby říkala, co je za „zprávy“ („cože, že v místnosti poletovaly ubrousky?!“, „že měl nočník oči?!“, „že topení chodilo po domě?!“…), společně pak interpretujeme význam zprávy („ubrousky byly ve skutečnosti vesmírné lodě mimozemšťanů, kouzlo Harryho Pottera, průvan…“). Je to super. Zaujme mě, že Hynek nechává vymýšlení a vyprávění na Medě, on je ten, kdo určuje pravidla, řídí akci a „lepí“, pokud televize padá. Asi ve čtvrt na deset jim ještě ukazuji supraúplněk přes clonu stromů; měsíc dosud visí nízko, ale je velký a oranžový. Potom píšu maily do Kulturek a autorům rozpracované výstavy Bytost… až nyní mi došlo, že spojení „volný čas“ nese v sobě tu „vůli“, je to právě čas, který není mimoděčný, ale kontrolovaný, takže volnočasové aktivity jsou ty aktivity, které dělat chceme, když je nám něco „volné“, tak nám na tom záleží, být po letech věznění opět „volný“ znamená, že o svém čase opět rozhoduji, a třeba „volnomyšlenkář“ je ten, který oproti davu „myslí vědomě“… (z dopisu Jitce Chrištofové). Opakem volného času je tedy čas „nevolný“, nevolníkův, mimoděčný, automatizovaný nebo diktovaný. Myslím, že mám stále volný čas, jen v něm nemohu uvolněně zvládnout všechno, co je mi volné.

28. dubna 2021
U Honzy Pražana v Pršticích.
Ráno jsem u Poledny koupil knihu od Martina Urbana, spělovského rodáka, prý kluk kolem třiceti. Hurrá, mám někoho do LitERÁRU v CereKváku, ale vzdor příležitostným pěkným místům je celek knihy obtížně učtitelný… řada rozporů, nepřesvědčivost emocí postav, okoukané postupy a motivy (zajímavostí je naopak doslova přepsaná pasáž-dialog z animované pohádky Ledové království!), zcela jasný dobrý záměr psychologizovat, rozebírat situaci na vnitřních dějích postav v nestandardní fantasy situaci, ale selhávají prostředky. Nechci být přísný, nutím se to dočíst během jízdy vlakem za Honzou do Prštic, ale jsem rád, že nemusím psát recenzi – vyberu nějakou sympatičtější ukázku pro CereKváka. Napsat knihu je počin, k němuž příliš lidí nedojde, nadto u nás na vsi, to je třeba ocenit. V ateliéru u Honzy váhám nad tím, jak postavit celek, až objevím dosud nevystavený cyklus Duch lesa. Je to ono! Syrovější, expresivnější než většina Honzových maleb, přitom v kontextu. Mám radost!

V Domě umění – Marika Svobodová mi nabídla psaní textu do ročenky. Lze psát volně, neb k témuž bude ještě přímější a kunsthistoričtější text od Honzy Zálešáka – hle, vysněná pozice psavce bez nároků na hlubokou odbornost? Intervence nábytkem do galerijních prostor, do výstavy Tady a teď je dílem umělecké skupiny DUMB (mám tam kromě dvou obrazů boty a fotky dokumentující „máchovskou“ akci pod Čeřínkem – naprosto skvěle pro ně využili plechovou šatní skříň) – kluci, umělci, kteří v Domě umění instalují výstavy jiným a sami se tam svými díly nedostanou, techničtí zaměstnanci. Nábytek byl dole, v technické místnosti, skladě, jejich pracovním zázemí. Tu zcela vyklidili, udělali z ní čistou white cube – prohození prostor, jejich významů, a přitom ne tak docela. Vztah s jejich zviditelněním; jdou nahoru spolu s tím odloženým nábytkem. Vnitřnosti instituce. Skvělé!

Před, při a po cestě jsem zvládl kousek posunout komunikaci k výstavě Bytost. Rychlík z Brna kvůli epidemii končí v Jihlavě místo v Budějovicích. Nechce se mi hodinu čekat na hlaváku, jdu pěšky na městské nádraží a jako obvykle, když mám čas, mě přitáhne magnet kostelíku Sv. Jana Křtitele. Kontem-pluji tam historií a vlastními vzpomínkami. Když přemýšlím o svých omezeních v sebeprezentaci, přilétá strakapoud, sedá si na plechové stínítko lampy a okázale rozvibruje jeho kovovou plochu. Pak znovu a znovu. O chvíli později jej slyším, jak se prezentuje za silnicí.

29. dubna 2021
Online dopoledne. Odpoledne na očkování do Třeště. Odmítnu se nechat odvézt a ani sám nechci řídit. Jdu pěšky do Kostelce a odtud vlakem, pak stejně tak zpátky. V poliklinice cedule: Dnes na čepu: Moderna. Tak vida, taky dostanu „uměleckou“ dávku! Za zmínku stojí něco z průběhu, ale především cesta zpátky, pěšky z Kostelce. Prvně potkávám dvě užovky, jedna se odplazí, ale druhá zůstává jak zabitá, dlouho si mlčky povídáme, než zmizí za tou první. Je tááákhle veliká! Rozhlížím se zřejmě jaksi dojatěji po tom rašícím jaru. Z listů lezou na světlo teprve konečky, špičky, ale lezou, takže na stromech ta barva je, a přitom není listí, ještě jsou průhledné. Když přejdu lávku, co jsme s Roztoči udělali před třemi lety, rozprostře se pohled po louce rámované řekou, železnicí a lesem. Železniční most je tak zvláštně růžový v tom světle a s bílými neolistěnými břízami v pozadí, že si to chci vyfotit. A jak tu scenérii zkoumám, pod tím mostem proběhne „pyžamo“! Fakt, malé divoké prase. Pomalu se přibližuju, budou tam další? Bacha na bachyni. Hne se hladina! Na dálku koukám, co zase vyleze! Jo, myslím taky na to, že mám v sobě tu Modernu, a jak by se tohle dalo zpracovat v nějaký fejeton, jak je svět po vakcíně jasnější, živější, jarnější, na tripu… Je to zase prase, sápe se na břeh, nejde mu to. Jasný, myslím si, musím mu pomoct, než se utopí! Paralelně se zjevuje scénář této pomoci, kdy tlačím malé prase z vody a přibíhá jeho matka, ležím pak s rozpáraným tělem na té louce, zatímco doma spekulují, jestli se mi po cestě z očkování neudělalo špatně z Moderny. Než se ale stačím přiblížit k řece, prase se vysápe a mizí tryskem do prudkého svahu za tím prvním. Těsně před naší zahradou (přicházím zadem, přes potůček) už mi netrpělivě volá táta, jestli jsem živej, že s Vilémem začínají degustovat mikulovské vzorky. Sejdeme se na terase a pijeme. Piju opatrně, o tom žádná, mám respekt k tomu očkování po všech těch vyprávěních od kolegů. Ale víno je výborný, a když ochutnáme všech sedm vzorků a jedeme další kolo, mysl se uvolňuje – co jiného na Modernu než víno, když né absint! Večer ještě chvíli pracuju, ale jdu spát programově dřív, asi v jedenáct.

30. dubna 2021
Hynek dostal včera trojku z Prvouky. Na téma domácí a divoká zvířata. Prý například nevěděl, čí mládě je koloušek. Naštvaní rodiče, jejichž ratolesti dostaly podobně pěkné známky – padaly prý i čtyřky a pětky! ha, pořád jsme v první třídě! – hučí na dvoře a dohadují se, komu že ten koloušek patří, shodují se na srnci… za takové situace těžko říct, jak hodnotit děti. Každopádně paní učitelka zjevně neváhá, když může jít známkou dolů. Online dopoledne. Po očkování mě bolí ruka (před tím nebolela), jinak se nic neděje. Bolest postupně sílí, takže se mi jen těžko zvedá ruka, a odpoledne přichází trochu únava, ale opravdu nic zvláštního. Nejzvláštnější tedy zůstává ta včerejší cesta z Kostelce, což patřičným líčením využiju během roztočáckého setkání – odpoledne jdeme věšet věnec na jedinou borovici, co zůstala z Horního Stránecka. Jako pietu za Stránecko i symbol obnovy – obnovy lesa i všeho dalšího života. Věnec udělala Marta s Ivou a Monikou, je obří, jdeme průvodem od kulturáku ještě s dalšími přáteli, a věnec nesou tři až čtyři lidi. Zdenda už si za pomoci kamaráda předtím připravil lano (vystřelili ho prakem nahoru, aby nemusel šplhat po kmeni). Pod stromem se věnec rozpojí, navleče na kmen a vyspraví ve spoji. Lidé kolem postávají, děti si hrajou, holky sboristky zpívají a je tu kytara, ukulele a Jája má zase harmoniku. Později přijde kritika, proč jsme (mimo jiné např. autorské) zpívali moravské písničky a ne místní, ale nevím, jestli vůbec existuje jiná cerekevská muzika než prostě ta, kterou hrajou Cerekváci. Kdyby tu byl Matěj Kolář, zaskřípal by možná nějakou místní německou. Obloha je vysoko, ještě výš než vrchol borovice, na ní letní mraky, slunce hřeje. Pravek akci dokumentuje za pomoci dronu – má to být zase v místním videomagazínu. Celé to trvá déle, než jsme počítali. Pak se všichni postupně sejdeme u Ivy na zahradě. Děti myslím ještě nešly spát později.

1. května 2021
Dnes jsem poprvé po mnoha předešlých prvních májích nepolíbil Martu pod rozkvetlou třešní! Protože letos třešně nevykvetly! Tedy alespoň u nás na Vysočině ne. Odjel jsem do Zlína dřív, než se Marta s dětmi probudily. Do Brna mě vezl Vilém, pak vlakem. Ve Zlíně nádherně, den sice rozkydlý pěti hodinama cesty tam, pak chvilka v parku a zase pět hodin zpět, ale balonky Global Genocide šly na dračku a skupina jiných umělců navštívila i tu naši výstavu ve Photogether (Bezohlední). Elsa s Matějem byli zase hrozně milí, nachystali občerstvení a Votroky, a překvapili dokonce katalogem k výstavě! Text je v něm kreativně natištěn na mnoha žlutých vlepených papírkách, jako když si lepíš poznámky k věcem, nebo na desku stolu poznámky, co máš udělat. Elsa pak mile mluví o tom, že tu výstavu vnímá jako vrchol své současné galerijní činnosti, a že i proto chtěla mít všechno tip ťop. GG dělají happening v parku, kde je i přes stále platné omezení shromažďování úplně narváno. Všichni radostní, usměvaví, polehávají po trávníku, pijou pivo z kelímků. Vedro, jen občas foukne, což bere balonky ze stojanu. Balonek chtějí všichni, nad nápisem Global Genocide se nepozastaví nikdo. Snažím se to sledovat, pronásleduji odcházející zrakem a čekám mimiku, gesto, povytažené obočí, nervozitu. Ale nic. Pak asi ve dvou případech dojde k viditelnému „přečtení“ nápisu. Konec je ale stejný; maminka vrazí balónek dítěti. Chápu to, je to sice bizarní, vlastně dost šílené, ale prakticky zcela jasné – vítězí radost dítěte, ta má přednost před jakoukoliv propagací, před jakýmkoliv nápisem, který nota bene to dítě nepřečte. A, co když navíc ta globální genocida je jen odkaz nějaké humanitární organizace, která pouze na jakési zlo upozorňuje? Není tam napsáno, „všechny vyvraždit“! Jasně, tak to může být, doma se můžeme podívat na ty webovky (anebo ne). Je totiž nepochopitelné, proč by někdo vybízel ke globální genocidě v parku a rozdával pro to balonky. A tak se brzy zelený park celý modrá a prostupuje bílým nevinným nápisem Global genocide. Těm, co si balonky vezmou, je řečeno, že mohou soutěžit, že se mají s balonkem vyfotit a poslat to na uvedenou adresu a získají nějakou cenu. Šťastné album mnoha rodinných fotek s tímto nápisem! Něco takového, jako dnes tady, v prosluněném parku ve Zlíně, uprostřed pandemie. Téměř před naším odchodem přichází asi sedmiletý chlapec, jde si už pro čtvrtý balonek, a zeptá se, jediný: co to znamená, ten nápis? Genocida, vyvraždění, smrt, snáší se mu odpovědi od performerů. Vůbec nezmění výraz. Poslala ho s tou otázkou maminka? Nebo se zajímá sám? Děkuji, vysloví velmi způsobně a odbíhá. S členy z GG pak dlouho řešíme otázky pokrytectví a moci v rámci tématu „Sterec na FaVU“. V Jihlavě čekám hodinu na přípoj do Cerekve, čtu po dlouhé přestávce zase Pamukovo Muzeum nevinnosti, a málem mi ten poslední vlak ujede.

2. května 2021
Nad ránem za mnou přichází Meda, dospat. Budí se chvilku poté, co vstanu, tak se za ní vracím. Líčí mi sen, v němž jsem prý nebyl, ale s mámou a Hynkem viděli malé divoké prase. Pak, jak má fantazii rozjetou, mi ukazuje na různé suky a rýhy ve dřevě pelestí, hele, tati, tohle je jako můra, a můry noční nosí zlý sny? A tohle je jak obličej bez jednoho oka. A, tati, támhlety šuplíky, teda kufříky, bedýnky vidím, jako bych ta nejmenší byla já, to větší nějakej kluk a to největší Hynek, já nesu nějakou obálku, na hlavě, chechtá se. „Přišerka“ z kusu dřeva, kterou mi na nočním stolku nechala Marta, abych nespal sám, se v Mediných očích jednoznačně mění na „vylévající se kotel“, sosák příšerky je čůrek vylévající se tekutiny, jež ještě nedokápla na zem; super, my větev otesánkovsky oživujeme, Meda vidí věc neživou, ale v živé akci. Většinu dne si hraju s dětmi. Neodolám a propašuju do hry zase stavbu domu – má sedm místností, dva balkóny a terasu ve třetím patře jako přistávací rampu. Prší. Drobně, ale s malými přestávkami celý den. Hynek odpoledne stávkuje, přestože jsme byli domluveni, že úkoly bude dělat se mnou, a vymiňuje si maminku. Já dělám úkoly s Medou – dostávají je jednorázově na celý týden, jen jsme to před tím moc neplnili (nevěděl jsem, teď si to beru za své). V podvečer se jdeme všichni projít v dešti (děti to spíše motivuje, protože si můžou vzít deštníky), je chladno, fouká, okukujeme koupaliště, které včera vyčistili hasiči. Má být nachystané na léto na koupání. Marta do toho opakovaně ryla, intervenovala na obci – nedivil bych se, kdyby to byl opravdu její impuls! Navíc teď na to téma chystám číslo CereKváku. Včera také vyšel videomagazín, který začíná tou naší slavnou májkou. Pravek zveřejnil záznam bez ohledu na to, že nikdo z nás neměl roušku, záznam z dronu je výborný, atmoška skvělá, no, tak uvidíme, jestli nás v tom někdo vymáchá, snad ne. O půl deváté online sraz s Ondrou a Magdou k VýTěru v OFF/FORMATu. Nakonec není situace tak tristní, jak jsme se obávali – přihlásilo se 42 výtvarnic a výtvarníků, 17 teoretiček a teoretiků. Plánujeme online setkání k zahájení jejich párování, ale taky výměnu výstav, dovoz Bytosti, odvoz Jirky Kamana, termíny, další výstavní plán… uf, uf, a co další díl komiksů?, scénáře mám hotové již rok. A co katalog k desátému výročí? A to ještě nemám ani text k Bytosti…

3. května 2021
Ráno moje online výuka a s Hynkem úkoly. Je dneska fakt šikovnej. Píše písmeno velké K. Když neděláme úkoly, dávám prát prádlo a hrajeme si zase s postaveným domem a dinosaurama, co v něm žijí. Ráno se rychle zlomí mraky. Poprchá. Marta ještě po obědě schůzuje – online povídá s nějakou paní z ČT z tvůrčí skupiny. Budou dohlížet na její dokument a možná se za to postaví. Marta má ze schůzky dobrý pocit. Až o půl třetí se vrhám na své „úkoly“. Doprava Bytosti, Matěj Smetana s dotazem na výstavu jedné bakalářky v OFF/F, zadávání kvízů v rámci výuky, konzultace, organizace hodnocení klauzur – hle, domluvím s Mílou, že čtvrťáci budou obhajovat osobně, na dvě skupiny po šesti. Jarda Grodl porovnává výsledky u nás a na Grafce, kde taky učí, jednoznačně v náš prospěch. „Děláme, děláte to dobře,“ píše, „má to výsledky.“ Samozřejmě oba víme, že teď máme v Hell skvělý ročník (ale tajně si říkám, že přeci i ten pod nimi, a ten další sleduju málo, když je letos neučím, ale myslím, že budou taky dobří…). Ukládám si články a obrázky pro nové číslo CereKváku, odpovídám na komunikační vlákna ke Kulturním novinám… jen nestíhám napsat vlastní texty a opravit písemky. Je pět, jdu ven. Marta šla s dětmi za Ivou. Dřevěný plot, který spolutvoří výběh pro budoucí slepice, se vyvrátil. Včera jsem jej jen provizorně zapřel, aby se nevylamoval víc. Nosné pražce v zemi uhnívají, dva jsou už skoro pryč. Nemám na to plot teď zbořit a během deseti dnů vystavět nový – i tak nestíhám, co stíhat mám. Fušuju jeho zpevnění – hřebíky ke starému kurníku a dvěma železnými bezmála třímetrovými trubkami jako oporami. Jako třešničku na trubky dávám plechovky od kočičího žrádla, co mamka ve velkém nakupuje a hromadí se v košíku pod terasou. Aby do trubek nezatékalo. Ještě jdu střílet. Šíp bez pírek si dělá, co chce. Za potokem najdu před týdny vystřelený dřevěný šíp – téměř bez újmy! Vyčasilo se, mhouřím k západu, hřeje to, ale nechávám si vojenskou bundu. Na východě kmitá špaček do dutiny a ven, mladí mají hlad. Nemám hodiny. Že jsou Marta s dětmi doma, poznám podle Martina zvolání „večeře!“. Pak, když už balím, ale ještě sbírám prádlo, mě ještě jednou volá Meda. Ukládám děti, Marta má zase do půlnoci plánování pořadu Hynkovy lapálie. Přes zavřené dveře se nese bujarý smích, vtip na vtip. Posílám Meduščiny úkoly paní učitelce Andrejce, odpovím na nějaký mail a píšu deník. Před půlnocí Marta otevírá dveře pokoje, je po lapáliích, s rozšířenýma očima radostně hlásí: „V pátek mě vezmou na očkování! V Brně na výstavišti!“

4. května 2021
Meda zas vypráví sen, prostě jí to vyprávění baví, tak si vymýšlí, ale neříkám jí, že vím, že se jí to nezdálo, protože mě to taky baví. „A pak jsme šli a šli a šli a šli… šli jsme se Šájou a najednou nás honila peřina, lítací peřina, ale na té peřině seděla Zuzanka, tak jsme letěli já, Zuzanka a Šája spolu.“ Dělám s Hynkem úkoly a pak si hrajem. Mám opravdovou radost z toho, jak funkčně a tvarově krásně jsem položil koleje pro vláčky! A zcela poprvé (jak to, že mě to nikdy nenapadlo?!) jsem postavil most do zatáčky, takže efektně nad zemí kříží tři další trasy kolejí. Mám online Seminář současného umění. V druhé půli vykládám podle prezentace, kterou si chystám na příští týden pro studenty Šalandova ateliéru na AVU. Po obědě jde Hynek na kontrolní lékařskou prohlídku v sedmi letech. S Martou. Váží 22 kilo, měří 134 cm. Večer říká, že taky možná bude mít jednou brejle, ale že u paní doktorky spletl jen jedno písmenko, a bylo to docela daleko. Do odpoledních dodělávek na úkolech přijde Jája. Matěj má první hodinu s hasiči, jsou venku na hřišti. Jdeme ven, prvně kouknout za Matějem, ale hnedle odjíždějí domů, tak se vracíme za zahradu, na houpačky a pak jdu spravit terén pod kurníkem a při té příležitosti zapustím do země dlažbu, aby se mohlo lépe chodit ke kurníku a ke králíkárně, až tu bude bahno a všude slepičince, jak si pamatuju z dětství… Děti mi chvilku pomáhají. Zase nestihnu napsat kurátorský text k Bytosti ani fejeton do KN. Ale opravil jsem dvě písemky, tak aspoň něco. Marika Svobodová souhlasí s rolí v komisi VýTěru. Jan Kovářík (zítra za ním jedu – svážíme umčo pro výstavu Bytost!) znejistil ohledně své variabilní instalace, že je moc velká na naši malou galerii; budeme možná hledat náhradu. Jsem si toho vědom, ale mám za to, že by fungovala i jako takové torzo, taková plíseň na podlaze, třeba v rohu, nebo organicky se pnoucí podél zdi. Jo, a při práci u kurníku jsem si všiml, jak jedna větvička třešně ukazuje cípečky svatebních šatů – tak jsem pod jinou záminkou vylákal Martu… i když už teda není první máj.

5. května 2021
Píšu v hale hlavního nádraží v Jihlavě. Vracím se z Brna vlakem a jako obvykle v pandemické situaci musím vystoupit a čekat hodinu na osobák. Ve vlaku jsem četl Respekt, který přivezla Marta od Jindřišky. Petr Placák tam pěkně mluví o moci, a sice že pocit moci pramenící z toho, že se někoho snažím ovládat je falešný, protože tím spíš jsem sám ovládán okolím, má snaha a mé strategie mě určují. Skutečně „mocný“ je pak ten, kdo nic a nikoho neovládá, „není na vnějším světě závislý, a přitom má o něj starost.“ Za Okříškama nabrala scenérie za oknem děsně romantický ráz, žíla řeky, slunce nízko, silné, oslepující, stahuji okýnko, mžourám, agresivní zeleň, je mi dobře. V Jihlavě pak sleduju nebeský úkaz – bílá mračna jsou na podkladové modři doslova vyfoukána do rozpitě vyhlazených akvarelových šmouh, které končí hustou pastou oranžovějících chuchvalců par. Směr jejich vyfoukávání je však právě opačný než rychlá pouť dvou tmavěji zbarvených mořských koníků – ti v popředí plavně kříží dráhu monumentálních mračen. Ráno jsme vyrazili v osm, pan dopravce, s nímž si vždy zprvu vykám, a v průběhu cesty přejdeme do přirozeného tykání, mě vyzvedl v Cerekvi. Jan Kovářík má na Praze 4 v Zahradní kolonii takové domáčtější Bateau Lavoir, kde začínal Picasso a jeho pařížští druhové; takovej dřevěnej barák je to, s parádními okny, kdysi prý škola, poválečná skládačka. Dojem továrničky podtrhují dva „zaměstnanci“ na výpomoc, protože sám by teď nezvládl dostát zakázkám a požadavkům. Poté, co dokončil sochu Marie Terezie, kterou lid překřtil na Kuželku, si podle vlastních slov ještě neoddychnul, protože ta zakázka zřejmě otevřela dveře sběratelů, a teď se mu seběhlo hned několik věcí. Krásné stěžování! Ne, nestěžuje si, a taky netrpí žádnými manýry, kdeže, mluví přímě, milý, vstřícný, objekty balí velmi pečlivě za pomoci svých pomocníků a sám je s nimi nakládá, já se procházím ateliérem, okukuju a fotím si. Odjíždíme se čtyřmi plastikami, ale nic nesepisujeme (to je běžný postup, jen výjimečně se někdo víc bojí). Jo, tu variabilní instalaci jsem po jeho pochybnostech vzdal a vzal jiný pevný objekt, růžový s drobným kresebným dekorem, který může zastoupit ten požadavek pulzující mnohosti organicky spojené do celku, do jedné Bytosti (makro x mikro). Dostávám dva katalogy, ten z GHMP je fantastický! Fotky citlivé, nápadité, Honzovy objekty tam krásně doplňují prostředí Trójského zámku (jsou s ním harmonické, nebo kouzelně kontrastují). Pan dopravce sní za celou dobu jednu tatranku, cigarety nepočítám, ty se nejí. Říká, že se na jídlo stavuje rád, ale teď není jednak kam, jednak dává před různými bagetami přednost gulášku s knedlíkem. Honza Pražan má v Pršticích vše krásně nachystané v průjezdu, sotva prohodíme pár slov a je naloženo. Komínskou adresu Terezy Damcové alias Frídy Kakao neznám osobně, nakonec Terezu budím telefonem, ale jsme na správném místě. Naloží zabalené role a jede s námi do OFF/F. Tam pak vybíráme. Odhaluje, že jsem bratr její spolužačky ze Šuřky. Ale prý se od školy neviděly. Bude to ještě oříšek, vymyslel jsem si zavěšení té skoro pětimetrové kresby od stropu po zdi na zem a po zemi, ale když hledám správné místo, vadí mi, že bych se přes tu „vlečku“ (i když jen coby tenkou slupku na podlaze) měl koukat na nějaký další blízký obraz nebo objekt… zdá se, že jsem vybral moc dominant. Ale už se na tu instalaci těším. Taky ty tři velké malby Honzy Pražana v prostoru úplně rostou! Když jdu pak na nádraží, ulicí s alejí stromů bez listí, zato s růžovou trvalou, všechna auta se tváří, jako by právě přivezla nevěstu. Kupuju u okýnka v Tungsramu pivo Harrach, lahvové, ale je to sedmička, sympaticky originální velikost a design.

6. května 2021
Ráno s Vendulou do školy. S Mílou o úvazcích učitelů v našem ateliéru – rád bych, aby se Jakub Tomáš vrátil aspoň na ten jeden den a zároveň zůstal i František Novák. Míla říká, že to tak zkusíme, ale že musí počítat i s tím, že se budou vracet další lidi – Helča – a budou potřebovat plné úvazky. S paní Rychteckou kontrola majetku a příspěvek zaměstnavatele na penzijní. Online výuka. Konzultace s Luckou Š. Jdu se kouknout do ateliéru – třeťáci mají praktickou výuku, jsou rádi, že se vidí, je to na nich vidět, na mně jistě taky. S Olgou si povídáme o jejích malbách, málem bych ji nepoznal, stylizací se teď blíží Alexovi, kožená velmi volná vesta, holé ruce, drsný boty, černé linky pod očima, zkrácené vlasy… Zuzka s Valy mi spiklenecky sdělují detaily kolem plánovaného ohně… to spiklenectví jsem rozjel já, ale je to legál, když se může venku potkat až dvacet lidí. Řeším magnety pro instalaci kreseb Jitky Chrištofové v rámci Bytosti. Seženu je na dálku ve výtvarných potřebách na Josefské! Magda je tam další den koupí, super. Doma s tátou dopíjíme víno od Viléma a povídáme. Narážíme na téma vakcína a politika, táta říká, „já tě nechci přesvědčovat“, cítím z toho tu poziční přetahovanou, tak to vysvětluji a ohrazuji se. Myslím, že to bere, tak se k tématům vracíme. Rád bych, abychom byli schopni otevřeně mluvit i o věcech, na nichž se neshodneme. Pokus jakž takž. Večer se Hynek sekne, když chci, aby si před spaním ještě uklidil hračky. Diskuse nepomáhá, navíc se dožaduje puštění pohádky na počítači. Konflikt ale bez eskalace. Z patové situace vybruslím vzpomínáním, jaké to bylo, když se Hynek rodil a narodil. Zítra má totiž narozeniny a mně je líto, co říká a jaká je atmosféra. Výsledkem je, že jdou spát snad ještě později, než kdybych jim býval pustil tu pohádku, ale mám lepší pocit z udobření a snad i čehosi jako porozumění.

7. května 2021
Hynkovy sedmé narozeniny. Rušíme dopolední online výuku, mojí i Hynkovu, ale ne kvůli těm narozeninám – jedeme všichni k zubaři do Brna. O zubaře je dlouholetá nouze, takže jsme rádi, že jsme se stihli zapsat k tomu našemu, ačkoli každá taková návštěva se mění ve výlet celodenní. Meda má malý kaz, jinak všichni ok. Po obědě se jede Marta nechat očkovat na výstaviště, dostane Pfizera, když se vrátí, říká, že dobrý, jen se cítí jako opilá. Hynkova oslava v Kohoutovicích. Kromě Jirky, Jindřišky a Štěpy je tu i pan profesor Novotný a taky Jonáš s Ivankou, protáhne se to ve velmi příjemný diskusní večer. Hynek dostal tablet. Štěpa ho s ním učí zacházet, stahuje mu tam hry a skládá za něj lego Harryho Pottera. Večer píše Silva, že se omlouvá, ale deník pro KN nenapíše. Čekal jsem, že něco takového přijde, ostatně proto taky píšu tyhle řádky, ale očekával jsem to (nevím proč) spíše později, během léta třeba… a přestože jsem to čekal, čtu nyní své záznamy úplně jinak, vidím, že deník píšu opravdu pro sebe, detailně rozvlekle, a skutečnost jeho zveřejnění mě nutí alespoň proškrtat ty osobnější věci – jenže co potom z toho deníku pro čtenáře zbyde, že? Tak snad se to už nebude opakovat, aby se nakonec z deníku dvaceti šesti osobností nestal deník Petra Kováře.

8. května 2021
Instalace výstavy Bytost. Instalační časový rekord a snad až fyzická rozkoš z toho, jak obrazy a objekty fungují. Samostatnou kapitolou by tu byla Kytka Honzy Kováříka umístěná do výklenku – s měnícím se světlem se rozpouští i vyzařuje, někdy sílí její střed, někdy je pevně tvarovaná, jindy je jaksi všude, pulzuje v celém výklenku. Radost ze setkání; s Jitkou přijel i Štěpán. Domluvíme se na celku a pak každý instaluje svoje, my se s Ondrou a se Šimonem pohybujeme mezi všemi, sem tam něco podáme nebo zpochybníme…Vypadá to, že příští týden otevřeme bez vernisáže. Osmnáctého nebo dvacátého pátého pak uděláme „otvírací den“, tak tomu říká Magda. To znamená, že klasická vernisáž to asi ještě pořád nebude (podle vládních opatření může k nám do galerie naráz pět lidí), ale budeme tam, autoři též a diváci se prostřídají. Družit se budeme na dvorku. Po páté přijel Jirka Kaman s Maruškou pro své obrazy. Věnuje galerii dvě síta. Trvání Jirkovy výstavy je dalším galerijním rekordem, navíc ji i přes to téměř nikdo fyzicky neviděl. Aniž by to mělo nějaký význam, opakovaně se mi přes den na mysl vrací, že jsem díla pro výstavu Bytost svážel na den pražského povstání a instalaci dokončujeme v Den vítězství. Máme se neuvěřitelně dobře.

9. května 2021
Sen, ve kterém mi prvně cosi dlouho vysvětlovala Eva K., znělo to naléhavě a také logicky, přesto jsem nebyl ochotný se vším souhlasit a už vůbec ne to začít řešit prakticky. Na jakési výstavě jsem se potkal s Milanem Magnim, říkal jsem si, že nějak ztloustnul a zestárnul, dlouho jsem ho neviděl. Spíš než radost ze setkání tam čněla ta výčitka. Nebyl tak uzurpativní a za každou cenu dominantní jako býval, začal jsem mít pocit, že jak fyzicky, tak komunikačně prorůstá Petrem Kamenickým, takové osobnostní kivé! Ale to už tam byla taky Marta a Cerekev. Přijela nás navštívit Jana K., jenže jsem se musel postarat o děti, asi jsem je dával spát, a když jsem byl hotov, Marta mi řekla, že Jana už odjela. Probudil jsem se s pocitem potlačovaného zklamání. Ráno si v posteli čtu s dětmi, zbytek dopoledne píšu a rediguju – texty pro KN a pro výstavu Bytost. Nechce se mi sedět doma, tak píšu na balkóně, ve stoje a v čupu. Je teplo. V Brně je zahrada už neprůhledná, doma je mnohem delší, ale korunami stromů ji ještě pořád prohlédnu až k zadní brance. Po obědě se mě Jirka zeptá, koho tak lze volit v podzimních volbách. Marta hned vyletí a zakazuje nám mluvit, dokud si nezapne kameru – opět pro ten dokument o taťouchovi a jeho projektu celosvětové uhlíkové daně. Je překvapený, že se dočetl, že předseda Pirátů vidí zatím jádro jako energetickou nutnost. Těší ho to, ale zároveň o Bartošovi a Pirátech pochybuje, jsou prý nevyzpytatelní. Já to naopak vidím jako sympatický scénář, ale nepřeme se. Přít se začneme, až když dojde na Zelené; o nichž prohlašuje, že jsou to lidé, kteří chtějí ekologické problémy řešit, a nikoli vyřešit. Argumentuje jejich umanutostí v určitých postupech, které stojí nebo budou stát společnost spoustu peněz, přitom však nejsou tak efektivní, jako jeho koncepce uhlíkové daně. Mně se vždycky líbila ochota bít se za ideály, jakkoli idealistické, u Zelených, a líbí se mi i u Jirky. „Historie je ze sedmdesáti procent překvapivá“, cituje, co kdesi přečet. Pak by to ale znamenalo, že naše logika a rácio v plánování, co dělat, selhávají. Aneb Sol le Wittovy věty: „Racionální úvahy opakují racionální názory. Iracionální názory vedou k novým zkušenostem. Iracionální myšlenky by měly být následovány rozhodně a logicky.“