Offformat Kultura

Otevřeně o postavení a poměrech naší výtvarné obce

Oskar Brůža.

O postavení výtvarného umělce se u nás mluvilo vždycky málo. Jednou z příčin je rozšířené mínění, že umělecká obec se z povýšenosti pranic nezajímá o starosti obyčejných lidí. Ale jen zasvěcení vědí, že i většina umělců jsou obvyklí lidé, bez touhy po vyvyšujících piedestalech. A teď, v pandemii, mají do kapsy patrně ještě hlouběji, než příslušníci jiných profesí. Mluvili jsme s Oskarem Brůžou, pracovníkem Unie výtvarných umělců České republiky.

Jak vlastně je to s profesionály, kteří jsou registrovaní v Unii výtvarných umělců České republiky?

Nejdříve k pojmu registrace. Pro mladou a střední generaci výtvarných umělců je neutrální. Registrace však znamenala po dobu zhruba dvaceti let, až do roku 1990, stav, kdy výtvarný umělec byl zapsán, a to povinně, ale současně i výběrově, v seznamu vedeném Českým fondem výtvarných umění. Registrovanému byl přiznán status umělce a svou činnost mohl vykonávat bez pracovního poměru, byl pojištěn a jeho příjem byl zdaněn mírnou daní z literární a umělecké činnosti. Další výhodou bylo nízké nájemné z nebytových prostor, z ateliérů.

Rubem této mince byla zmíněná „výběrovost“. Registrace byla sice v rukou výtvarníků samotných, což dnes vypadá velmi demokraticky. Šlo však o demokracii zdánlivou, protože nestačilo jen vyhovět požadavkům na profesionalitu. Rozhodující bylo politické hodnocení postojů žadatele, tedy hledisko mimoumělecké. Umělcům, kteří své odlišné názory netajili, byla registrace odepřena. Museli si obživu zajišťovat jinak. Výtvarně se mohli projevovat soukromě, ovšem s rizikem šikany a postihu ze strany vládnoucí moci.

Byla taková forma registrace dostatečná pro určení postavení výtvarného umělce?

Svým způsobem ano. Výtvarná obec tím byla vyjádřena personálním rozsahem i svou strukturou. V roce 1990 mělo status profesionálního výtvarného umělce zhruba šest tisíc výtvarníků. Včetně uměleckých řemeslníků, restaurátorů uměleckých děl, interiérových architektů a některých teoretiků, jimž registrace legalizovala samostatnou činnost.

Ve výtvarné obci byla úzká skupina členů Svazu českých výtvarných umělců a jimi ovládaného Českého fondu výtvarných umění. Dělila se podle oborů do dvou uvnitř dále dělených velkých skupin, pro volné umění a pro užité umění. K nim se řadila sekce teoretiků, v níž se „ukryla“ i řada odborníků, jimž byla znemožněna práce ve státních institucích. Po roce 1990 se situace zásadně změnila. Nově vytvořená Unie výtvarných umělců chtěla být jiná…

Nebude od věci říct, v čem a jak jiná.

Základem Unie se staly obnovené a nově vzniklé spolky. Jsou členy Unie, odpovídají za profesionální úroveň svých členů. Umělci jsou členy spolku a současně i Unie. Ta je střešní organizací, není však centralizovaná. Vydává umělcům mezinárodně platnou identifikační kartu profesionálního výtvarného umělce. Nejde však o náhradu registračního průkazu Českého fondu výtvarných umění a práv s ním spojených, protože v roce 1992 byl zásadně změněn systém daní, sociálního a zdravotního pojištění. V těchto směrech si všichni občané začali být rovni. Výtvarní umělci tak ztratili všechna zvýhodnění spojená s registrací. Je ovšem nutné zdůraznit, že to byly výhody poskytované totalitním režimem, který si umělce úspěšně zavazoval, udržoval je v jakési, často jen předstírané, neutralitě.

A to byl zdroj první velké polistopadové deziluze výtvarných umělců. Byli uvyklí nízké dani z literární a umělecké činnosti, neměli informaci o sociálním a zdravotním pojištění hrazeném ze státního rozpočtu. Takže objektivně v nových podmínkách cítili materiální újmu.

Je nejvhodnější chvíle k definování umělce v našich aktuálních podmínkách.

Do roku 1990 bylo postavení umělce u nás jasně určeno. Když se v druhé polovině minulého století tímto problémem zabývalo UNESCO, chápali jsme to jen jako pomoc umělcům v méně vyspělých zemích Asie a Afriky. Nás jako kdyby se to netýkalo. Až mnohem později, v dokumentu Kulturní politika 2006–2012, se na stůl dostává třicet let stará definice UNESCO z roku 1980. V ní se říká: „Umělci jsou osoby, jež vytvářejí či interpretují umělecká díla s tím, že se touto prací živí nebo o to usilují. Tvorba uměleckých děl je zásadní součástí jejich života a svou činností přispívají k rozvoji umění a kultury. Umělcem je ten, kdo je za umělce považován, a to bez ohledu na to, zda je profesně vázán k profesním uměleckým subjektům“. Výmluvné, že ano. Ale text problematicky zahrnuje i ty, kdo „o to usilují“. Víme však, že samo úsilí nestačí, že nemusí vést k vytvoření uměleckého díla po celý život.

Takže zařazení umělce mezi osoby samostatně výdělečně činné, známou zkratkou OSVČ, definováno není?

Autorská umělecká činnost je vyloučena z režimu živnostenského zákona. Umělci se ocitli ve větší množině osob samostatně výdělečně činných. V jejím rámci patří mezi ty, kdo provozují nezávislou činnost. Srozumitelnější by bylo tradiční „svobodné povolání“. A to bez návaznosti na nějakou jinou povinnost, například členství v zákonem zřízené komoře. Zahájit činnost nebo ji ukončit umělec může pouze vlastním prohlášením. Takové prohlášení ale neříká, zda konkrétní osoba je umělcem.

A jak se to má s tvůrci, jejich začátky byly amatérské?

Dostanu se k tomu. Předtím ještě zmíním architekty. U nich je rozhodující vzdělání a pro většinu i členství v zákonem zřízené komoře. Pro výtvarné umění takový model nelze použít. Vyřadil by nejen množství absolventů středních nebo vyšších odborných škol a odborných kurzů, a právě i autodidakty, kteří překročili hranici amatérské hobby tvorby a patří mezi profesionály. O historické příklady není nouze. Přítomnost se v tom od minula neliší.

Z definice UNESCO se můžeme opřít snad jen o tu část, která říká, že „umělcem je ten, kdo je za umělce považován“. Otázkou zůstává, považován kým? Jistě ne nějakým úředníkem. Unie dala přednost autoregulaci profese. Do Národního registru, který provozuje, zapisuje členy profesních spolků, tedy ty, koho profesionálové mezi sebe přijali.

To je ona výhoda, pro kterou má umělec mít zájem o zápis do registru?

Předně. Nedá se mluvit o výhodě finanční. Jde však o doklad profesionality. Nový občanský zákoník ukládá v § 435 povinnost uvádět údaj o zápisu ve veřejném rejstříku, A těm, kteří ve veřejných rejstřících zapsáni nejsou, to jsou umělci, doporučuje uvádět údaj o zápisu v jiné evidenci. Součástí zápisu v Národním registru je nejen vydání dvojjazyčné identifikační karty, ale i Osvědčení o zápisu.

Takže, poskytněte konkrétní číslo. Kolik je u nás právě teď profesionálních výtvarníků?

Takovou informaci oficiální statistika neposkytuje. Je to tím, že výtvarná profese je rozptýlena. Tvůrci jsou zaměstnaní např. ve školách, podnikají jako galeristé, mají grafická studia, nebo tvoří autorsky jako osoby samostatně výdělečně činné formou hlavní nebo vedlejší činnosti.

Údaj o počtu profesionálních výtvarníků by mohl poskytnout alespoň přibližně náš Národní registr. Ovšem jen v případě, že by byl povinný. On však takový není a být nemůže. Je sice svými pravidly otevřen všem umělcům, nejen členům profesních sdružení, protože ani takové členství není možné vynucovat. Zápis je dobrovolný. I ten, kdo splňuje podmínky zápisu, není evidován, když nechce. Když to přijmeme jako nedostatek, dodejme, že je odstranitelný jediným způsobem, profesní soudržností, zájmem umělců, nejstručněji řečeno, být spolu. Ale soudržnost nikdy nebyla, a pravděpodobně nikdy nebude, mezi výtvarnými umělci silná. Umělci jsou individualisté. A řekněme, že z individuality vychází skutečnost uměleckého projevu.

Jsem zklamán. Cožpak není cesta k informaci, zda statistikou protřepávané sdělení, že asi necelé jedno promile našich obyvatel se věnuje profesionální výtvarné práci, je věrohodné?

V letech 1990 až 2018 obdrželo identifikační kartu s platností alespoň jeden rok zhruba šest tisíc umělců. Po revizi k začátku roku 2021 je v Národním registru zapsáno tisíc tři sta dvacet devět osob. Jde však převážně o starší ročníky. Jádro by ale měla tvořit střední generace absolventů uměleckých škol. Netvoří. Myslím si, že je tomu tak ze dvou důvodů. Většina vysokoškolských pedagogů své žáky nevede ke vztahu k výtvarné organizaci, a druhá příčina je uvnitř samotných spolků. Generačně se uzavřely, takže pro mladé výtvarníky ztratily přitažlivost.

Milovník umění smutně řekne, že tisíc tři sta dvacet devět je málo. Vidíte v tomto punktu pro futuro světlý bod?

Připomenu slova nedávno zesnulého Vladimíra Suchánka: „Když jsem dostal v pětadevadesátém za úkol postavit se do čela Hollaru, nebyla to lehká doba. Ty kontinuity společenské i umělecké byly narušeny, ta doba nám nepřála, poněvadž nastala honba za penězi. My jsme je neměli, takže Hollar byl opravdu v ohrožení, a já jsem si předsevzal, že nedopustím, aby padnul. Bylo to taky vinou členů, kteří ztráceli zájem na spolkovém životě. Každý se snažil uplatnit sám sebe. Ale já jsem trval na udržení Hollara.“

Komu čest, tomu čest. Suchánek byl velkou osobností české grafiky. Hollar s ním v čele dokázal zvednout hlavu. My ale mluvíme o Unii výtvarných umělců.

Podařilo se to některým jiným spolkům. Nevidím důvod, proč by k tomu nemohla dojít také výtvarná obec.

A když ne? Není už zapotřebí položit si otázka po samotném smyslu unijní existence?

Unijní koncept je přizpůsobivý. Dnes nad schopností prosazovat profesní zájmy převažuje informační a společenská stránka spolkového života. Ale to rozhodně není definitivní.