Offformat Kultura

Katalog jako milostný román

Jakub Sýkora: Deset-devatenáct, 100x110 cm, akryl na plátně, 2021. Foto Marcel Rozhoň Jakub Sýkora: Plánek jaspisového pole, 115x105 cm, akryl na plátně, 2020. Foto archiv autora Jakub-Sýkora: Ten časoprostor už není co býval, 100x130 cm, akryl na plátně, 2020. Foto Marcel Rozhoň Jakub Sýkora: Pavučina diamantů, 110x90 cm, akryl na plátně, 2021. Foto Marcel Rozhoň Jakub Sýkora: Zajíc a had, 155x140 cm, akryl na plátně, 2020. Foto Marcel Rozhoň

V rámci aktuální výstavy malíře Jakuba Sýkory v českokrumlovském Egon Schiele Art Centrum proběhne křest umělcova nového katalogu, do kterého měl autor těchto řádků to potěšení nahlédnout.

Před dvaceti lety byl ve Spojených státech ohlašován konec věku ironie, přestože prý například New York Times jen chvíli předtím používaly ironii v bezmála dvojnásobné míře než v letech osmdesátých. Zpovykané euroatlantické společenství mělo zvážnět, vyměnit svůj cynismus za angažovanou a konstruktivní odpovědnost. Znovu rozpoznat ideály a srozumitelně se za ně bít. Jakkoli by se mohlo zdát, že flákačskému relativizování odzvonilo, držíme v ruce katalog Jakuba Sýkory.

Trochu záhadné, enigmatické, a přitom esenciální motivy, redukce tvarů a vší svou vehemencí zpřítomňující se barva stojí jako vynikající malířské východisko, ale co s tou všudybudnou ironií? Jde o autorovu neschopnost plně uvěřit cestě geometrické abstrakce; o opatrnou pojistku? Zradit se těsně před vrcholem může pomoci na vrcholu stanout, to bezpochyby, třeba zpochybněním jeho souřadnic. Ironie takovou praktickou zradou být umí, filigránskou finesou, která odmítá přijmout celou odpovědnost; předvádivou piruetou, která zůstává otevřená do všech stran.

Takže zatímco stoupáme domněle známým úbočím malířské formy, můžeme se náhle ocitnout na jejím protipólu. „Z jaké věže bych se rozhlédl?“ ptá se ústy svého čtenáře jedna dětská knížka, přičemž mezi pěti ilustracemi – možnostmi volby – najdeme i obrázek studny. Podobně funguje ironie v Jakubových obrazech – je prohloubením o vlastní protiklad, je vážností i groteskou, výhybkou, která paralelně pokračuje stejným směrem jako hlavní kolej, ale umožňuje tuto hlavní kolej sledovat z odstupu, myslet o svém myšlení. Změkčuje formalistické hledisko, vyhřívá chlad šablon, obnažuje cestu až na žížaly, za něž ji žaluje. Po dešti, ovšem.

Když se na Jakubových obrazech z prostých barevných kruhů a čtverců „stávají“ prostorové objekty (ono se to skutečně jaksi „děje“ před námi v přítomném čase; skládá, rozkládá, variuje…), důmyslné ve svém naivizujícím zjednodušení, není v tom okázalost iluzivních her, ale mnohem srdečnější „lego“ malířské intimity, večírek pořádaný v kuchyni (Klády, Válce, Imbusové války, L16 R20, …). Obrazová vyčištěnost připomínající výstupy grafických vektorových programů pak vytváří s touto jemnou naivizující narací uhrančivý kontrast. Právě tady (ale i mnohde jinde) je patrné, jak ironie vstupuje do samotného obrazu – že není jen otázkou nálepky názvu, který je snad možno dodatečně umístit k libovolné formě a tím ji „polidštit“. I tento přístup má samozřejmě své opodstatnění a často je skutečně i prvním spouštěčem diváckého zpozornění. Diamantová pole, ach!

Když v románu Muzeum nevinnosti hlavní „hrdina“ líčí, jak po celých osm let téměř každodenně dochází na večeře k rodičům dívky, kterou miluje, která tam ovšem žije již se svým manželem, vyvstává nám obraz jakési naivní nevinnosti, ale v té obsesivní odtrženosti od reality (a současně zcela reálného doufání v zoufání), je rafinovaná románová přepjatost, navíc podtržená zpětným líčením – jsme vlastně v muzeu, kde je předmětem sbírky právě tento vztah, analyzovaný v jednotlivých „krocích zamilovaného“ a dokládaný předměty-fetiši. Milostný román je tu katalogem výstavy.

Stejně tak Jakub Sýkora jako by v rukou potěžkával jednotlivé prvky – fetiše svého muzea. Téměř cokoliv, kurzor na monitoru, ikona počasí, barevné valéry v geometrickém tvaru, jsou pro něj tou lžičkou, jíž si milá mimoděk do pusy zastrčila, tou vlásenkou, nedopalkem, památeční výhrou v tradiční silvestrovské hře. Vzniká z nich muzeum, které nás vtahuje do vztahu, jen zdánlivě bezelstného, ale přitom lstí kritické zpětné vazby vášeň nijak nepopírajícího. V jeho oknech, mráčcích či diamantech je podobný znevažující pohyb, jakým Jonesové a Rauschenbergové překonávali hranice abstraktního expresionismu směrem k větší reflexi společenské i vlastního jazyka umění. Znakovost a kulturní odkazy si ponechávají rozkoš či zamilovanost malířské kuchyně. Utahuje si a přeci kontinuálně navazuje.

Náhlá změna souřadnic těsně pod vrcholem může být zradou, a může být položenou otázkou po vztahu celé cesty k samotnému vrcholu. A tedy, řečeno bez ironie, nefalšovanou záchranou tohoto vrcholu, proměnou románku v román! Nejkrásnější rozhlednou je studna!

Jakub Sýkora, Nejasno, Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov, 29. května 2021 – 30. ledna 2022. Křest autorova nového katalogu proběhne v rámci výstavy 12. června 2021.