Ok-roj
„Určujeme a jsme určováni.“ Nahlédnutí minimalistické, nenásilně aktivizující instalace Okulár ve veřejném prostoru galerie Nonstrop, vytvořené studentkami umění, Eliškou Hanuš a Hanou Sommerovou.
„Pro stromy není vidět les […] lesuje vlastní skrytost […] nikdy jej nenajdu tam, kde zrovna budu.“
Když se ocitneme v lese, les zmizí stejně jako neuchopitelná linka slunce horizontu, k níž spěcháme… Kolkolem nás se kroutí a tyčí kmeny stromů vrostlé do země pokryté jehličím a listím, balvany těžknou, lišejníkové větve se splétají ve zvláštní kornatou clonu vzduchu a vlákna dřeva vstřebávají a propojují celé ono zvláštní kontinuum, do něhož se noříme. Jsme součástí této aromatické živelné masy, rozpouštíme se v ní. A stejně tak jako nevidíme les, nevidíme ani sebe sama…
Rytmus kroků udáván proudy rutinních obstarávání, která jako vosk zaslepují naše štvaná těla, je narušen neočekávaným střetem. V uličce, jež jako jedna z tenkých žil ústí do srdce Jihlavy, procitáme z mlžného hypnotického transu, jenž nás v sebe uzavřené unáší větvící se soustavou města. Probouzí nás neobvyklé setkání, a to setkání hned na několika rovinách. Vstupem do prostoru zdejší uličky-galerie Nonstrop totiž vcházíme do kontaktu s třemi velkými plochými objekty z poloprůhledných plexiskel. Dvě šedě tónované tabule a jedna krémově bílá svými barvami jemně reflektují kamenné dláždění chodníku. Vznáší se před námi jako ztuhlé stíny – jako by vzduch přijal otisk svého okolí. Lesklá plocha i tvar reagují na své prostředí, upozorňují na něj, vybízí pozorovatele, aby našel správné hledisko, v němž mu kontury objektu s prostředím splynou.
Ono neočekávané střetnutí se se zvláštními levitujícími pláty v nás rozpoutává jakési zmatení smyslů, jako by se tímto „nárazem“ jemné fasety naší osobnosti rozpohybovaly a jejich chvějivost zůstala na několik okamžiků rozeznělá. Roste v nás propast, a přestože je malá, dochází k jakémusi „od-sebení“, ke vzdálení se sobě sama, k „vyjití z lesa“ a „nahlédnutí lesa“, neboť: „Les je vždy o něco dál, než jsme my.“ Jsme vytrženi a naše chvilková dezorientace se k nám vrací v ozvěnách lesklých plexiskel. Starý rytmus je přerušen… utváří se rytmus nový. Rozpoutává se hra odrazů, tekoucí prostor odhaluje své s-nové dimenze. Zastínění a průhled, splývání obrazů, rozpouštění hranic, kraje metafyzických tabulí vykrajují skryté skutečnosti: neviděný dům se jeví v domu, cesta v cestě, …
Chaotické pohlcení úzkými útrobami uličky je následně vystřídáno distancovaným nadhledem a reflexí vlastního vnoření se do skutečnosti. V malém okuláru se zračí široká tekoucí řeka světa, její měnlivost, uplývavost a nestálost, jež bortí naše ustálené stísněné perspektivy. V meditativním tichu odlehlého místa se nesetkáváme pouze s podivnými objekty, jež poutají naši pozornost k vnější skutečnosti – setkáváme sami se sebou a jako se zvětšují tmavé zřítelnice, rozšiřují se i horizonty našeho vidění: odhalují se jiné možnosti vnímání a prožívání vlastního bytí.
Instalace Okulár je autorkami doplněna další „optickou čočkou“, tzv. Sadou průzkumníka městské divočiny. Pod tajemným titulem se skrývá sbírka abstraktních barevných papírových tvarů uložených ve složce, které svými konturami napodobují jednotlivé momenty vyňaté z krajiny náměstí a jeho okolí. Každý výstřižek přesně kopíruje určitý aspekt městského prostředí, ať je jím výklenek, obrysy střech či dekor fasády. Součástí sady je mapa, jež pomocí barvy, která je v souladu s konkrétním výstřižkem, vyznačuje místo našeho pozorování, místo, z něhož má tvar splynout s realitou – každý tento „imaginární posed“ je na dlažbě vyznačen bílým okem. Společně s tvarem tak vnášíme do prostoru i barvu, jež je z hlediska naší percepce neméně relevantní – vždyť jaké by bylo obarvit schody na fialovo, okrem pokrýt černá sgrafita? Lov korespondencí tedy obsahuje i další rozměr: kreativní dimenzi – neboť není pouhým hledáním odpovídajícího „ikonu“ (v peirceovském slova smyslu), konstrukcí už stvořeného, pouhým „zdvojením“ již existujícího, ale též „rekonstrukcí“ reality, imaginárním přeskupováním segmentů, nalézáním předtím nevnímaných vztahů mezi věcmi, odhalováním příbuzností – tedy utvářením prostředí. Prostoru vtiskujeme nové rozměry, nově jej kolorujeme. Stáváme se tak na chvíli pořadateli skutečnosti, malými demiurgy.
Následkem tohoto působení si uvědomujeme kontinuitu světa. Nejen my manipulujeme se svým prostředím, nejen my jej přeskládáváme a rozvrstvujeme. Perspektiva našeho pohledu je rozvrhována neviditelnou sítí, jež mne a obrací naše niterné krystalické střípky, modeluje naši vnitřní krajinu. Pociťujeme své zapletení do divokých vláken, které nás s „okolím“ propojují. Určujeme a jsme určováni. Tato cykličnost, vzájemné působení sil, prosycuje celý „minimalistický“ projekt hravého, nikoli však banálního, nádechu.
Instalace Okulár rozněcuje tanec ohnisek, jež protkávají, podobajíce se svítícím plíškům, naši živoucí matérii a skrze své prisma odkrývá to, co dříve plynulo nepovšimnuto v šedé hmotě řečiště našich dlaní.
Okulár, Hana Sommerová, Eliška Hanuš, galerie Nonstrop, Jihlava, 15. 4. 2021 – 30. 6. 2021. Doprovodnou linku k výstavě, tzv. Sadu průzkumníka městské divočiny, je možno si vyzvednout na jihlavské radnici na náměstí. Hned za hlavním vstupem je informační okénko, kde vám bude sada zdarma poskytnuta.