Offformat Kultura

Tenkrát v Brně

Tady a teď, pohled do instalace, velkoformátová plátna Pavla Dvořáka. Foto_Petr Kovář Pohled do instalace, objekty Ondřeje Kotrče. Foto Petr Kovář Pohled do instalace Marty Fišerové. Foto Petr Kovář Pohled do instalace. Foto Petr Kovář Pohled do instalace ČILY (Petra Čiklová, Petr Lysáček). Foto Petr Kovář

Lze „v časech všude dostupných informačních sítí a přelévajících se globálních vln umění“ objevit specifika umění regionu? Nebo jsou to rozdíly náležející spíše „institucionální a provozní rovině“? Úvaha nejen nad kurátorským záměrem velkorysé výstavy Tady a teď v brněnském Domě umění.

O výstavě Tady a teď se v médiích i na sociálních sítích už napsalo pár odstavců. Některé z nich se točily kolem otázek, kdo zde je a není zastoupen, zda toho nevystavili trochu moc, je-li prezentace konzistentní ve svém sdělení či odráží dlouhodobý profil galerie. To je vlastně poměrně obvyklá kritická perspektiva a jistě relevantní, zkusme se však nyní podívat z trochu jiného úhlu, byť taktéž nikterak originálního. Tedy ze směru, kterým diváka chtějí vést samy kurátorky.

Ty v doprovodné skládačce prohlašují, že jejich ambicí je vyvolat diskuzi a otevírat otázky nad stavem a podobou současné lokální scény. Proto rok, dokud čas a fyzické síly stačily, navštěvovaly brněnské ateliéry (ale i pár venkovských, patřících těm, co dojíždí) a ze svých hostitelů nakonec vybraly přes padesát jmen, která představily. Umělců a umělkyň mladé a střední generace (nejstarší opouštěli školy v 90. letech, nejmladší před chvílí), záměrně však opomíjí současné vedoucí ateliérů Fakulty výtvarných umění a jejich asistenty. Tedy obvykle známější osobnosti s existenční a strukturální oporou v této instituci, zatímco vybraní umělci a umělkyně se pohybují na nejrůznějších příčkách viditelnosti, často však spíše na těch opomíjenějších (kurátorky zde zdůrazňují nehierarchičnost a otevřenost výběru) a své živobytí si obvykle zajišťují mimo vlastní uměleckou zónu. Vystavená díla pak byla většinou vytvořena právě v tomto roce a mají ukazovat jakýsi sondážní průkop napříč vykolíkovaným polem. Co nám však, v souladu s tázáním kurátorek, říkají o brněnské scéně?

Popis koncepce výstavy naznačuje, že se podobá salónu, tomu se však kurátorky brání s tím, že je strukturována podle témat. Skutečnost zůstala někde uprostřed. Určitá témata tu lze opravdu sledovat, zároveň to však nejsou nijak sevřené a vybroušené rámce a divák musí někdy poměrně hbitě přepínat mezi různými sděleními a záměry. Exteriér a přízemí domu jsou laděny angažovaněji. Setkáváme se zde s působivou olejovou skvrnou z plastových zlomků pohupující se na vlně současných ekologických bojů (Hynek Skoták a Tereza Holá), s „akcelerováním“ kapitalismu v podání Global Genocide, vzpomínáním na nárožní bašty sexismu rozmetané virtuálním pornooceánem (Institut Institut) nebo tematizací pandemických zážitků. Nejvtipněji v podání Karin Písaříkové, která propadla současné zálibě v pokojovém zahradničení, ve své péči se však nenechá omezovat tradičním (dnes ostatně často napadaným) dělením na přírodní a umělé. Když k tomu doplníme ještě trochu institucionální a lokální politické kritiky, máme před sebou tematický a ideový mix, který je kostrou dnešního příklonu k angažovanosti a zájmu o chod a nutnou transformaci světa. Díla přitom mají spíše poklidný charakter či příliš nevykračují z bezpečí autonomie. K veřejnosti se asi nejotevřeněji obrací bájná korporace Globální genocida, ani ona však nejde za limity podvratného gesta do prostorů, kde srůstají umělecké a jiné světy, rozvíjí se širší dialogy, kritika a sebekritika či sledují hmatatelnější cíle.

Ač těžko volit mezi krizemi současného světa, ta environmentální je asi nejpropíranější, což se ukazuje i v druhém patře Domu, kde se toto téma vrací v sále mezi schodišti. Sem umístěná díla ale reprezentují hloubavější a osobnější přístupy. Marta Fišerová zkonstruovala model myšlenkového lešení, které podpírá duální vidění světa (Východ/Západ, příroda/kultura, uhlí/solár), akustický ekolog Jiří Suchánek nás nechá hroužit se do chóru půdy a Vysočino-Brňák Petr Kovář toulat touto hornatinou. A s tím se dostáváme k druhé poloze výstavy (postavíme-li ji na jednoduchém kontrastu), kterou charakterizují osobnější strategie, pohledy a prožitky. Výraznější množinu zde tvoří autoři a autorky obracející se k mytologickým, ezoterickým, spirituálním a poetickým světům a náladám (Pavel Matyska, Jana Švecová, Eva Jaroňová a další). Jiní kladou důraz na humor a řada dalších na rozvíjení formálních strategií nebo je zajímá práce s materiálem. K tomu lze dodat, že výstava obecně působí docela hmotně, což kurátorky ve zmíněném letáku zkusmo spojují s rematerializačními tendencemi poslední dekády. Zvláště ve druhém patře lze však mezi ložiska tohoto pohybu započítat i určitý individualismus či tradicionalismus. „Materiální“ dojem může vyvolávat také menší než obvyklé množství vzduchu mezi jednotlivými díly, či instalační fundus v podobě stohů krabic, věšáků s kabely a o stěnu opřených skleněných tabulí. To vše vynosila instalační četa Domu (jak jinak – taktéž umělci) ze svého sklepního zázemí, které přetvořila v Galerii Dílnu. Ta se sice netransformovala přímo v bílou kostku, ale určitě v prázdnou síň. Kurátorky v této souvislosti hovoří o ekologickém poselství, tedy využití toho, co Dům dal, či institucionálně kritickém odkrývání jeho provozních závětří a mechanismů, vnímat samozřejmě můžeme symbolický rozměr vztahující se k narativu výstavy. Ve mně však nejvíce rezonoval pocit, že se sklep stal jakýmsi skladištěm odložené dematerializace, než ji zase někdo jednou vynese nahoru.

Co z toho vyvodit o brněnské scéně? Někoho může napadnout otázka, zda má zdejší tvorba specifický charakter a ducha. V 70. a 80. bylo Brno díky Jiřímu Valochovi a dalším občas spojováno s důrazem na konceptuální a dematerializační tendence. Kolem roku 2000 se už spíš mluvilo o atmosféře nově se formujících či posilujících scén v Ústí nad Labem a Ostravě. První se měla vyznačovat „menší sociální distancí“, tedy přímější reflexí společenských, historických a ekologických problémů, příslušníci druhé žili s „traverzou v zádech“, což je metafora Jiřího Surůvky z katalogu výstavy Mezi první a druhou moderností. V něm byl publikován také rozhovor o Brně s Markem Pokorným, který se domníval, že to od 90. let již nemá zřetelnější osobité rysy. Což zřejmě platí, jak ukazuje výstava Tady a teď, i pro dnešní dobu, koneckonců asi nepřekvapivě, v časech všude dostupných informačních sítí a přelévajících se globálních vln umění. Případné rozdíly tak můžeme sledovat spíše na institucionální a provozní rovině. Brno má širší a relativně stabilní výstavní zázemí, méně však už ambiciózní privátní galerie, které pěstí své autorské stáje, stejně jako zřetelně programově a ideově vyprofilované iniciativy. I proto je tu na mladé tvůrce méně vidět (jak se domnívají mnozí Brňáci) a migruje se z Brna do Prahy (stejně jako do Brna z Ostravy). Díky tomu je brněnská scéna více pohodová a přátelská (jak se domnívají někteří Pražáci).

Spíš než vyvolávání kolektivního tvůrčího ducha tak může být zajímavější sledování jednotlivců či různých pozic a vztahů uvnitř tohoto kulturního pole. V tomto smyslu se to, co se může jevit jako slabina výstavy – přílišná demokratičnost se stává spíše devízou. Vedle známějších iniciativ a jmen zde nalézáme pospolu množství autorů a autorek, jejichž práce jsou k vidění jen jednotlivě v ateliérech či na občasných lokálních výstavách. Přičemž se, jak poznamenávají kurátorky, často vzájemně ani neznají. Výstava tak snad může zafungovat i jako jakási seznamka. Přes neúplnost výběru se zde zároveň rýsuje náznak anatomie zdejšího uměleckého organismu včetně jeho méně viditelných částí. V důsledku se tak můžeme zamýšlet nad jeho funkcemi, modely a hodnotovými systémy, které ho zformovaly, motivacemi, jež mu dávají energii nebo limity do nichž naráží, či se v nich sám uzavírá. Zde lze asi přeci jen zalitovat, že výstava nebuduje sofistikovanější analytický rámec a zůstává u spíše jen nadhozených otázek a letmých odpovědí na půl úst. Další rozvinutí tohoto „předvýzkumu“ by jistě bylo žádoucí. Hlubší analýza vnitřní struktury brněnské scény a jejích podmínek i vazeb s jinými sítěmi by nakonec možná mohla přinést i rozpoznání určité svébytnosti a specifických kvalit. Stejně jako třeba být příspěvkem k současným diskuzím o principech a cílech výuky na uměleckých školách a osudech jejích absolventů. Nebo se stát poznámkou k otázkám, jaká je či by mohla být role umělce a umění. V důsledky by pak posloužila jako zrcadlo a námět k zamyšlení pro ty, kteří se dominantně podílejí na formování brněnského kulturního milieu. Připouštím ovšem, že to je tváří v tvář neustále morfující současné mapě značně nesnadný úkol a skutečně rochnivou pitvu budou moci nejspíš provést, až se vše přesune do kategorie tam a tenkrát, teprve historici.

Nehledě na tyto úvahy, prezentace Tady a teď umožňuje hlubší a řekněme empatičtější vhled a je nepochybně přínosná. A pokud se při tom divák v té mnohočetnosti trochu unaví a opotřebuje – po mnohaměsíčním galerijním půstu to bude terapeutická únava.

Tady a teď, Dům umění města Brna, 16. února – 11. července 2021