Offformat Kultura

Deník Kateřiny Olivové, 19. července – 1. srpna 2021

Snídaně s Ogurkem (nebo Brambůrkem). Foto archiv autorky Se Lvem koukáme na pohádky. Foto archiv autorky Deník Kači Olivové. Foto archiv autorky Když potkáš kámošku na nádraží. Foto archiv autorky Surikata v pražské ZOO. Foto archiv autorky Výprava na Mars. Foto archiv autorky Pod tímhle jsme spali u Kariny Kottové a Piotra Sikory. Foto archiv autorky Foto archiv autorky Lev řídící. Foto archiv autorky

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Kateřina Olivová (1984) je performerka, umělkyně, kurátorka, od ledna 2019 vede s Darinou Alster ateliér nových médií II na pražské Akademii výtvarných umění. Svými aktivitami upozorňuje na zaťaté problémy společnosti (gender, mateřství, parnerství), a to přepjatými, ironizujícími a tedy velmi osvobozujícími prostředky. Pro větší důraz vyslovovaného je narušována komfortní nebo i intimní zóna, divák je nezřídka vystaven trapnosti, která jej „i proti jeho vůli“ vtahuje do účasti na vyjadřovaném problému. Nejčastějším „materiálem“ je pro Kateřinu její vlastní tělo, obnažené, syrově skutečné, nebo naopak výstředně zdobené pestrobarevnými svršky, třpytivými flitry, plyšovými maskami a doplňky z hračkářství. V roce 2013 založila performativní aktivistickou skupinu Kojící guerilla, o tři roky později komunitně zaměřený projekt Mothers Artlovers. V roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Letos ji ve spolupráci nakladatelství wo-men a AVU vyšla kniha Milk and Honey, v níž prostřednictvím pětatřiceti rozhovorů s umělkyněmi a teoretičkami (muži jsou též zastoupeni) nahlíží, jak zkušenost rodičovství ovlivňuje jejich práci, výběr tvůrčích témat či přímo postavení ve společnosti.

19.7.

Začíná těch oficiálních 14 dní, kdy si píšu deník pro Petra, pro sebe, pro všechny? Měla jsem chuť trochu podvádět a začít psát hned, jak mi o tom řekl. Trochu si ten koncept upravit, vzít, předělat. Ale nakonec píšu podle pravidel. A není to ani takový rozdíl od normálu, jsem zvyklá si něco jako deník/poznámky psát často, i když ne každý den. Miluju sešity, co si na svoje poznámky pořizuju, mám jich za ty roky už stohy. Zjistila jsem, že nejvíc, nejradši a nejzajímavěji píšu do A4, jen na cestování je to velký, takže se vytrvale přeučuju na A5. Do A4 se vejdou největší myšlenky.

Jsem na cestě vlakem do Prahy, moc nás tu není a s rouškou už se skoro nikdo neobtěžuje.

Dlouze piju svoje první kafe, poslouchám Orvilla Pecka a čumím z okna. Je na mě brzo. Dám si ještě muffin a budu doufat, že po něm už se probudím. Přitom už je osm, ale jak jsem vstávala v šest, jsem úplně mimo. Miluju ty lesy, skály a chaty kolem trati, do Prahy je to krásná cesta – i ta obvyklá i takhle objížďka přes HavlBrod. Rtěnka s muffinem.

A co ty mořský panny? Jedna na mě vykukuje z trika. Před usnutím jsem nad nima přemýšlela.

Řikonín. To je aspoň jméno!

Musím si najít rozdíly v jednotlivých verzích té pohádky, jestli malá mořská víla chtěla na zem ještě dřív, než potkala prince (jako u Disneyho). Jestli byl ten princ jen posledním pošťouchnutím, by totiž ještě nebylo tak špatný, znamenalo by to, že šla na zem i pro sebe. Láska nám často dává sílu projít i nepředstavitelným – třeba porodem. Pak si vzpomínám i na verzi, kde měla mořská panna pod vodou manžela a děti. Ta je hrozně těžká, ale vlastně úplně reálná a současná.

Kde je pozitivum malé mořské víly? Je to jenom výstraha? A co ten ženský hlas? Ženy nemají na zemi hlas. Bez hlasu ničeho nedosáhneš. Musíš se napřed naučit mluvit. Hlasu se pro nikoho nevzdávej!

Nebyl můj kapr něco takovýho? Od ryby se nečeká, že řve. Ale tahle ryba je nasraná! A našla hlas, když vystoupila na zem. Možná je to hlas malé mořské víly, která chce vyřvat svou bolest a zlost. Je zraněná a má vztek! Takhle se k ní nikdo chovat nebude!

Srdce na dlani.

Jenže je to trochu i její vina. Kdyby ho znala, kdyby to nebyla tolik její představa... Kolik z toho byla realita a kolik iluze?

Jak píšu gelovou tužkou, tak svoje slova rovnou rozmazávám.

Změna je lákavá, nepoznané snadno vypadá nejúžasněji. Odmítl bohyni, vílu, mystickou bytost pro obyčejnou ženu. Nebo se nechal ošálit čarodějnicí? (to je zas u Disneyho) Vybral si to, co zná, co je jasné, jisté. Bolest se dávkuje sama. Jak moc jsou moje oči zelený?

Ten princ byl podobný soše, kterou znala. Lidé se do jejich zámku dostávají pouze mrtví. Malá mořská víla je podobná té, která ho najde na pláži a kterou si vezme.

Krev.

Nakonec se přidá k sestrám vzduchu, které pomáhají lidem a po 300 letech získají nesmrtelnou duši. Jejich čas se zkrátí, pokud najdou ve stavení hodné dítě. Ale pokud nad ním zapláčí, za každou slzu se jejich čas prodlouží o den.

Našla jsem divnej psychoanalytickej rozbor malé mořské víly od nějakýho týpka, je to podle něho příběh o plodnosti. Neuspokojené dítě nechce cítit zklamání, a tak necítí „nic“ a to nic je ta mořské panna. Je to žena, která chce víc a víc a všechno. Hlavním hrdinou byl najednou ten princ, který se obětuje. A tou neplodností nejsou nutně myšleny děti, ale i něco, co ženu naplňuje a činí ji šťastnou. Bylo to debilní, jediný, co se mi líbilo, bylo, že skrz tu ploutev se žena napojuje na to prapůvodní, na ryby a plazy, na to, co žilo pod vodou; plazí mozek. Šokovalo mě, jak rychle se tady stal princ hlavní postavou! A malá mořská víla je neznámá, tajemná žena přicházející z hlubiny, nepochopitelná a nebezpečná. Přichází z pradávných hlubin a muže žere! Snadno a chladnokrevně. Ta krev! Nedostupná lidská duše v kontrastu s duší nesmrtelnou, božskou.

…..

Už sedím ve vlaku zpět.

Divokost.

Baví mě diplomky všech našich děcek. Jsou si něčím hodně podobný a blízký. Všechny se zabývají spodníma vrstvama. Jak jsme prolezlí patriarchátem a kapitalismem. Spodní vrstvou reality, jemnohmotnou realitou nebo spodní vrstvou duše, temným, divokým. Na všechny se ohromně těším.

Viděla jsem přistávat volavku na stromě.

Vlastně je velkej úspěch přežít, i když je to o kočičí fousek. Zapadající slunce a Trixie Mattel a country kytara. Mostly I’m fine …then I see you and I’m loving you again.

20.7.

Ráno musím vstávat, což se mi po včerejším nočním příjezdu moc nechce. Lev má příměšťák, Lojza housera, tak ho musím vzít do školy sama. Jedou na koupák. Cestou vytisknout potvrzení o bezinfekčnosti, koupit kinedryl a lízátka na cestování.

Přišel mi balíček s hadrama a po dlouhý době je mi i něco velký, to je zážitek!

A pak trocha školního úřadování – včerejší konzultace a pohyb ve škole mě naladil trochu pracovně. Dovezla jsem si čtyři knihy na práci na dizertaci a VR headset na zábavu. Lev se těší, jak to večer nastavíme.

Takže si udělám kafe a šťávu a pustím se do psaní dizertace, než zas pojedu pro děcko.

21.7.

Vstávání s děckem na příměšťák je pruda. A zatím se mi ta práce na dizertaci moc nedaří, třeba mě tenhle deníček namotivuje.

Na ulici na mě po hodně dlouhý době křičel někdo z auta, ať mu dám číslo. Asi bych si měla nabarvit vlasy, zjevně začínám vypadat moc normálně.

Po škole se Lvem vyzvedneme balíček a redukci na display port, abychom doma zjistili, že náš komp ty VR brýle neutáhne. Lev byl zoufalej a já taky. Tak jsme si na uklidněnou pustili pohádku The Mitchell’s vs The Machines, kde vyhráli lidi nad robotama hlavně proto, že jim při pohledu na mopse kolaboval systém, protože se neuměli rozhodnout, jestli je to pes, prase nebo bochník chleba.

22.7.

Letní pohodinda. Furt se nemůžu nějak vzpamatovat po posledních měsících. Duben, květen a červen mě pěkně setnuly, do 30. 6. jsem vlezla doslova po čtyřech. A pak ani týden na chatě nevyřešil všechnu tu únavu a furt se z toho nedostávám.

Dneska nový díl DragRacu, trocha řešení kolem bot. Lvovi bylo v noci špatně, tak nešel na bazén, a když jsou oba s Lojzou doma, moc mi to se psaním nefunguje. Tak doháním aspoň komunikační resty ohledně festivalů a doufám, že ze sebe vymačkám trochu pracovní morálky k večeru. Achjo. A ta dnešní schůzka? A zítra Luki!

Kup si knížku Nejrudější růže rozkvétá!

23.7.

Dneska jsem měla podivný, náročný, bohatý a vrstevnatý sny. Několikrát jsem se probudila zimou, protože se v noci dost ochladilo a my spíme nahý u otevřenýho okna. Zdálo se mi o putování přes vysokou horu do takových podivných zámků, přes údolí byly vidět na opačné straně prostorné jeskyně, kde byly luxusní restaurace. Do jedné jsme šli. A taky jsme se Lvem chodili po cizím městě. V jiné části snu jsme s Lojzou fotili pod vodou mladou holku v kostýmu mořské panny. Měla u sebe dvě nebo tři půlky chobotnice, a to mě děsně sralo. A ona se vztekala, že myslela, že nefotíme anxiety. Na souši jsem s úlevou zjistila, že ty chobotnice jsou plastový.

A poslední sen byl o Róze. Jeli jsme ji utratit na takový podivný malý parkoviště v poli kousek od babiččiny zahrady. Měla tlapku v obvazu a nevypadala stejně jako Róza, byla mnohem menší a hubenější. Nakonec tam přijel ještě nějaký pár taky utratit psa a mě strašně sralo, že s naší bolestí a zármutkem nemůžeme být sami. V tom snu jsem si rovnou vybírala kérku pro Rózu – srdíčko s nápisem Róza uvnitř, červená linka, na levé předloktí. Měla bych si to udělat i reálně. Vzbudila jsem se nepříjemně a pak hned volala máti, že jsou v Brně, přestože jsme byly domluvené jen tak napůl. Dovezli meruňky, vzali jsme je do cukrárny a Lev trval na tom, že se vyfotíme instaxem. František si koupil mou knížku. Byla to ultra krátká návštěva.

Nic není tak celistvé jako zlomené lidské srdce. (rebe Nachman z Braclavi)

Dneska má být nějaký speciální úplněk.

24.7.

Dneska se v podstatě celý den válím nahá v posteli a čtu si o feministickém výzkumu a jeho metodách. Vjera mi poslala link na strašně zajímavýho queer hudebníka Iva Dimcheva, s tím, že je to balkánský Orville Peck (a je!) a kromě něho si pouštím v pauzách vtipný zvířecí videa se Lvem (třeba že kapybary zní jako laserová pistole) a mé oblíbené dragqueens.

No, ale tak konečně se zdá, že jsem se rozepsala a samotnou mě překvapuje, že jsem začala dobrovolně metodologií. Což je náročná kapitola, ale funkčně je to určitě skvělý na začátek! Ještě si dneska doposlouchám ideálně oba rozhovory, co jsem nedala do knihy, takže nemám jejich přepis, a když budu mít čas a sílu, začnu pročítat další rozhovory, abych si z nich vybrala materiál na citace.

25.7.

Feministický výzkum. Feminist Research Practice, kterou editovala Sharlene Nagy Hesse-Biber.

26.7.

Feministický výzkum.

27.7.

Je to se mnou nuda. Feministický výzkum. Mimochodem super kniha pro studující, jsem ráda, že ji máme, hodí se mně, Dari, Báře i Tamaře. Pojmenovává metody, které často intuitivně používám. Číst ji před pěti lety, byl by pro mě ten výzkum snazší.

A aby se mnou nebyla nuda, obarvila jsem si vlasy.

28.7.

A dneska začínám s uměleckým výzkumem! Podle té super knížky Artistic Researche: Is There Some Method?, co editovala Alice.

A taky jsme byli se Lvem v Technickém muzeu na robotech – jsem naněkolikrát rozstřílená. A zas to končilo slzičkama, asi bych chtěla moc, aby ten hezkej výlet byl hezkej celej. Jenže Lev je hroznej fatalista a já asi taky. Občas mi v přítomnosti chybí celková perspektiva.

Vlasy dopadly božsky – oranžová nahoře a vepředu, pár pramenů růžových a zbytek fialový a modrý a zelený. Celkově poměrně tmavý a studený, ale moc pěkný. Ale budu potřebovat doplnit barvy.

A jsem ráda, že mě furt někam zvou! Do Mikulova a udělat workshop na tábor s Meetfactory a do Gdaňsku na vyhřeznutý FNaF (Festival nahých forem, co dělá Lenka Klodová).

29.7.

Dneska zrušení všeho, protože migréna. Takže ani Baruška a kafíčko a výstavy, ani terapie s Martou. Místo toho jsem celej den spala. A večer se akorát chystáme na zítřejší výjezd na prodloužený víkend do Prahy.

30.7.

Ranní ne až tak brzké, ale stejně náročné vstávání a cesta se Lvem vlakem do Prahy. Potkali jsme pěkně Vendy, takže povídali a hráli karty s opicema za opičích zvuků, protože opice! jsou společně s tuleněma Lvovi oblíbený zvířata. A v Praze nadšená cesta metrem za koťaty Brambůrkem (který je světlejší, ale prý to nikdo nepozná, ale my jo) a Ogurkem. Pomazlit, nakrmit, vyčistit, pobejt. Ani se mi z toho krásnýho, tichýho, uklizenýho bytu plnýho lákavých knih nechtělo.

Dari s holkama na super dětským hřišti s vodou, takovou dlouhou strouhou s různými interaktivními prvky. Společně se léčíme povídáním pod stromy. Síla ženského společenství, sdílení. Moudrost v přijetí a integrování negativních emocí, moudrost dákiní.

31.7.

ZOO!

Probudíme se u Dari a stihneme ještě mezi snídaní napsat pracovní mail rektorovi, zahrát si opičího černýho petra s kartama od Upupaepop a pobalit. Odchod je trochu se slzičkama, no, ale co už. Co je fér a co není fér a jak se hází kostkou u čarodejnic.

Celý den mě provází Ariel, možná proto mě ta noha bolí víc a víc. To mě ještě nenapadlo! Co kdyby tu pohádku moje tělo neztělesňovalo tak vehementně?

Po tom, co nám umřela dvě zvířata – fena Róza stářím a pak i morče, které na týden přestalo jíst a pít a ani injekce a krmení stříkačkou nepomohly – se Lev bojí o všechna další, takže i o koťátka Brambůrka a Ogurka.

Pražská zoo se za těch deset let, co jsem tu nebyla, dost změnila. Je široká, roztahaná a tak podivně posh? Je strašný vedro a lidí jak sraček, už jsem si na takový davy odvykla. Nejradši mám, když jde vidět pod vodu, jak zvířata plavou – lachtani, vydry, tučňáci, hroši. Hroší prdel pod vodou. Sloni. Orangutaní mládě, myšička veliká asi tři centimetry, plameňáci, všechny možný opice, gigantický želvy, krokodýl skrz zavřený dveře pavilonu. Spící šelmy. Lanovka. Gorily jsme neviděli. Po osmé se blíží zavíračka, zoo se vylidnila a konečně tam bylo fakt příjemně. Tak moc, že si koupíme kafe z automatu, zujeme se a bosky jdeme k východu.

Ještě fenek a na odchodu spící lachtani – Meloun a Rondža. Ke Karině dojdeme vyřízený a vrhneme se do vany, konečně vana, kam se se Lvem spolu vlezeme! Zkoumám úžasnou knihovnu, co tu děcka mají a před spaním si čtu rozhovor s Mary Kelly. Tu knihu Visibly Female si budu muset půjčit.

Dari zas měla u postele knihu Riot Days od Marije Aljochinové, jedné z členek Pussy Riot, a tu si taky chci přečíst. Už se těším, jak bude čas na knihy, co nejsou k doktorátu!

1.8.

Dneska tady spíme sami. Možná je to smutný a možná trochu dobrý, protože je klid. Lev mi za zády oddychuje, kočky občas skočí a nebo někde škrábnou a do toho sms debata o tom, jak to každej vidíme jinak.

Dneska jsme byli na výstavách – v Rudolfinu Compassion Fatigue Is Over dost super, musím to poslat děckám, ať tam jdou. Nejradši bych tam byla celý den a koukala se na videa, tak půlka z nich mě fakt okouzlila! Pak Jelení a Futura. Cheeeeeeese! A vlastně i ta Letací záchranná stanice, trochu jako Howlův zámek. Ve Futuře jsme museli zachránit slimáka z galerie a vynést ho na zahradu. Vzpomněla jsem si na loňský obsesivní zachraňování slimáků na cestičce u vyškovské hvězdárny.

Ještě se mi líbila ta instalace Raphaely Vogel s videem z tobogánu s panenkou, byl to takový porod. Škoda, že jsem si zapomněla mobil a nemohla si nic vyfotit.

Byla jsem zvědavá, jaký je rozdíl psát si pro sebe a psát s vědomostí, že to někdo bude číst. Zdá se mi, že tohle je větší nuda. Těžko se vyhýbá všem těm dramatům, které nemohu nebo nechci sdílet.

Spaní s Ariel.

A zítra do Brna.