Offformat Kultura

Galerie z ruky je třicet let u ruky. Teď s uměleckou rodinou Rossí

Božena Rossí: Lilie, enkaustika na plátně. Foto Jan Dočekal Karel Rossí: Krajina s katedrálou, olej na plátně. Foto Jan Dočekal Tomáš Rossí: Baroko, akryl na plátně. Foto Jan Dočekal Karolína Rossí: z cyklu Krásné příšery, akryl, koláž na plátně. Foto Jan Dočekal Josef Rossí: Žluté ráno, akryl na plátně. Foto Jan Dočekal

Pozvánka na sto čtyřicátou devátou výstavu v Křížovicích.

Čtenář se pravděpodobně zeptá, jak to vlastně je, z ruky nebo u ruky? Vysvětlení je ve vztahu k umění. Stoupencům Galerie z ruky v Křížovicích u Doubravníka už tři desítky let pramálo překáží její poloha, věru jaksi z ruky, kus cesty od veřejné dopravy a automobilem s nutnou smělostí. Pro ně je přeneseně u ruky, na svém místě od jara do podzimku (aktuálně po pandemické odmlce), vždycky se zajímavými uměleckými díly. No a těm druhým, jimž je umění svobodně lhostejné, o žádné z ruky nebo u ruky nejde.

Galerijní čas

Stanislava Macháčková, duchem i praxí vždy v doteku s uměním, měla v roce 1991 dobrý nápad. Ve vysočinské vsi Křížovice, vystavěné na kopci, blíž k nebi, založila rustikální galerii. Nestalo se to náhodou ani ze vznešeného podnětu. Ona, s vášní ke kráse narozená, a její manžel Zdeněk Macháček (1925–2020), už tehdy renomovaný sochař s křížovickým domovem a ateliérem. A kdy jindy založit galerii, když ne po čerstvých politických a sociálních změnách, které, jak se zdálo, takovým privátním kulturním skutkům přejí. Ke galerii vložené do části bývalé zemědělské stavby záhy přilehlo malé přírodní divadlo, dodnes okouzlující místem i vzhledem, s Macháčkovými svislými dřevěnými skulpturami.

Stanislava Macháčková hned zkraje ukázala dobrou intuici odmítající prchavé tvůrčí experimenty. Od počátku předkládá svým návštěvníkům kreslířská, malířská, grafická, sochařská, sklářská a užitá díla vesměs našeho soudobého umění, jemuž nechybí vyšší rovina hodnoty. V Galerii z ruky i nepříliš senzitivní návštěvník vnímá, jak jsou emotivní účinky uměleckých děl zesilovány dojmy vyvolanými romantickými pohledy do otevřené vysočinské krajiny. Zde lze snadno na okamžik uvěřit, že svět je dobrý a takový zůstane.

Nevím, kolik soukromých galerií vzniklo na Vysočině po listopadu 1989. Říct hodně není informace. Věcnější už je údaj, že toliko dvě dosud pořádají pravidelné sezónní výstavy, Galerie z ruky a Galerie 12 v Náměšti nad Oslavou.

Stanislava Macháčková uskutečnila od jara 1992 do jara letošního sto čtyřicet osm výstav. Přítomná, bude o ní řeč, je sto čtyřicátá devátá.

Všichni Rossí

Závěrečná výstava třicáté sezóny Galerie z ruky má titul Všichni Rossí. Pozvánka na vernisáž (proběhla v sobotu 26. června) uvádí s nepochybnou přímostí, že jde o poslední výstavu v poslední sezóně Galerie z ruky. Galeristka, pravděpodobně u vědomí prázdnoty pro futuro nastalé bez výstav, bez rytmických proměn duchovní náplně sevřeného galerijního prostoru, řekla náhradou za potvrzení informace z pozvánky, že pokračování činnosti nevylučuje, ovšem ve zdrženlivém režimu. Křížovice zůstanou, kde jsou, galerie ve svém námětu rovněž. Uvidíme.

Bude snad k věci úvodní personální shrnutí sedmi přítomně vystavujících: Božena Rossí, její manžel Karel Rossí, jejich syn Josef Rossí a dcera Karolína Rossí, Tomáš Rossí, o chvíli mladší dvojče Karlovo, jeho dcera Kateřina Rossí a její manžel František Tržil.

Božena, Karel a Tomáš svou volnou malířskou tvorbou náležejí k osobnostem naší výtvarné kultury v posledních čtyřech desetiletích. Kateřina, František Tržil, Karolína a Josef jsou příslušníky další generace, jejíž směřování a umělecké ambice mohou vlastními cestami rozvíjet tradici tvorby rozvětvené rodiny Rossí.

Obrazy Boženy Rossí a Karla Rossí uvedla Galerie z ruky na své první výstavě zjara 1992. Oba tu pak měli autorské výstavy, ona čtyřikrát, on třikrát. Jsou na místě nejčastěji představovanými autory, prvními i posledními (?). Božena Rossí je orientována na techniku enkaustiky, v níž dospěla ke dvěma výrazným složkám. Vychází ze skutečnosti (květy, krajinné detaily), stylizuje ji v působivé kresebnosti až k minimálním obrysům. Vše shrnuje v celoplošné zářivosti optické měkkosti a hladkého povrchu. Volná malba často boří mantinely tradičního výrazu, enkaustika je ale pevně drží, přinejmenším technicky. Je přísná, tedy krásná. Malby Karla Rossí jsou, je to již mírně obměňovanou zvyklostí, spojnicí řádu přírody a řádu lidského ducha v řádu autorovy magické obrazotvornosti, propojující zdánlivou skutečnost se snem v účelných dějových vazbách. Díváme se na obrazy lidského ducha minulých generací, neboť ten je Karlu Rossí prostorem pro sebeevokace liniemi, barvami a světlem. Evokace se zvláštním podtržením, řekl bych.

Když jsem před časem hovořil s Tomášem Rossí na téma ostře a neostře nasvícených reálií světa, řekl, že vnímá skrz pocity, vnitřním díváním se, bez ohledu na malířské konvence. Neopakuje realitu, přesto je v jeho malbách dost reálného. A expresivní pojednání je, jak řekl, genetická výbava. Dohromady s láskou k baroku je pak samozřejmostí, že jeho malby jsou divoké. Řekl jsem, že enkaustika je přísná, tedy krásná. Meze krásy ovšem existují v magické nedozírnosti. I v divokosti, když je příčinným extrovertním prostředkem.

Hravé, lyrizující a také enigmatické malířské a kolážové kompozice Karolíny Rossí jsou dokladem bezhraniční variability nezobrazující malby, sycené představivostí. Její ekvivalent leží ve fantazii, je podstatným rysem umělecké osobnosti. Východisko Josefa Rossí, nejmladšího z umělecké rodiny, je v jednotě redukce tvarů krajinného celku nebo rostlinných detailů podvodního světa. V takovéto malířské metodě není cesta k vnímatelově psychice identifikací viděného, nýbrž přes vyvolání sdruženého dojmu. Ten dodá artefaktu sílu k tomu být poutavým. Nelehko je keramikům dlít mezi malíři. Ti zaujatě obsluhují své bytostné zobrazování vedoucí formou k obsahu. Kdežto keramici, Kateřina Rossí a František Tržil, se vzepnou toliko k metě řemesla a arabesce dekoru, jakkoli opticky přitažlivě provedené. Co ovšem naplat, když řemeslně-umělecky zdatný pár keramiků náleží do rodiny v převaze malířské v jejím souhrnném nutkání představit se společně.

Galerie z ruky, Křížovice 3, Doubravník, Všichni Rossí – Božena, Karolína, Kateřina, Karel, Tomáš, Josef a František Tržil. Výstava je přístupná do neděle 1. srpna 2021, otevřeno čtvrtky a pátky 13–18 hod., soboty a neděle 10–12 a 13–18 hod. V sobotu 7. srpna a v neděli 8. srpna se uskuteční koncert pro vzpomínku na sochaře Zdeňka Macháčka (1925–2020), vystoupí Max Wittmann, Petr Keller, Jan Dalecký, Milan Kašuba, Petr Kořínek, Dáša Ubrová.