Offformat Kultura

Deník Elsy Rauerové

Matěj ve své dočasné dílně před galerií. Foto: archiv Elsy Rauerové Petr během instalace. Foto: archiv Elsy Rauerové Vernisáž výstavy Mhouřím a šero se stává tmou. Foto: archiv Elsy Rauerové Po vernisáži. Foto: archiv Elsy Rauerové Před budovou školy. Foto: archiv Elsy Rauerové Na téhle karimatce cvičím a frézuju. Zvlášť. Foto: archiv Elsy Rauerové Suvenýr od beskydských kůrovců. V pozadí přípravy na ilustraci knížky. Foto: archiv Elsy Rauerové Nedělní chaos. Foto: archiv Elsy Rauerové

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Elsa Rauerová (1993) je umělkyně, kurátorka galerie Photogether a doktorandka Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Po střední textilce vystudovala bakalářský stupeň na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU v Brně a poté magisterský stupeň na Reklamní fotografii UTB ve Zlíně. Už v průběhu studia se podílela na studentských kurátorských a výstavních projektech. Od roku 2019 pak spolu s Matějem Skalickým vedou zlínský Photogether, galerii situovanou do protiatomového krytu. Ve své volné tvorbě se věnuje převážně environmentálním tématům či ekologii, zajímá se o vztah člověka a oděvu a o vlivy textilního průmyslu na životní prostředí. S těmito vážnými tématy nicméně pracuje s nadhledem a humorem. Formálně se vyjadřuje především prostřednictvím média fotografie a performance. Pochází z Adamova, žije a tvoří ve Zlíně.

Musím říct, že jsem si deník nikdy reálně nevedla. Přesně dvakrát jsem se o to pokoušela a nikdy se nedostala k druhému zápisu. Občas jsem si ale vedla seznamy zážitků, míst a kuriozit. Jeden rok jsem denně po dobu dvou měsíců dokumentovala, co mám na sobě, abych otestovala, jak dlouho vydržím s šatníkem bez opakování jediného kusu oblečení. Nevydržela jsem to až do vyčerpání „zásob“, ale tehdy bych to hypoteticky mohla vydržet až 5 měsíců. Uvažovala jsem tedy, jestli se nevyhnout prostým denním záznamům, ale nakonec jsem uznala, že je to přeci jen to nejupřímnější, co tomuto projektu můžu nabídnout.

27. 9. Po Den začínám snídaní – je to celkem úspěch v porovnání s normálním pracovním dnem. Hned na to vyrážíme s Matějem do galerie. Instalujeme výstavu Mhouřím a šero se stává tmou, Magdy Dubnové a Petra Košárka. Oba jsou vážně sympatičtí a skvěle se s nimi spolupracuje. Magda nás sice někdy instruuje, ale vlastně je dobré vidět, že má jasnou představu o tom, jak chce, aby to vypadalo. Nakonec tu pro nás není tolik práce, co obvykle, končíme po deváté a jdeme domů na večeři.

28. 9. Út Vstávám v rozumných devět hodin. Půlku dne jsem strávila přípravou průvodního sešitu k výstavě. Je státní svátek a nikde mi nic nevytisknou, včera měl tiskař ve škole dovolenou. Volím tedy černobílou tiskárnu, bez automatického oboustranného tisku u školního technika. Přes hodinu přemlouvám bestii ke spolupráci s PDF, nakonec volím export do jpeg a tisknu přes malování. Výsledek:70% úspěch, zbytek přičítám tomu ďábelskému stroji a mému opomenutí jejího neuvěřitelného tiskového posunu.

Paní z vinotéky mi přijela ve svátek otevřít kvůli pěti litrům Merlotu. Když se s tím táhnu, vyčítám si, že jsem jí nedala pořádné dýško, někdy prostě nezvládnu zareagovat včas. Tímto zdravím a klaním se té dobré duši. Po obědě už v galerii jen pomáhám s finalizací, lepíme písmenka na stěnu a vynášíme odpad. Magda ještě jednou celou galerii vysaje a vytře. Smekám před tím, já už bohužel nevěřím, že by kdy mohla vypadat čistě.

Na vernisáž přišla spousta lidí, Magda a Petr jsou z toho překvapení. My máme z posledních dní zase radost, pocit, že to možná nakonec má nějaký smysl. Dorazili i naši studenti a třeba si z toho něco odnesli. Zformovala se nám nová holubí letka, jsou sympatičtí, mají zájem. Paní podotýká, že by ocenila židli, příště na to budu myslet. Jeden pán přišel se svým vínem, které si do vlastní skleničky nalévá za pomoci hadičky a předklonu. Je to skvělá podívaná. O půl osmé začínáme s Magdou a Petrem komentovanou prohlídku, stále je tu dost návštěvníků a zdá se, že je to zajímá. Možná to u příští výstavy zopakujeme.

Večer uzavíráme v hospodě se studenty. Zase je vše jako dřív, jak dlouho to ještě asi potrvá.

29. 9. St V pět ráno se potácím po kuchyni a vymýšlím lék na budoucí kocovinu, vyhrává kimči a půlka pilulky na migrénu. Úspěch! Budím se jen s padesáti-procentní kocovinou a můžu tedy v jedenáct vyrazit do světa. Oběd řeším se spolužáky ve vietnamské restauraci: PHOlévka, PHOtograf, PHOtogether…

Ve škole přebírám knížky, které jsem objednala přes grant na výstavy studentů. Naštěstí (zaklepu) už ho mám z krku, ale některé knížky dorazily až teď. Největší radost mám zatím z Pictorial Atlas of a Girl WhoCut a LibraryintoPieces od Evy Koťátkové. Potom řešíme cvičení prvního ročníku a nějaké věci kolem galerie. Hledáme někoho, kdo by se přidal do našeho dvoučlenného týmu a možná časem galerii převzal. Zatím to moc nevypadá, je to přeci jen závazek…

Doma pařím na počítači anime rpg, následně přecházím na výběr fotek z Mikulovského workshopu (do konce měsíce by to mělo být finální, zase za pět dvanáct). Večer s Matějem propočítáváme aktuální stav čerpání grantů z města a ministerstva, ať víme, kolik toho ještě můžeme a musíme utratit, ať jsme do konce roku zase na nule. Vypadá to dobře, možná ještě zbydou nějaké peníze na katalog k deseti letům galerie, který pro nás vytvořil náš grafik Maxim Čáp.

Vzpomněla jsem si, že bych měla napsat Katce, a zjistit, jak to vypadá s jejím tématem bakalářky, jestli vše platí a proč vlastně chce řešit zrovna divadelní plakát… to nemůžu pochopit. Snad zítra. Je devět, už asi nic nového nezačnu. Podívám se na zprávy a nějaký rozhovor.

30. 9. Čt

Dneska nemám den, většinu ho bezcílně prosedím u počítače. Občas se pokusím o nějakou prospěšnou aktivitu a pak zase upadám do letargie. Odpoledne máme s prváky cvičení Fotogram, moc nechápu cíl tohoto cvičení, a tak ten můj přínos na úvodní hodině podle toho vypadá. Alespoň jsme si s nimi udělali zboží znalecké okénko o materiálech na klasickou fotografii.

Marně se snažím s Týnkou domluvit na setkání, odkládáme to na zítra, dnešek už nic nespasí. Poskakuju po virtuálním světě, plachtím ze skály na skálu a před spaním mi Matěj čte z Krvavého románu.

1.10. Pá

Bez snídaně zasednu k počítači, odvalím pár mailů a píšu si na lísteček se seznamem úkolů, co teď nejvíc hoří. Následně vyrážím na křížovou výpravou za naší novou studijní referentkou. Už jsem měla tu čest prostřednictvím mailů, no nebylo to tak růžové, jak jsem si plánovala. Věc se má tak, že změna děkana, proděkana pro tvůrčí činnost, spolu s referentkou se výrazně projevila na tom, jak naše partnerství s univerzitou nyní vypadá. Zdá se, že se budeme muset přizpůsobit novým pořádkům a vypadá to (ve třetím ročníku studia) i na nové povinnosti – konkrétně v oblasti publikační činnosti. Juch. Chvíli mi zabere, než to vstřebám, na oběd vaříme pečený salát. Matěj strouhá, já míchám, peču a tvářím se, že výsledek je má zásluha. Ve tři mám sraz s Týnkou, jdeme na chvíli na pivo, než jí přijede návštěva. Ještě si dám s Matějem ve městě kafe a jdeme společně domů. Večer jdu s Matějem a Matějem na koncert, ale nakonec je to spíš procházka tam a zpět.

V noci ještě řešíme nějaké resty, musíme do konce měsíce dořešit program a taky zjistit jak městu dokázat, že jsme opravdový vlastníci galerie (zvláštní, že na soudu v Brně to vědí, ale asi si to navzájem neřeknou) …další byrokracie.

2.10. So

Vstávám s jasnou představou o úspěšném dni. Nikdo není doma a já můžu od rána… no tak nakonec od dopoledne pracovat. Plním úkoly ze včerejška: fotky, galerie, škola. Obědvám včerejší pečený salát na chlebu, je to překvapivě dobré. Pak už to jde zase z kopce, nějak se nemůžu soustředit. Říkám si, že to nebudu lámat přes koleno, pouštím si pár ranních úvah Petra Borkovce. Zbytek dne už budu věnovat jen kreslení.

3.10. Ne

Dnes toho není moc co psát. Ráno po snídani vyrážíme na otočku do Prahy pro tiskárnu, kterou Matěj koupil. Jde o poměrně starou tiskárnu RISO se specifickým způsobem tisku, jenž se nám hodí primárně pro tisk zinů. Tahle výkonná krabice váží cca 100 kilo, takže nám na pomoc přišel kamarád. Dnes zrovna slaví narozeniny, tak to má asi k tomu. Po předání a naložení tiskárny necháváme auto v modré zóně a jdeme najít otevřenou kavárnu. … Auto nám neodtáhli a my se můžeme vrátit domů, kde si dáváme pozdní večeři. Měli jsme štěstí, dalo by se říct, že teď D1 vypadá skoro jako dálnice.

4.10. Po

Dopoledne pracuji na počítači: spolupracuji s jedou naší studentkou na zinu. Jde se o soubor rozhovorů s jejími šesti sourozenci o prožívání vlastní spirituality. Nejen na mě to udělalo velký dojem, tak jsem se rozhodla texty nasázet a doplnit ilustracemi. Už máme předběžnou podobu, ale je potřeba některé věci doladit, snad se mi podaří do konce týdne udělat zkušební tisk.

Kolem oběda vyrážíme do školy, já bych se měla setkat s Michalem a Matěj jde udělat zkušební tisk jedné publikace, kterou vydává naše galerie. V průběhu karantény jsme se začali přeorientovávat na vydavatelství a zdá se, že nás to ještě nepustilo.

Michal u nás externě učí, je to náš dávný absolvent a pravděpodobně i jeho ke Zlínu váže Stockholmský syndrom. Už pár let se přátelíme, obzvlášť od té doby, co si můžeme říkat kolego. Michal udělal turka a máme hodinu, než by mělo začít setkání se studenty. Nakonec se dozvídáme, že studenti mají workshop s lektorem, který je tu na návštěvě z Izraele. No, je to dobře, že se něco děje, jen nám to mohl někdo říct. Nově vzniknuvší prostor využívám na konzultaci s Katkou ohledně její diplomky. Bude to asi dobré, jen se stále nemůžu ztotožnit s tím tématem.

5.10. Út

Od rána jsem na ateliéru, snažím se napřed dohnat nějakou byrokracii, abych ospravedlnila svoji existenci… svoje studium. K důvěryhodnosti svého studia si volím tři předměty, tvůrčí činnost, publikační činnost a zahraniční stáž. Později se dozvídám, že jsem naplnila požadovaný počet bodů RUV, je absurdní, jakou radost mám z něčeho tak zvráceného.

Zažádala jsem o vydání ISBN pro publikaci, ale někde se stala chyba, tak mi z ústavu volají rovnou na mobil. Zaráží mě pružnost a pohotovost takové instituce, více takových! Nadšení opadá v situaci, kdy zjišťujeme, že pokud se chceme trvale registrovat jako vydavatelé, bude se naše vydavatelství jmenovat dle názvu našeho spolku. Achjo.

Ve škole do večera knihaříme, čekáme na Richarda Loskota s jeho kolegy, abychom je vzali do galerie a dohodli se na výstavě v příštím roce. Setkání je příjemné a zdá se, že prostor bunkru je pro ně atraktivní. Mám z toho vážně radost, že se zase začínáme setkávat s lidmi a kolem bunkru to začíná ožívat.

Večer uzavíráme návštěvou našich studentů v místní hospodě. Pijeme Matěje a radujeme se ze začátku semestru, kdy mají všichni spoustu energie. Překvapivě zjišťuji, že naše nová studentka magistra je blízká kamarádka mojí první lásky, se kterou už nejsem v kontaktu. Svět je malý.

6.10. St

Migréna.

Na návštěvu přijela Matějova sestra. Veškeré dění vstřebávám ve vodorovné poloze z postele.

Zítra je taky den.

7. 10. Čt

Doháním, co se dá, ale ještě pořád mě trochu bolí hlava, obepisuji vystavující na sezonu 2022. Nikdo není doma, tak se moc nemám k přípravě obědu, místo toho jdu do školy – zase řešit byrokracii. Ve škole pak konzultuji s jednou studentkou její bakalářku, protože už se blíží termín hry – vyber téma a urvi vedoucího. Snad jí to dobře dopadne. Večer zkouším nějaké experimenty s tiskem na látku, ale výsledky jsou dost o ničem, moc nevím, jak s tím dál hnout.

Mám jeden z těch dnů, kdy pochybuju, jestli to má vůbec smysl. Říkám si, že by svým způsobem šlo galerie přirovnat ke kostelům. Prostor, který má zprostředkovávat setkání člověka a něčeho … transcendentálního. Přitom, při hlubším zamyšlení je pravděpodobně toho božského víc v běžném životě než uvnitř krásné historické budovy. Jestli to není tak, že ony prostory slouží jen k setkávání nadšenců, příznivců (sekty?)… asi bude lepší jít spát.

8. 10. Pá

Dnes vstávám na můj vkus příliš brzy, mířím na čtyři hodiny angličtiny. Rozhodla jsem se, že mi to studium třeba ještě má co nabídnout, protože s přístupem – je to otrava – to očividně nikam nevede. A konce se blíží. Celkem to uteklo a seznámila jsem se spolužáky, co letos nastoupili.

Matěj mě vyzvednul a šli jsme rovnou na oběd, než se rozjedeme do svých starých domovů. Ještě jsem stihla na bytě rozpracovat kalhoty, co bych si ráda ušila (zima se blíží a mě zbylo několik metrů černého sametu z výstavy), ale nechám to tady. Na návštěvě stejně nikdy nic nestihnu.

Večer jsem dorazila do Brna, zajela za mámou do práce. Je to zvláštní, protože od mého dětství máma pracovala na volné noze, většinou z domu, a tak jsem nikdy neměla možnost takových návštěv. Teď zahodila tituly, kariéru a stala se květinářkou, protože jí to prostě baví. Míň stresu, víc radost, přímého kontaktu se zákazníkem atd. Rozhodně to má něco do sebe.

9. 10. So

Přes noc se snažím střídavě spát, střídavě přemlouvám Izie (kočku) ke spánku a odolávám alergii. Po ranní kávě se s mámou vydáváme splnit svoji občanskou povinnost do nedalekého MKS. Tentokrát v komisi nesedí nikdo známý, což celému tomu volebnímu rituálu na maloměstě značně bere na kráse. Na oběd se k nám přidala moje sestřenice, abychom si řekly, co je nového a obnovili pouta. Zdá se, že se jí vážně daří. Je to celé dlouhý příběh, tak asi jen tak k té rodině…

Po obědě ještě upravuju fotky z jedné svatby. Běžně se focení na svatbách vyhýbám obloukem, ale šlo o známé a nebyla v tom ta křeč, která mě děsí. Odpoledne jsem si domluvila setkání Ellen. Už jsme se neviděli celou věčnost. Žije teď sice v Praze, ale usoudili jsme, že volby jsou ideální příležitost k setkání – když se obě náhodou pohybujeme v jednom kraji. V noci, když se loučíme na Blanenském nádraží – každá ze svého nástupiště na opačné straně kolejí – už mě z toho mluvení vyloženě bolí pusa. Tak snad zase brzy.

Když se blížím k máminu paneláku, přidává se ke mně to malé bílé stvoření. Mazlíme se cestou k výtahu, alergie nealergie.

10. 10. Ne

Můj kamarád mě naučil, že v neděli se nedělá a taky, že odpočinek si nemusí člověk zasloužit. Tak myslím, že to jsem dnes ctila. Šly jsme s mámou na hřbitov, vařily, pily čaj a večer za poslechu Dobrých znamení vytvářely hodnoty drobným domácím zdobením. Zítra už se zase vracím do reality, ale bez deníku za zády.