Lenka Kuhar Daňhelová: vzduch těžce stojí
Přiměřeně svému věku planout. / Tak jako ztrouchnivělé dřevo hoří.
Vykroužit tečku… mít svůj řád… Hledat řád, hledat vnitřní smysl – ve svém konání, v okolních věcech, událostech či v přírodním dění. Hledat vertikály, natažená lana mezi námi i mezi námi a světem. Hledat v prolínání, hledat v rozhovoru – s lidmi, předměty, ději. Naslouchat, jak nám hlasy zvoní, hledat začátek začátku. Lenka Kuhar Daňhelová hledá s emoční a básnickou intenzitou, která je uhrančivá nápaditostí, přesností i měnivým tempem přirozeným jako tok vody v meandrujícím řečišti.
Petr Čermáček
Ubývání
Slunce je krvavě rudé a pomalu
zlátne, když ráno stelu postel
příliš velkou pro jednoho.
Ptáci se divoce překřikují
v zahradě, dozrávající
bezinky sezobávají jako
drahocenné korálky.
Ještě je léto,
i když ubývá.
Touhou nám hlasy zvoní,
nad suchem praskající trávou
v horkých odpoledních
vzduch těžce stojí.
* * *
Přiměřeně svému věku planout.
Tak jako ztrouchnivělé dřevo hoří.
Celý čas tiše prodoutnává, a sem tam
divoce pufne.
A když pak vzplane, žádná
smrt ho nezhasí.
Zóny
Oskaru Přindišovi
Po padesáté deváté tě zabijí
bojuješ dřevěnými
berličkami, bráníš se, po
sedmdesáté prvé útočíš,
na černobílý rastr padá
těžká černá kaňka,
přátelům panáka
a želvě zlatou moč,
za osmdesátou šestou
už jen
vykroužit tečku,
život i smrt musí
mít svůj řád,
i když se zóny neustále
prolínají,
stále se musíš snažit
najít konec té prvé,
začátek
začátku...
Myslels
že bída zůstane za prahem
tvých víček a oči nebudeš muset
nikdy otevřít,
že vozík s klestím posbíraným v lese
je výjev ze starých knih,
že bída těla nemusí značit bídu
ducha, jenže –
míjíš kalhotky poházené po lese,
všechnu tu špínu kolem
za výstavní vilou s výhledem do krajiny
smrdící kutloch,
někde za domem slyšíš
plíživý krok,
všechny podoby zla
v číhavém
nenávistném pohledu –
je rozkymácen v základech
tvůj bohorovný klid
Poklad na půdě
Na půdě u babičky ležel
starý obraz, našly jsme ho
náhodou mezi haraburdím a
zařadily ho mezi výstavní exponáty
našeho čerstvě založeného
muzea. Pro mě to byla nejkrásnější
malba, kterou jsem do té doby
viděla. Čistými, světlými tahy
vyvedená silnice, vedoucí
přes Saligerův most. Zdálo se
mi neuvěřitelné, žes ho
kdysi malovala ty, bylas
prý o něco starší než my v době,
kdy jsme ho objevily.
Takže jsi byla umělec!
Bylo to jako natažené lano
mezi námi.
Můžeš po něm buď
přejít roste
k tomu druhému,
nebo ho na tu vzdálenost
navždycky
držet od sebe.
Zápas
V spletených větvích bezoví
nepoznáš, co je smrt,
a odkud přichází.
Děsivé chroptění,
vřískot strak, pískot poštolky,
ledově chladný pohled kočky.
Úzkost jak rudá kapka
po stéble uschlé trávy stéká.
Strne jako ta hodina.
Lenka Kuhar Daňhelová se narodila v roce 1973 v Krnově. Žije v Berouně u Prahy, kde se svým mužem Peterem Kuharem pravidelně pořádá mezinárodní literární festival Stranou – evropští básníci naživo. Je básnířkou, prozaičkou, výtvarnicí a překladatelkou z polštiny, slovinštiny, italštiny a francouzštiny, dosud vydala čtyři básnické sbírky a jeden román, spolu s překladovými tituly celkem dvaadvacet knih. Zatím poslední básnickou sbírkou je Jaká nesmrtelnost? (Protimluv, 2020). Více zde: lenkadanhelova.webnode.cz.
