Přečteno
Proud severoamerické poezie, v němž je reflektováno přírodní dění, invenčně, intuitivně i programově, je mi blízký od prvních setkání v raných devadesátých letech. Kanadský básník John Pass patří k oceňovaným současným autorům řazeným k tomuto proudu, vydání výboru překladů jeho básní jsem proto očekával se značnou čtenářskou nedočkavostí. Větrná zvonkohra (Protimluv 2020) přináší poměrně sporý (37 básní), přesto reprezentativní výbor překladů Jiřího Měsíce (básně ze sedmi sbírek z let 1984–2019). Komplikované metaforické obrazové celky, početné mezitextové odkazy (k textům básnickým, mytologickým i jiným) i kompoziční komplikovanost pracující se záseky a střihy tematickými i rytmickými vytváří někdy čitelnější, jindy méně rozpoznatelnou mozaiku básně. Nejsou to texty čtenářsky jednoduché, vyžadují soustředění a často opakované čtení. Někdy je intertextuality a jen napovězeného snad až příliš mnoho, čtení je pak více studiem kontextů, luštěním rébusu než čtením poezie (vychutnávajícím spád básně, přesnost a krásu obrazů). Čtenář sice má k dispozici velmi pečlivý výklad překladatelů v ediční poznámce, jenže takové čtení – bloudivé v textu a ozřejměné v poznámce – nemusí každého čtenáře těšit… Rozkrývat jednotlivé prostoupené vrstvy přitom stojí za to, Pass přináší osobitá nahlédnutí podstaty věcí, nečekané, inspirativní souvislosti i silné lyrické obrazy. Přesto mi zůstanou bližšími básně přímočařejší, zakotvené v jednom silném motivu. Laszlo si přeje slona / a maminka ho zručně načrtne // speciální tužkou na magickou tabulku / několik šikovných tahů a prásk // kresba zmizí, jak Laszlo mlátí do čudlíku a hýbe s ním sem / a tam, na čisté tabulce se objevují // kruhy, kruhy, nádherné / kruhy na tak malého kluka // rána tak silná a důrazná, jako když jsme / mlátili chromové páčky na monstrózních // psacích strojích, aby se nám vrátil pojezd / byli jsme jako šílenci, co znovu nabíjí pistoli, a prásk // Laszlo si přeje slona. Vydavatelsky je kniha skvěle vypravena, výběr je odůvodněný a pestrý, kromě již zmíněné podrobné ediční poznámky je opatřen překladatelovou úvodní esejí, za zmínku stojí i krásná obálka s malbou Svatopluka Otiska.
Střízlivé, diagnosticky přesné pojmenování příznaků fyzických i duševních ochrnutí vyvolaných bolestí, vyloučením, omezeními vnucenými i dobrovolně nastolenými je převažujícím modem operandi básnické prvotiny Petra Ligockého Diagnóza (Protimluv 2020). Jen to porouchané / kořeny bolesti / prorostlé tělo / dělí tě stále / od věčnosti // jen to porouchané / rýčem bolesti / rozryté tělo /drží tě stále / při nás. Ve sbírce se střídají básně v první a třetí osobě, básně vycházející z osobní zkušenosti s vážnými nemocemi blízkých (Ictus I–IV…), drobné glosy či strohé kresby deziluzí jsou proloženy až mastersovskými portréty: Tuní si barák / co to jde // všude tu / nejdražší podlahovku // záchod s vyhřívaným prkýnkem / na každém patře // matka umírá v domově. Ligocký je ve většině svých básní minimalistický v obrazech i v jazykových prostředcích, o to větší je pak účinek textů, v kterých jazyk zkošatí nemilosrdnou výpůjčkou idiocie spotřebního jazyka reklam či horoskopů: …a nebojte se vyvolat globální konflikt / přinese vám to jistě spousty zisků / v oblasti boje se snažte být inovativní / vyzkoušejte nové typy zbraní / oběti váš výběr zcela jistě ocení / jakkoliv však práce šlechtí / nezapomeňte i odpočívat / jako inspiraci doporučujeme / návštěvu divadla či kina. Pokud to z mého popisu Diagnózy vypadá, že jde o sbírku ryze deziluzivní, není tomu tak, tím hlavním tu není rozčarování, stěžejním je vidění věcí takovými, jaké jsou, vidění, které vytváří prostor pro katarzi. Diagnóza je sbírkou, v které nejsou přebytečné básně či verše, už to je u prvotiny výjimečné; zdařilé prostoupení vzpoury a rozčarování se smířlivostí a hledáním očistných východisek ji činí jednou z nejzajímavějších a nejpůsobivějších prvotin posledních let.
Mám, jako asi každý čtenář, autory, u kterých mám pravděpodobnost hraničící s jistotou, že mě jejich texty osloví, že mne budou bavit či inspirovat. Mezi ně patří Radek Fridrich. Rozsáhlý konvolut básní ze čtyř odlišně nakročených cyklů v Hostu 1/2021 nabízí vše, co je pro Radka Fridricha charakteristické. Zvukomalebná zaříkání vyrostlá z básnické imaginace stejně jako ze severočeské krajiny. Mýtické postavy vytvořené tak přesvědčivě, že se lze těžko ubránit nepomyslit na ně cestou ztemnělým lesem. Výkřiky, imperativy, otázky. V čem já spím? / V černých šatech // Kde já bdím? / V bahně, v blatech. // Co sbírám? / Kosti, lebky, kůže. Hry, stylizace, názvuky, ohlasy. Žánrové, jazykové, stylistické, manýristicky košaté. …Kobylky jak listy s purpurově hnědými žilkami na křídlech / svými tykadly ohmatávají pastvinu vody; / brčálově zeleným hledím jezdí po vyleštěné ploše a hledají potravu. Či v další básni: … Do dávné noci vyjel kdysi tvůj kopiník, / s čelem plným víry připraven na záchranu světa. // Věříš, že se vrátí a budete opět spolu v objetí / solených dní láskou. // Každý večer stojíš v namodralém světle / a ozobáváš tmu jak lesklou naději křídel. A aby toho nebylo málo, lze se ztratit v intertextových zákoutích Benedettiho, Ionesca… V kondenzátech až filmařsky střižených, bdělých snech s podmanivými repeticemi. Zdá-li se snad nakonec čtenáři, že je opulentními obrazy zahrnut přespříliš, může se vrátit k několika básním ustrojeným téměř puristicky: Venku prší. / Stojí uprostřed křižovatky. / Už toho má dost. / Hodně pracuje. / Kohout od rána kokrhá. / Jídlo je skoro hotové. / Brzy budou svatodušní svátky. // Ve svém volném čase ráda čte, myslí si. / Proč mě ale posílá ven? / Je dost unavená. / Už toho má dost. / Venku prší. / Kohout od rána kokrhá. / Brzy budou svatodušní svátky. / Jídlo je skoro hotové.
Ztišené linie, geometrie světla a stínu. Konkrétní abstraktno, Abstraktní konkrétno. Fotografická haiku. Černobílé světy II Luďka Vojtěchovského jsou světelnou koláží nebo snad i fotomalbou (?). Vojtěchovský se potkává s Josefem Sudkem a Janem Svobodou stejně jako s Josefem Šímou, Václavem Bošíkem nebo s Jiřím Johnem, jak v průvodním textu k výstavě v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku píše Miroslav Koval. Výstava bude v galerii od 3. do 28. února, ukázku (z které jsem vybral do záhlaví tohoto čtenářského zápisníku) si můžete prohlédnout na webu.