Poiésis Kultura

Přečteno

Obrázek nebo fotografie#35005 Obrázek nebo fotografie#35006 Obrázek nebo fotografie#35007

Uprostřed obrazů Petra Veselého se mi vybavují jeho básně, při četbě sbírky Kovadlina (Větrné mlýny, 2021) vyvstávají v paměti kresby a obrazy. Osvojují si totožný prostor – odlišně, součinně, komplementárně. Často zachycují věci a děje, které lze zahlédnout jen náhlým oslnivým nepředvídatelným vjemem: v okamžiku prožít věčnost, v detailu celek. Uvidět / věc / Popojít k místu. Oživují paměť místa, sdílejí vzpomínky, ukotvují je, zaostřují na podstatné, často opět prostřednictvím detailu, příznakového artefaktu, drobného skřípavého děje: ULIČKA // V lednu ji prodali / Nikdo / jí už neprojde / nepotká ústí průchodu / Jen osleplá vrata nastavěných garáží / plechový skřípot pantů / pomníkům z válek naproti.

Stejně jako mohou náhlou živou řečí promluvit místa, každodenně uchopované předměty, mohou se v nás rozechvět přečtená či zaslechnutá slova, přeskupit se, oprostit se od původního kontextu či naopak plně na nás svým kontextem dolehnout. Propůjčená slova, osvojená, vniterněná slova se stávají novým jedinečným celkem. Zpřítomněným, uchopeným, protijdoucím. Tváře / které připomínají tváře / Jde ti naproti // Věra Jirousová. JULIŠ // Co není prašné / jako by ani nebylo // Ani dávno mrtvé / pavučiny neometu. Básně průrazy, průniky, průseky. Za. Dovnitř. Přes. Vlasově tenké, mírně nakloněné vertikály – zdánlivě lehce vychýlitelné, přesto přetrvávající. Úsporné, úporné, přesné. Zápisy poutníka po vlastní zahradě, po rodném domě, čtvrti, po vlastních zápiscích, emailech. Zdráhám se popisovat básně Petra Veselého dlouhými, úplnými větami… zdá se mi to nepříznačné, nepřípadné.

 

URVE SE KUS SKUTEČNOSTI a ještě kus a ještě naposled. Takové nebo makové. Opravdovost. Člověk je polykač opravdovosti, anebo je mátoha. Je živ z pravdy. Dnes ráno, když jsem nastupoval do tramvaje, ozvala se ve mně kukačka. A s ní jsem ucítil vůni sena a horkost vzduchu tetelícího se před mýma očima jako staniolové třásně. Mám v sobě ten kout Na Křtěných. Žleb s naší loukou a nad ní křibek. Jalovec, borovice.

Když v roce 1994 vyšel v Českém spisovateli soubor básnických sbírek Ladislava Dvořáka, byl pro mne zjevením. Dvořák psal o věcech pro mne podstatných, o tom, o čem jsem psal a chtěl psát i já… Jedním z ústředních témat byli Chronos a Kairos, míjení času, nejednoznačné, nesmiřitelné i očistné, mnohotvarost našeho vnímání času, naší paměti… V pozůstalosti Ladislava Dvořáka uložené v Památníku národního písemnictví jsou růžové desky nadepsané Dvořákovou rukou Sentence. Ad chronos a kairos. Jsem velmi rád, že po časopisecké publikaci v Revolver Revue v roce 1999 vyšly v loňském roce také knižně v nakladatelství Triáda, navíc s krásnými kresbami Krásněvse a okolí Ladislava Dvořáka mladšího (viz záhlaví). Soubor obsahuje texty vzniklé od konce čtyřicátých do sedmdesátých či počátku osmdesátých let. Intenzivní reflexivní prózy, deníkové zápisy, vzpomínky, hořké očistné glosy. Lze číst jen po jedné, po dvou, více hlava a srdce (čteno duše) čtenářovi nepojmou (alespoň mé ne). Knížka, kterou je nutné mít v první řadě knihovny, na dosah ruky.

KDYBY UŽ SE STALO A MY SE RÁNO PŘECE JEN NEPOZNÁVALI, zapamatujme si příště před spaním, kam si pokládáme knihu a brýle a samo místo, kam se ukládáme. To je důležité, zapamatovat si to. Protože kdybychom se ráno zase nepoznávali, ujistili bychom se podle polohy těla, knihy a brýlí, že jsme to dneska ráno přede jen my, ať nám to připadá jak chce neuvěřitelné. / (Zápis z deníku, 1951).

 

Léto je časem pro dočítání a znovučtení. Vozit a nosit knihy sebou. Číst je jinak a jinde. Ubírati se (Karolinum, 2018) Karla Šiktance jsem začal číst u otevřených balkonových dveří za pískotu rorýsů, dočítal pak o dva dny později, kdy rorýsi již odlétli a zvenku byli slyšet jen kosi. Šiktancova zvučná řeč, rytmus, převalování zvukomalebných slov po jazyku, ale také skřípání, vrzání řeči, když je třeba, mne znovu a znovu uchvacuje. Síla prožitku viděného a až horečnatě vysloveného strhává, čtenářsky, emočně, interpretačně. Tolik nutkavosti, barev, tvarů, mezer, prodlev, drobných nanebevzetí řeči. I trocha bilancování, ale s grácií, nadhledem, s lakonickým konstatováním: trochu si pamatuji / svůj život… Festovní poezie, otevřená, graciézní. Na kurtech dvorců, / kde jsem sloužil, / moldánky vymetených louží – / lajnujou … začíná turnaj: / moje stejskání má divokou kartu. // Jdem přes most, na tribunách / tma … vrátnice už tam není. / Jsme ještě dva, krápe / ostrov Štvanice hraje nám piánko štandrle // v koncertním provedení. // Rád si tě hláskuju. / Rád si tě hláskuju ve starých dopisech, / v jejich doslovném znění. / Bože, ta nádhera mít slovo „ubírati se“! / Co skoro na umření.