Poiésis Kultura

PŘEČTENO

Obrázek nebo fotografie#39183 Obrázek nebo fotografie#39184 Obrázek nebo fotografie#39185

Vladimírem Mikešem sdílím rodné město Choceň a jeho okolní krajinu. Poznávám některé postavy jeho próz i básní, poznávám místa v lesích táhnoucích se k Hornímu Jelení, poznávám místa u Tiché Orlice. Je to další rozměr čtení, rozměr, který je čtenáři dopřán zřídkakdy. I bez něho bych však byl Mikešovými básněmi polapen, jejich proud je podmanivý, melodický, strhává s sebou vzpomínky, městské mýty i děje právě viděné, zaslechnuté myšlenky, denní zprávy. Při rozhovorech o překládání Mikeš opakovaně mluvil o překládání tělem, o pohybovém verši, říkal: pro mě je jazyk pokračováním těla… Platí to nejen pro jeho překlady, stejně platné to je i pro jeho vlastní básně. Některé plynou tempem chůze, jiné jízdy na kole, při jejich čtení máte nutkání pohybovat se bytem či alespoň rukama gesticky podlehnout jejich tempu, dikci. Sbírka Odkud to přichází? (Protimluv, 2021) obsahuje výběr z básní, které Vladimír Mikeš napsal po vydání sbírek Pozdní sběr a Poemy (Kniha Zlín, 2015), a to od konce roku 2015 do konce roku 2018. Slovo výběr je třeba zdůraznit, z původně 1 132 víceméně deníkově koncipovaných (datovaných) básnických zápisů bylo autorem a editory, Antonínem Petruželkou a Jonášem Hájkem, vybráno 157 básní. Minulost se promítá do přítomnosti, a naopak. Komunikují spolu skrze báseň. Zdá se, že každé bytí jednou protrhává chatrné hráze smrtelného času. Je, co bylo: minulost běží k nám, je soupřítomná přítomnosti… A přítomné, přítomné proniká hluboko před sebe: je dříve, než nastalo, budoucnost se do nás zatíná, vše, čemu je souzeno shořet, vlastně již shořelo…, napsal Mikeš v próze Čtveročas. Přesně to vystihuje, co se odehrává v jeho básních. Příběhy zde nejsou vyprávěny, prostupují sebou, dávají příležitost autorovi i čtenářovi dozvědět se něco o jejich aktérech i o sobě samém. Jsou konfrontovány s velkými dějinami, událostmi minulými i současnými, se zchumlanou, zparchantělou řečí politiků, se sprintérskými pravdami. Úzkost z ohroženosti bytí je v nich přítomna s intenzitou podobnou barokním textům Calderonovým (které Mikeš také překládal). Šťastní v bezejmenné existenci, / pláňata vysemeněná nazdařbůh, / nevědouce, kde rostou, stále ještě / v rajské zahradě a nic už se na tom / nezmění do konce věků, / není tu zahradník, žádná cesta, / bez fíkového listu dalo by se / tudy procházet, protahovat se. / Kdo by si nechtěl alespoň trochu / odpočinout? S tou myšlenkou uleháme / do trávy. Říká se, že to uteče, / ale věř si tomu. Co chvíli / můžou ti dát natvrdo samotku, / olověnou kouli na nohu / a poležet v trávě se ti už / v životě nepoštěstí.

Básně imperativy. Úporné, úsporné. Básně boje, bolesti, výzvy. Nová sbírka Marcely Linhartové (Pátkové) má název zvolen zcela příznačně: vyjměte kost (Protimluv, 2021). Snahu vymanit se, vystihnout, pojmenovat to, co na nás plnou silou naléhá, Linhartová zintenzivňuje prostřednictvím krátkých vyostřených obrazů, protknutých otázkami a imperativy. Jsou to věštby, zaříkadla, konfese… Obsahová sevřenost je podpořena formou – všechny básně jsou bez názvu, kromě otazníků bez interpunkce a velkých písmen. vyschlý krk i všechny cesty dovnitř / jazyk – škrabka na omítku / v novém domě // ptáš se jestli se bydlí líp // víš je to odtud dál / je to odtud kamkoli dál. Redaktor sbírky Josef Straka na záložce obálky mimo jiné píše: V tom poměrném málosloví je mnoho slov. A ticho je v nich, v těch slovech, netoliko mezi nimi, ale přímo v nich. Ticho míchané s řečí, dávnou, současnou nebo též řečmi někoho jiného, jiných. Těžko bych vymyslel přesnější charakteristiku – ano, ticho ve slovech, mezi nimi i za nimi, naléhavé, hlasité ticho. vyvyšuješ trčíš čníš nad námi / slovo sotva dolehne / průhledné vzkazy křičí do čtyř stěn / odcházíš / je možné následovat tě / zůstat nezbytné // usedám lehnu / vstávám se zbytkem jídla po večeři / zametls pod stůl i ten prach – / znamení vědět že jsme sami.

Tematické sborníky mám v oblibě odjakživa. Pokud jsou zdařilé, jsou pestrou mozaikou zahrnující přístupy či detaily, které by jinak zcela určitě zůstaly mimo můj čtenářský dosah. Literární archiv 51–2019,vydaný Památníkem národního písemnictví, je navíc věnován tématu mě velmi blízkému – Les. Na více než 300 stranách je věnována odborná, soustředěná pozornost lesu v díle Karla Klostermana i ilustracím k jeho románu Ze světa lesních samot od Otakara Štáfla, Váchalově Šumavě, toposu lesa v adaptacích a překladech Posledního Mohykána, břízám Aloise Kalvody (viz reprodukce v záhlaví), korespondenci mezi Petrem Bezručem a otcem a synem Jany Vrbovými, komentován je nález zbývající části rukopisu Josefa Čapka Stín kapradiny, S. d. Ch. k tomu přidává národní dramatickou montáž z temných pramenů napájejících naši současnost k přímému uložení do Památníku národního písemnictví nazvanou Vrba píše Borovici,a pokud by se to potencionálnímu čtenáři snad ještě pořád zdálo málo, pak jako trumf vynáším studii Jana Pohunka Fabián, víly a čučkové: nadpřirozené bytosti a trampská próza. Trampská próza je fenomén fascinující, možná sice ne až tolik z pohledu literárního, jako sociálního či folkloristického, ale rozhodně stojí za to si o ní číst. Tím spíše, když je to napsáno tak svěže, jak tomu je v Pohunkově studii. Trampové také akceptovali za své některé konkrétní folklórní postavy z oblastí, které navštěvovali, například brdského horského ducha Fabiána, zároveň k nim ale vytvářeli moderní alternativy – v kronikách ze sedmdesátých let je tak zmiňován i vládce Brd Karpeles, v prostředí Brdské smečky, volného trampského sdružení, zase vznikla snad někdy v osmdesátých letech postava Ježilampase, vládce střední části brdského pohoří, v níž se v té době nacházel vojenský újezd. Nádherné!