Vůně života

Betlém. Foto autor

Mám rád vůně. Přírodní a přirozené. Nikoliv uměle spoutané ve spreji a podivných flakonech. Odmalička jsem trávil dlouhé dny v prosluněných polích. Na březích chladivých potoků. V rozkvetlých loukách a na lesních paloucích. Sbírali jsme praváky. Borůvky. Maliny. Ostružiny. Váleli jsme sudy v pampeliškových kobercích. Lovili ryby a ráčky v přikrčených tůních. Trhali srdcové třešně. Šťavnatá jablka a huňaté trsy jeřabin. Kdo něco podobného prožil, dobře ví, jak chutná a voní příroda dětství. Podzim nesměle schoulený do doutnajících bramborových natí. Přicházející zimní nálada.

Pravá a neopakovatelná vůně se vždy rodí v hlubokém nitru země. Když člověk přerývá v zahrádce vysílený záhon, když se radlice širokého pluhu hladově zakusuje do strniště, vždy něco znovu počíná. Vůně zkypřené země! Jakmile ji člověk oseje obilím, do náruče vzrostou baculaté klasy a všude kolem omamně sálá posvátná vůně budoucího chleba. Stačí vytáhnout z nadýchané pece žhavý bochník, jehož kůrka je zvrásněna jako tvář zralého muže z urostlých hor či valašských kotárů. Stačí přivonět k nakrojenému krajíci…! Nic přitažlivějšího neznám. Lákavá vůně skořice, hřebíčku, vanilky. Budiž. Ale vůni domácího chleba beztak nic nenahradí.

Jsou však i vůně, které člověk bezprostředně nevnímá, spíš je tuší. Večerní usínající rybník spoře nasvětlený měsíčním oparem. Sem tam se jeho zrcadlová hladina začeří. Se sténáním popraská a znovu své rány tichem zahojí. Ke břehu se nesměle snášejí křehké krůpěje rosy zapomenutých milenců. Poblíž dohořívá ohniště opuštěné ospalými hráči. Stačí se jen zhluboka nadechnout! Pohlédnout k horizontu, na jehož zvonkových špičkách se míjejí den s nocí. Ta neodolatelná vůně večerního usínání milostivě svírá a dráždivě spaluje.

Někdy si kladu otázku, proč docela obyčejná svíčka nejen v čase vánočním dokáže svou září přitažlivě rozvonět naše duše. Když pominu zcela prozaické vysvětlení, že za to mohou "estery vyšších mastných kyselin", napadá mě mnohem vlídnější obraz. Každá rozžatá svíce přináší věčný dar nadějného světla a tepla. Světla především. Neboť odpradávna působí jako protiklad tmy, prázdnoty a neodvolatelné smrti. Proto třeba vůně včelího vosku a sladkého medu vrací věčný příběh života do našeho dětství spjatého s bezstarostností. Vše se někde rodí a někam směřuje. Vůně jsou naším životním a spolehlivým průvodcem. Rozkrývají nám to, co je příjemné, zdravé a nadějné. Neopomenou zmínit, co a jak se v životě snadno mění, záhy kazí a neodvolatelně ničí.

Bez vůní se nedá spokojeně žít. Proto nás nejednou drtivě obklopují jen umělé, smyšlené a náhražkové. Bez nich by se nám však žilo mnohem bohatěji a radostněji. Pravost a jedinečnost vždy pramení z přirozenosti a původnosti. Obyčejnost lidského konání, utkávaná v přírodě a po generace tradicemi hájena a ochraňována, se stává zárukou poctivé a neopakovatelné vůně. Představuje důvěrnou vlastnost přírody a člověka. Vzácný a jedinečný dar. Trvalý odkaz. Vůně však může být i nebezpečně svůdná, haštěřivá a potměšile lstivá. Když ji sami vědomě podvedeme a přisoudíme jí lacinou nálepku.

Ještě jednu vůni ale vzývám nadevše. Nevyhaslou a nepomíjivou vůni rodného kraje. Místa, v němž jsme přivoněli ke stříbřité řece hravého dětství a křehké peřině milostného dospívání. Ke královské slunečnici poznání. Slaďoučkému borůvkovému koláči od maminky a k tátově ranní posečené louce. Místa, v nichž jsme nechali rozeznít svou první velkou lásku v kopretinovém kolotoči. Místa, kde jsme si na svačinu namazali krajíc domácího chleba voňavým sádlem se škvarky. Místa lesních a polních cest, po nichž jsme bosou nohou opatrně našlapovali jako po koberci utkaném z provázků věčně plynoucího času.

Mám-li přes dříve napsané zvolit královnu všech vůní, budu stručný. Je to vůně obyčejného, poctivého života. V období Vánoc se naléhavěji rozeznívá všude kolem nás a v nás.