Bože, to je krásný obrázek, a namaloval jsem jej já sám

Jan Dočekal. Foto archiv KN Obrázek nebo fotografie#11765

Rozhovory 2005-2013, tak zní nekomplikovaný název sborníku, do kterého Jan Dočekal soustředil texty, z nichž většina vyšla v odborném výtvarném či denním tisku nebo na internetových stránkách. V knize mají upravenou podobu.

Jan Dočekal (nar. 1943) je výtvarník, historik umění a kulturní publicista. Je také spoluautorem Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2013 a autorem dalších publikací věnovaných výtvarnému umění. V roce 2005 například vydal dvoudílnou publikaci Recenze, texty, rozhovory, na kterou jeho nejnovější kniha formátem i polygrafickým zpracováním navazuje. Do okruhu třiceti tří Dočekalem zpovídaných autorů patří Vladimír Lavický (ten dokonce posmrtně), Vlastimil Toman, Bořivoj Pejchal, Růžena Magni, František Vízner, Jindřich Zezula, Jan Padrnos, Adam Kubíček, Jaroslav Vyskočil, Pavel Tasovský, Arnošt Budík, Jaroslav Šerých, Jana Zabloudilová, Miroslav Štěpánek, Paul Ewert, Lubomír Kerndl, Josef Ruszelák, Jaroslav Svoboda, Klára Glosová, Aleš Navrátil, Zdeněk Macháček, Božena Rossí, Milan Nestrojil, Petr Pivoda, Zdena Höhmová, Jiří Hůla, Josef Bubeník, Josef Kremláček, Ivo Holán, Eva Vlasáková, Miloslav Čevela, Monika Vosyková a Antonín Bajaja. Zaměřením jsou to malíři, grafici, sklářský výtvarník, šperkař, umělecký kovář, ale třeba i výtvarný teoretik, spisovatel nebo pedagogové.

Od knihy takového typu čtenář očekává neobvyklé a hluboké myšlenky výtvarníků schopných dívat se na svět a procítit ho jinak, než vyžadují utilitární požadavky naší doby. To ale není jednoduché a někteří výtvarníci jen neradi hovoří a vysvětlují motivace svého díla. Vždyť proč by pak bylo potřeba kreslit, tesat či malovat, když by stačila slova?! A naznačuje to i podtitul knihy: Může být, ale my takovými řečmi nehodláme ztrácet čas. Leccos o myšlenkovém světě daného výtvarníka prozrazuje už název toho kterého rozhovoru - Nejdu zpátky k pocukrovaným krajinkám (Pejchal), Život má být jeden velký karneval (Kubíček), Mám rád pevné formy (Tasovský), Abych slyšela sama sebe, musela jsem pryč z hluku New Yorku (Glosová), Tvorba je vesmír, labyrint vědomí i podvědomí (Rossí), Bože, to je krásný obrázek, a namaloval jsem jej já sám (Čevela)…

A tak jako se Dočekal snaží dopátrat motivací, názorů a postojů k umění jednotlivých autorů, může čtenář po přečtení knihy dumat nad tím, co je to vlastně to umění, kterému se všichni tito lidé věnují a tak těžko se jim o něm občas mluví. Umění je pojmová fikce, napsal kdysi teoretik Skupiny 42 Jindřich Chalupecký a konstatoval, že spíše než přesným vymezením jeho hranic se i lidé umění velmi znalí nakonec "zachraňují" výčtem toho, co za umění většinovým míněním považováno je a co není.

A ještě jeden úhel pohledu a námět k uvažování Dočekalova kniha nabízí. Většina zpovídaných autorů totiž tvoří v osamocení svých ateliérů, kde bývají vyrušováni opravdu neradi. Dnes však žijeme v éře "umění spolupráce". Světem táhnou umělecké dvojice, Rafani, Guma Guar, Ztohoven, Kateřina Šedá a sprejeři. S jejich uměleckými programy klauzura umělce už kompatibilní není. Ano, žijeme dobu všestranně přelomovou… Může být, ale my už zde řečmi na toto téma nehodláme ztrácet čas.

Jan Dočekal: Rozhovory 2005−2013. Může být, ale my takovými řečmi nehodláme ztrácet čas. Amaprint Kerndl, Třebíč 2014. 294 stran, náklad 300 výtisků.