Vesmírná shoda?

Jiří Štourač, Na půdě, olej/plátno, 190 x 160 cm, 2014, Foto: archiv OGV Jihlava Jiří Štourač, Po Tercii, olej/plátno, 160 x 190 cm, 2014, Foto: archiv OGV Jihlava Eva Škrovinová, Foto: http://jiri1946.rajce.idnes.cz/Mlada_malba_-_Ceny_kritiky_2015_-_17.2.2015/#dsc_0137.jpg Eva Škrovinová, Foto: http://jiri1946.rajce.idnes.cz/Mlada_malba_-_Ceny_kritiky_2015_-_17.2.2015/#dsc_0139.jpg Julia Grybos, Barbora Zentková, Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet, instalace, velkoformátová monochromní malba, 2015, Foto: Petr Kovář Julia Grybos, Barbora Zentková, Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet, instalace, velkoformátová monochromní malba, 2015, Foto: Petr Kovář

Uvidět, prožít… (4 pojetí figury) v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, Cena kritiky za mladou malbu 2015 v Galerii kritiků v Praze a Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet autorské dvojice Julia Gryboś a Barbora Zentková v Domě umění města Brna, tři výstavy v doprovodu mimozemšťana.

Existuje nějaká společná gramatika umění?“ zeptala se mě jedna blízká příbuzná. Nějaký společný základ, který je cítit pod všemi specifiky a subjektivními přístupy? Noam Chomsky například formuluje existenci univerzální gramatiky v oblasti jazyka. Tvrdí, že člověk už se rodí s určitou gramatickou šablonou, do níž snadno zapadne jakýkoliv jazyk. Jen škoda, že si otevřený přístup k této šabloně neuchováváme i dál, do dospělého věku. Tam se totiž pro většinu lidí z jemných místních rozdílů mezi angličtinou a španělštinou stává nepřekonatelný problém. V oblasti vizuálního jazyka umění je to podobné, možná dokonce vzniká cosi jako šablona opačná, stojící na často velmi konkrétních obrysech „přijatelné“ formy.

Přitom jazyk verbální i vizuální se tvoří v důsledku naší konfrontace se světem, s prostředím. A vzhledem k aktuálním teoriím, které říkají, že vesmír je skutečně jen jeden a chová se všude stejně – i tam, kde jsme coby lidé ještě nikdy nebyli –, bude základní „gramatika“ prožívání světa mimozemšťany podobná té naší, místní, pozemské.

To je ovšem radikální představa! Znáte to, kdykoli čtete nebo sledujete nějaké sci-fi, v němž dojde ke zjevení mimozemské bytosti, vypadá tato většinou jako člověk, jen s nějakou kosmetickou úpravou, od zvrásnění kůže, vyboulených očí, po nějakou tu ruku navíc, a vám ta antropoomezenost fantazie hne žlučí. A teď se zdá, že vesmír se chová všude stejně, že tedy snad někde jinde vznikají bytosti s podobnými vrozenými šablonami jako na Zemi.

Navštívil jsem tři malířské výstavy v doprovodu jednoho mimozemšťana. Protože s výjimkou brněnského Týdne výtvarné kultury na výstavy příliš mnoho lidí nezavítá, nikomu přítomnost mimozemšťana nevadila – kustodi už odvykli něčemu takovému, jako je typická fyziognomie návštěvníka, dlouholetá asketická odloučenost pracovníků galerií okraje této šablony nádherně rozostřila.

4 pojetí figury

Výstava v jihlavské OGV si na příkladu tvorby Ivany Lomové, Jiřího Štourače, Viktora Karlíka a KW zvolila za cíl ukázat, že i současný malíř může zůstat u bezprostředního smyslového vjemu, že i bez složitých konceptů a vrstvených odkazů nosně reflektuje skutečnost, zvláště pak s použitím figurálního motivu. Výstava má oponovat kurátorem označené převažující skepsi k tradičnímu pojetí obrazu, přičemž nekonkrétní, nezobrazivé tendence, zdá se, chápe jako umělé, na světu nezávislé konstrukty, zatímco figurální kompozice naopak jako výraz potřebného zájmu o sféry mezilidských vztahů.

Ještě před galerií říkám mimozemšťanovi, bude to asi trochu konzervativní, ale minimálně KW a Viktor Karlík budou stát za to.

Nakonec to bylo trochu jinak. Mimozemšťanovi nevadilo, že některé obrazy byly zcela bez figur, motivy interiérů a exteriérů lidských sídlišť nesly pouze stopy existence člověka. Shodli jsme se, že tyto obrazy vpouští podnětnou mezeru do bojovně obrozenecké koncepce. Ale nervózně chodil kolem všech popisek a číselných údajů – prvně se mu nezdálo rozumné, že kurátor vybral autory středně starší generace, všichni narození kolem roku šedesát. Figura jako nosné aktuální téma a vyberu pro jeho doložení autory starší pětapadesáti let? Namítal jsem, že padesátník přeci může stále reprezentovat svoji současnost, a poukázal jsem na nebezpečný tón, který nastavila Cena Jindřicha Chalupeckého diktátem třiceti pěti let jako horní hranice věku umělce. Jenže on mi stále ještě od těch popisek začal předčítat roky vzniku jednotlivých obrazů; 1998, 2002, 1992, 2006… Při dalším pátrání se ukázalo, že vystavené práce Viktora Karlíka jsou z doby před osmi až osmnácti lety, KW vystavil mimo převažující obrazy z první dekády století i obraz z počátku devadesátých let. Viktor Karlík, přítomný na komentované prohlídce, důvod celkem čistě, jen vzhledem ke koncepci výstavy trochu kontroverzně, vysvětlil konstatováním, že poslední roky se již figurálním motivům nevěnuje (!). Přesto jeho výrazně čapkovsky stylizované expresivní obrazy s redukovanou šedošpinavomodrou barevností, stejně jako bronzové reliéfy, patřily k atraktivním bodům výstavy. Viktor Karlík je souputníkem Jáchyma Topola a spoluzakladatelem Revolver Revue, která se nachází v jeho grafické péči dodnes.

Tohleto je malba!

Kývám hlavou, protože vidím, že mimozemšťan šermuje rukou před obrazem Igora Korpaczewského (KW), který podobně jako většina autorových maleb bravurně postihuje zachycovaný moment skutečnosti a současně nechává nahlížet do malířské kuchyně. Sebevědomé malířské gesto i práce s barvou v jediném rychlém tónu i ve vrstvách, vše je vidět, vše je přístupné, šťavnaté, zvláštní směs nenucené okázalosti, ale jako by se někde pod ní loupala manýra. Tohleto je malba… z přelomu století, řekne váhavě mimozemšťan, nebo odkud, když ne z ověřenosti časem, se v té šťávě bere nuda?

Jdeme dál. Ivana Lomová se věnuje zejména ilustraci. Na vystavených plátnech zkoumá fotorealistickou metodou téma člověka v prostředí města. Civilnost, která by mohla být silná, je zlomená nedokonalostí iluze v celku obrazu, a to především tam, kde se v zachyceném exteriéru skutečně objevuje nějaká postava. Detaily vybízejí diváka k přiblížení a prozkoumání povrchu malby, ale dochází k rychlému, vlastně téměř okamžitému nasycení. Není o co bojovat dalším pohledem, proč setrvávat v kašírovaném prostředí nechtěně gumových hraček simulujících syrové prostředí reality. Tak smutně sekundujících digitálním fotoaparátům.

Nakonec to není úplně špatný, že jsou to ti starší zavedení výtvarníci.

Jak to?

Můžeme si dovolit kritiku, aniž bychom se museli bát, že s malováním seknou.

A co ten Štourač?

Překvapení výstavy!

Fakt?

Bezesrandy.

A to ti nevadí, že ty obrazy vypadají jako z padesátých let? Takový starý a těžký…

… a zároveň nový a poučený. Jestli něco patří do té základní „gramatiky“ umění, pak je to znepokojení či vzrušení, které má vyvolat. Já nevím, co si s těmi obrazy počít, a jsem tím velmi znepokojen až vzrušen!

I tady je realita stylizovaná. A její únik do samostatné obrazové skutečnosti navíc podporuje ten strašný „suchý štětec“, textura ploch. Tak hrozně umělé drapérie, které jediné prý vždy vznikají podle modelu. Ale pečlivé promyšlené kompozice tvarů a barev a řetězí se, řetězí představy.

Výstava je ve svém celku spíše slabá. Ale podněty tu jsou.

To máš jak s tímhle textem.

Cena kritiky za mladou malbu 2015

Nechci se vyjadřovat v detailech k tvorbě jednotlivých finalistů Ceny. Spíše k jejímu celku a letošnímu vyznění. Cena je už zavedená, takže přestože se snad vždy objeví komentáře o její rozpačitosti po stránce komunikace či jednání jejích organizátorů, kteří zároveň tvoří výraznou část odborné poroty, upozorňuje pravidelně na práce mladých malířů, a i když nevidí všechny, vždy se tu setkáte s něčím podstatným. Namátkou zmíním předchozí ročníky, v nichž figurovali (i opakovaně) mimo jiných Denisa Krausová, Jakub Janovský, Adam Štech, Josef Mladějovský nebo Ondřej Basjuk.

Pořadatelé konstatují jako specifikum 8. ročníku soutěže Ceny kritiky výrazné prohloubení konceptuálního přístupu k malbě a zpřesnění malířského vyjádření v obraze u všech osmi finalistů, s rozšířením jejich zájmu o zdroje inspirace ve vědních oborech, sběratelství či v poezii. Hodnotí také vyspělost jejich kreslířského projevu a pečlivé práce s barvou, stojí na stránkách pořadatelské Galerie kritiků.

Pozoruhodné je, jak ostře se prohloubil konceptuální přístup v posledním roce. V předchozích letech jsme se tu ještě mohli setkat s velmi živým malířským rukopisem, který rozhodně v podstatných případech neznamenal intelektuální plochost děl (za všechny třeba právě zmínění Krausová, Štech, Basjuk). Nepolemizuji přitom s tendencí konceptualizace současného umění a tedy i malby, ale s výběrem finalistů, mezi nimiž náhle jako by, byť jediný, ten „živý“ rukopis malíře chyběl. Nahrazují ho dvě živé kreslířky, Andrea Lédlová a Adéla Součková. Dominujícím rysem je pak jakási analytičnost a systematičnost v tvorbě, s výstupy velmi jemných, téměř dekorativizujících forem. To je nejvýrazněji vidět nejen u meditativních her dvojice oceněných Ondřeje Bouška a Šárky Koudelové, ale také u Michaela Hona. Zatímco Boušek analyzuje, splétá a redukuje jazyk orientálních koberců, Koudelová vytváří ze sítě vizuálních podnětů a událostí vlastní krystalizující koberec inspirovaný strukturou minerálů, kterým vášnivě a přitom systematicky propadá jako sběratelka. A Michael Hon převrací naruby svět organických skvrn, když s jejich vnějším uspořádáním i vnitřní strukturou pracuje v rámci předem stanoveného geometrického řádu.

Vítězka letošního ročníku, Eva Škrovinová, své obrazy skládá − díky mechanismu aplikovanému na blindrámy složí plátno i s rámem do úsporné velikosti pro příruční zavazadlo. Nahodilost skladů, které se opakovaným pohybem vizuálně přenášejí na plátno (rýha, oprýskání), je osvěžující částí vtipného konceptu. Kombinace nesmyslného nápadu, technického (kutilského) zpracování a jakoby mimochodně tvořivé náhody, která nese vrstvu konkrétních odkazů na geometrickou malbu, informel i koncepty osmdesátých let, je právem působivá.

A není podivné, jak je sama instalace finalistů harmonicky vyladěná?

Jo, skoro neuvěřitelné, že se jedná o výběr toho nejlepšího do třiceti let, co se zkrátka nějak muselo do galerie naskládat, a nikoli plánovaný výběr podle kurátorského řešení prostoru…

Podezřelé.

Prve jsi říkal podivné. To je rozdíl.

Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet

To není fabule. To je fabula rasa. To se nedá napsat. To se nedá namalovat. To není něco. To není někdo. (…) To je všechno. To je akorát. To je dost. To je radost. To je jedno. To je jednota. To je plnost. To je úplnost. Všechen třpyt. Nádherná scestí. Tečka nad ypsilonem. Reálný přelud. To je skutečnost. To je samozřejmost. To je teď. Věčné teď. To není čas. Kde je čas? Někdo se ptá? Nikdo se neptá. Se neptá se. Se nedělá hluk. Se nerámusí. To je zpěv. Ticha zpěv. To není trh. To není klec. To je pták. To je fakt. To není přelud. To není vidina. To je houpací síť. To je harmonie. To je pořádek. To je řád. To není já.

Ne, to neřekl mimozemšťan, ale nikdo. Či lépe, napsal to Edward Stachura, polský básník, který usiloval spíš o to poezií být, nežli ji psát. Jenže v instalaci autorské dvojice Julia Gryboś a Barbora Zentková v brněnském Domě umění se mi vybavil právě on. Jestliže Stachura říká, že poezie je vším, jen ne básní, existuje alternativa pro výtvarné umění? Malba je vším, jen ne obrazem?

V tuto chvíli není podstatné, že poezie zahrnuje pod svou střechu i malbu. To je samozřejmost. Se nerámusí. To je zpěv. To není já. Svá individuální já autorky zdařile rozpouštějí v duchu aktuálních strategií umělecké spolupráce – jsou dvě, ale dílo je jen jedno. Nejsou tu hranice tahů, dělba práce. Autorská ega nerámusí. Spíše než obraz má vzniknout situace. Malba, organizována svými iniciátorkami, usiluje být děním i poté, co byl proces nanášení barev ukončen. Je zapotřebí vstoupit do míst, kde se to hýbe!

V prosvětleném bílém prostoru Procházkovy síně stojí mohutný kvádr, bedna převyšující člověka, jakási tmavá skříňová stěna bez dvířek. Proti ní duní dva tmavé reproduktory umístěné tak, že by mohly stát na lidských ramenou. Prostor mezi reprobednou a bednou je vymezen tmavým kobercem. Nemusíte stát přímo na něm, abyste cítili, jak bedna dunění reprobedně oplácí. Musíte se hned přesvědčit, jestli nejde také o reproduktor!

Na cestě chvějícím se prostorem odhalíte malířské nuance na monochromních plochách monolitu. Jsou to tři plátna splývající přes hranu černého hranolu. Plátna v bílém prosvětleném prostoru z dálky splývající s černí rámů oken, koberce a dalších prvků. Malby jsou tedy rafinovaně redukované na čerň pouze ukvapeností našeho líného mozku. Tady, blíže, mezi reproduktory obrazy odhalují barvy, stékání a čas. Tenké okraje formátů, kam nezatekly všechny barevné vrstvy, štěkají oranžovými tóny po hlubokých plných sametových plochách. Není to Rothko. Nemusíte plakat. Mohla by se tu na podzim lisovat jablka? Přesně tady, uprostřed, mezi tlakem obrazu a zvuku?

Minimalistické malby dvojice Zentková – Gryboś se podobně jako na předešlých výstavách (Chvíle / OFF/FORMAT; Jak se věci mají / Galerie Půda) spojují se zvukem, s výrazným emocionálním hybatelem, v jehož součinnosti jsou vlastně permanentně dokončovány (= permanentně tvořeny). Performují se.

Není zvláštní, že si malba nevystačí bez hudby? To už budeme poslouchat soundtreky nejen z filmů, ale i z výstav?

Jistě by to nemělo vypadat jako malba, ke které si pouštíme nějaký podkres. Obojí je součástí „situace“. Předkládaného dějového zážitku. Díky zvuku vysílanému proti pomalovanému plátnu toto začne jasněji i v divákově hlavě fungovat jako reproduktor. A ejhle, on to přeci reproduktor je! Není to nakonec naopak? Není malba tím silnějším reproduktorem, který rozechvívá blány beden naproti a nechává si tak vracet cosi jako ozvěnu?

Příliš didaktické? Polopatě?

Pořád otevřené.

Praví se v textu k výstavě, že hudba vznikla snímáním hluku prostředí právě v těchto místech. To zní dobře, nic navíc, nenosím dříví do lesa, jen zesiluji siločáry, siloplochy. Ale proč tam zní potom ta kytarová linka? Je výrazná! Silnější než šaliny a auta a šum rozhovorů, chrchlání, nadávek a vyznání, které se jinak stírají v čistý ambientní monochrom.

Buď jak buď, všimni si těch oranžových kabelů.

Těch od repráků? Potřebujou šťávu, to je jasný.

Jako by vytekla z okrajů těch maleb…

Malba je vším, jen ne zarámovaným obrazem.

 

Uvidět, prožít… (4 pojetí figury). Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 31. ledna – 12. dubna 2015.
Cena kritiky za mladou malbu. Galerie kritiků, Praha, 12. února – 15. března 2015.
Julia Gryboś, Barbora Zentková: Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet. Dům umění města Brna, 11. března – 5. dubna 2015.