TOMÁŠ KLÁŠTERECKÝ: Mrazem jsme přišli k sobě

…dálkou slov přioděni / jinak nazí…

 

Osudem mnohých básnických sbírek je, že se jim dostane méně pozornosti a reflexe, než by zasloužily. Důvody jsou mnohé a jsou v tomto okamžiku nepodstatné. Kláštereckého Čas popeleční je sbírkou, která neohromí metaforami, básnickými figurami či jinou formální dovedností, přesto se jedná o sbírku navýsost působivou. Přímočarost ve vztahu ke světu i k sobě samému, senzitivní pozorovatelství, porozumění těm, kteří „nedoběhnou“, „nekvalifikují se“ – to vše společně s úspornou básnickou řečí, zámlkami, prodlevami, nedořečenými verši, city či příběhy vytváří celek, který neztrácí přitažlivost ani opakovaným čtením.

 

 fragment 1

 

 

/ / /

Skutečná láska,
skutečná snaha,
skutečná bolest.

Hladil mráz,
řezal
a zase hladil,

na zastávce u léčebny
v Černovicích.

Obyčejně až po roce
boty skutečně padnou...

 fragment 2

 

 

/ / /

Na konci světa bude duha

A hnusák, co Tě na vánoce
            před x lety
                        osahával u rybárny
bude v probuzeních
milosrdnější
než všechny ženy,
            které někdo
naučil plakat…

Na konci
světa,
kde běží filmy
            už týden po premiéře

a než přilneš,
            jsou plakáty přelepené
                        pro jistotu dvakrát
co zastavení.

Měl bych.
            Měl bych odpustit,
                        vím, že bych měl!

Ale když
do řeky se vrátily ryby,
            louky se u nás pořád sečou
                        a první křížek na spolužáci.cz
vyvolaný
podle abecedy…

Na konci světa bude duha,
krásná
jenom mládím.

 

 

 

/ / /

Je prosinec,
    29 let;
bojím se...
ve třetím patře na Macandě,
    bojím víc
    než Jarek Nohavica;
jako když Ťoma, kamarád,
        velký Armén
        v malém těle
bál se
hrnků přetékajících,
    snad, že je nedonese...

Po okraj dolité hrnky,
    čajem,
    kávou černou;
Od Karabachu po Berlín,
mezi Duklou
    a Závodem míru,
po okraj příliš dolité hrnky
úzkost přinášející...

I Klára Nováková
    o milost tady prosila
„zachraň mě Ťomenko!
    Zachraň mě...“

Bojím se...
    bojím víc
    než Jarek Nohavica;

v ulicích po okraj příliš
            dolitých,
čím jen to, Ťomenko,
    čím jen to přetékáme..?

 fragment 3

 

 

/ / /

Se třemi zastávkami
            20 minut od nádraží

a od televizoru Rubín – Tesla
            minut víc než devadesát

            poprvé ochutnala
            co nejedla nikdy s majonézou;

mezi světly a lidmi
poprvé
            čemu vyhýbala se dosud
                        ochutnala;
daleko od všeho,
            čemu rozuměla naposledy.

Mají úzkost babičky
            v obchodních centrech
když ocitnou se znenadání
            mezi světly a lidmi;

            pro příliš usebrání
                        mají úzkost…

Bez přestávky minut víc než devadesát

            od všeho,
                        čemu rozuměla naposledy…

… kde ruce třesou se
            minulost bolí
a vědomí rozechvěje se
                        kam nepatříme už…

fragment 4 

linka

 

běžcům

/ / /

Že návraty jsou vždy kratší
            než cesty tam
a další bolesti
            vím od běhání.

Osm let utíkám už z práce
            tou cestou domů zpět

z České Třebové musel jsem vždy
            oklikou k nám do vsi
            aby to nebylo moc krátký
            aby to ještě nekončilo,

cyklostezku z Letohradu do Ústí
            tolikrát jsem zdolal
            že když po letech projíždím tudy
vím,
            která lávka stála první přes Orlici
            a od kdy mají Na Červené
                        králíky pod zámkem…

Jednou jsem během pokřtil
            i rovinu z Hradce do Pardubic,
ale když trénoval jsem na maraton
            vystupoval jsem v Chocni z vlaku
            a s batohem běhal do Třebové
pro všechnu milost Feidippidésovu
            dokud na Bezpráví
                        nezastavil se čas…

Teď běhám v Brně
            z Řečkovic do Bohunic
a to je dál
            než mezi všemi městy
                        která mě kdy spojovala

přes Bystrc
            pro jednu bolest
                        o tolik dál…

„To není umění, když Ti to běží,
            ale
            když to nejde…“
říkal Míra Vítek po kvalifikaci na Zadově…
„když to nejde…
            a co teprve pak?
            „Pak teprve
ukáže se …“

Jsou cesty zpátky vždy kratší
            než cesty tam…

Míra Vítek
            tehdy nedoběhl
            nekvalifikoval se
Pro všechnu milost Feidippidésovu
            dnes ještě zapadá
                        slunce nad Zadovem…

To není umění
            když to běží

ale co potom...?
            před čím pak utíkat?

Pro všechnu milost
Feidippidésovu
            maraton byl to poslední
            z čeho měl jsem
ještě respekt

            snad…

 

 

/ / /

Nejsme si sami;
            víme to ještě,
            nejsme sami.

Co v chrámu,
            to i v srdci schází;
dálkou slov přioděni

            jinak nazí…

fragment 5

 

/ / /

Až cestou zpátky
se ojínily kopce.

Mrazem
jsme přišli k sobě
jako včera;

a chtěli zase
ještě chvíli;

až cestou zpátky;
zpátky domů;

kopce se mrazem
ojínily…

fragment 6

Tomáš Klášterecký (1981) je básníkem, běžcem a sociálním pracovníkem. Žil v Dlouhé Třebové, České Třebové, Ústí nad Orlicí, v Pardubicích, v Brně a toho času pak v Židlochovicích. Vystudoval obor železniční doprava a přeprava a posléze sociální práci na VOŠ a SOŠ Gustava Habrmana v České Třebové. Absolvoval psychoterapeutický výcvik PCA (Diakonie CČE). Ještě během studia začal pracovat s uživateli návykových látek a v adiktologických službách pracuje na různých pozicích doposud. V roce 2014 mu nakladatelství Dauphin vydalo prvotinu Čas popeleční, ze které jsou vybrány zde publikované básně (kromě poslední básně z rukopisu).

 

fragment 7