Tato recenze se jmenuje stejně jako kniha Stoletý stařík nejen kvůli stovce

Guyla Hembach, pohled do instalace, foto: archiv Galerie TIC Brno Tatrahundert, pohled do instalace, foto: archiv Galerie TIC Brno Tatrahundert, pohled do instalace, foto: archiv Galerie TIC Brno Tatrahundert, pohled do instalace, foto: archiv Galerie TIC Brno Tatrahundert, pohled do instalace, foto: archiv Galerie TIC Brno

Projekt Tatrahundert by se mohl jevit do značné míry jako paradoxní – můžeme jej označit za skvělé dílo Svätopluka Mikyty doprovázené slabou výstavou. Odpovídá však konceptuálním strategiím, v nichž jsou konkrétní díla participujících umělců potřebná, ale podružná.

Beru do ruky velký kuchyňský nůž, krájím chleba. Na rozdíl od ostatních nožů je jeho čepel klenutá nikoli konvexně, ale konkávně, jako při srpovitém ubývání měsíce, ujedená apetitem brousku, který se projeví až po desetiletích. Pronikající čepel uvolňuje vzdechy měkké střídky, chléb je čerstvý, vytváří to kontrast mezi ním a nožem, mezi mladou současností a historií. Ale jistě si dokážeme představit i docela mladý nůž a starý chleba. Ostatně v určitém okamžiku, kdy si můj praděda tímto nožem zakrojil historicky první krajíc, mohl být, čistě teoreticky, nůž dokonce mladší nežli krájený chléb, a jestli ne skutečným časem, pak viděno uživatelsky – použitím nového dosud nepoužitého nože na čtyři dny starou ojídanou patku. Babička například vůbec čerstvý chléb nejedla, nechávala ho uležet. Ale mám se stydět, když si krájím třetí čerstvý krajíc k snídani? Ještě za války, byl vyhlášený zákaz vycházení a mlynáři měli zákaz ulejvat mouku místním, vzpomínala babička, vyrazila její maminka trochu mouky přeci jen vyloudit, rozumí se večer, za tmy. Děcka se o mámu bály. Čekaly. Pak najednou máma v kuchyni, udýchaná, vytahuje je z chalupy do prosincového bláta. Sbírejte, honem! Chudák totiž těsně před domem upadla a v bídě vymožená mouka se vysypala na ulici. Nebyla to pěkná mouka, ale byla aspoň nějaká. Já bych bez googlu chleba neupekl, a ani s googlem to není jisté. Přesto teď sedím ve stejné kuchyni, ve které seděl před osmdesáti lety můj praděda, a jeho nožem i jeho gryfem krájím chleba tak, abych příčný řez bochníkem vedl na hrudi v úrovni srdce.

Podobnou příležitostí popovídat si s mrtvými, jakou mi nabízí příprava snídaně, nabízí také výstava Tatrahundert. Tatrahundert má všechny předpoklady být dobrou a úspěšnou výstavou. Nejen pro storočím rozkročený dialog mezi mrtvým malířem a současnými umělci, nejen pro vnucující se stoletou historickou expedici našimi rozhodnutími a činy, ale také pro socio-environmentalistický rozměr události, jasnou a přitom otevřenou myšlenku a vzdor konceptualistickému pojetí neoddiskutovatelnou romantičnost. Přestože výstavní projekt toto všechno skvěle naplňuje, div se člověk nezačne bát vypočítavosti, výstava už zdaleka ne tak.

Co se vlastně stalo? Slovenský umělec Svätopluk Mikyta objevil a zakoupil v antikvariátu v Banské Štiavnici skicář obsahující akvarely a perokresby tatranské krajiny, které vytvořil za svého dvouměsíčního pobytu v roce 1916 Gyula Hembach, zotavující se v Tatrách ze svého zranění nabytého v řežích světové války. Mikyta pak v roce 2016 oslovil celkem patnáct současných umělců z Česka, Slovenska, Maďarska, Rakouska a Švýcarska, aby na den přesně po stu letech následovali Hembachovy kroky tatranskou krajinou a na místě reagovali na přidělenou Hembachovu skicu. Umělci byli dokonce ubytovaní ve stejném hotelu a pokoji jako pronásledovaný.

Na Hembachových skicách nic tak zásadně strhujícího není, kromě času, před kterým se skláníme a který nás vzrušuje. Jeho skici rostou díky kontextu, do něhož ho zasadil Svätopluk Mikyta. A v rámci něho i díky čisté jednoduché instalaci. Naopak práce současných umělců se v daném kontextu už rodí, takže ten je jejich součástí, a instalační diktát konkrétní výstavy v galerii TIC je pro jejich vyznění, řekněme, velmi diskutabilní. Slabinou je zřejmě ambice výstavy ulovit co nejvíce pokémonů jednou cestou.

zdvojení

Hembach nevytvářel obrazy pro výstavu, umělci ano. Tomuto vstupnímu rozdílu se nelze vyhnout, proto ani nemůže být terčem kritiky (přijmeme-li koncept jako takový). Organizátoři se však přesto pokoušejí tento rozdíl smazat. Činí tak prostřednictvím instalace fotografií, které mají být každému z umělců skicami. SD-karta fotoaparátu jako současná alternativa uměleckého skicáku, rychlé dokumentační médium, je sama o sobě samozřejmě platná úvaha. Skřípe až v celku výstavy. Ta se snaží být polopaticky přímá zařazením fotoskicáků, ale zároveň je nepovažuje za dostatečný výstup, takže k velkoryse instalovaným skicám doplňuje „výsledná díla“.

Dobře, proč neukázat, že umělec nějak vidí, viděné zaznamenává a někdy možná teprve z toho záznamu vzniká finální dílo? Ale proč jsou potom v instalaci tyto složky tak disproporční? Zatímco v první části má divák přehledně odděleně naservírované bloky fotozáznamů jednotlivých umělců, ve druhé části se instalace prostupují, vzájemně do sebe zasahují, navozují lichý dojem rozpracovanosti, společného ateliéru, v němž se právě něco děje. Rozumím, že banální linii „skica někde v koutě, dílo na podstavci“ s chutí měníme a přehodnocujeme (ostatně stalo se tak nesčetněkrát), jen mám pocit, že se pak výstava toho pokouší říct či tematizovat příliš mnoho. Ztráta těžiště výstavy nabourává divákovi čtení.

Samozřejmě, i to jsou současné strategie umění a výstava si zřejmě vytyčila za cíl je formulovat v kontrastu k těm sto let starým. Ale stejně jako ty sto let staré strategie zde nejsou přítomné (Hembachovy skici v rámečcích takto číst nelze), neexistuje ani žádný jeden současný instalační přístup, umělec i kurátor vždy volí vlastní způsob vizualizace. Bylo i na autorech projektu Tatrahundert, aby akci co nejlépe vizualizovali pro diváka.

V patnácti lidech s patnácti různými přístupy to je vždycky oříšek a nebezpečí, že jedno dílo rozloží druhé nebo rovnou celek. Přijmout pak rozklad celku jako vstupní strategii je stejně tak vděčná jako běžná a laciná berle.

Výsledkem je podivné zdvojení. Skici nenadchnou ani nevtáhnou. Hledat drobné nápady a postřehy mezi desítkami nevyhraněných záznamů ve formátech 9 x 13 centimetrů je v době, kdy tuny podobných snímků chrlí denně každý druhý a každý třetí dělá co chvíli prezentaci svých fotek z nějaké cesty, z nějakého nevšedního pobytu, všední a neúnosné. Na druhou stranu monolit takového záznamu, který by jako těžiště výstavy mohl mít svoji váhu, je rozbíjen už několika odlišnými autorskými přístupy ke skicám – videoperformance, videoinstalace – a nakonec i teatrálně řešeným skladem či dílnou finálních prací. Vida, skici a díla – jedno bez druhého by ve výstavě nabylo nesouměřitelně silnějšího výrazu i při zachování jsoucí instalace.

vědět a vidět

Proč patnáct umělců? Jestliže bylo ve skicáři patnáct datovaných skic, je to jasné, čistý koncept. Ale dovolím si otázku: oč by byl výsledek slabší, kdyby akci realizovali tři nebo čtyři umělci, anebo Svätopluk Mikyta sám, přičemž by mohl/i reagovat na jakoukoli skicu nebo na všechny? Bylo by to slabší o populární hledání paměti střední Evropy? O mezinárodní rozměr? O grant? Anebo naopak – výstava patnácti umělců by si zasloužila větší prostor, její expozice v malé galerii přeci nemusela zahrnovat všechny zúčastněné. Strategií je milion a někdo říkal, že recenzent tu není od toho, aby vymýšlel nové, lepší, než jakou je schopen číst v recenzované výstavě. Nemá prý radit autorům. Naštěstí se nám slohové styly prostupují stejně jako umělecké disciplíny a média, takže pryč s tím.

Možná měli účastníci akce vytvořit také jen svou formu deníku a prodat nebo podstrčit ho do nějakého antikvariátu, aby jej pak po sto letech mohl najít zase někdo jiný, a sociálně-historicko-geografický rozhovor protahovat do neuzavřené budoucnosti. Celý projekt pak komunikovat jen tiskovou zprávou. Mikytův počin by zůstal stejně silný a funkční, protože jeho význam se z největší části exponuje přijetím konceptu a skutečným pobytem umělců na inkriminovaném místě – konkrétní vizualizovaný výsledek jejich pobytu je sice potřebným, ale vedlejším efektem. Význam ani vyznění Mikytou naplánované události by neovlivnilo, ať už by umělci udělali cokoli. Divákovi vlastně postačí přečíst si text o tom, co se dělo – od nálezu deníku, po samotný pobyt a případně jeho výstup. Nic dalšího, co by tento úvodní zážitek z textu předčilo, už na výstavě stejně nepřijde.

P. S.: Další krásnou možností by bylo, že už i skicář a celá osoba Gyula Hembacha jsou smyšlené, že jsou od počátku Mikytovou mystifikací. Autor by se sice více přiblížil hrdinovi románu Stoletý stařík, ale fungovalo by to stejně. Ani snad nelze pevně říci, jestli by to oslabilo nebo spíše posílilo romantický étos celé akce.

Tatrahundert, Galerie U Dobrého pastýře, TIC Brno, 3. srpna – 8. října 2016.