Když si DOX čte pod lavicí

Budova Centra současného umění DOX. Foto: archiv DOX

Připomenutí diskuze, která vyvřela na začátku letošního roku v souvislosti s (ne)udělováním grantů v oblasti kultury. Klíčem je zřejmě pravidlo úplné výměny grantové komise, které s sebou nese přerušení kontinuity městské podpory, ale také otázka vlivu magistrátu na rozhodování komise.

Centrum současného umění DOX neuspělo v grantovém řízení. Pražský magistrát tím vysílá signál o jeho nepotřebnosti, přísně řečeno. Nebo mírněji: dává najevo, že prioritní zájmy města jsou jinde, konkrétně ve Společnosti Jindřicha Chalupeckého, v Museu Kampa – Nadaci Jana a Medy Mládkových a v organizaci CZECHDESIGN. Žádnou další žádost grantová komise nedoporučila.

Samozřejmě, granty nelze nárokovat a DOX je soukromá instituce hospodařící s úctyhodným rozpočtem, z něhož i v dobách největší štědrosti kryly městské a státní dotace maximálně dvacet procent. A ani toto rozhodnutí grantové komise neznamená, navzdory různým poplašným zprávám, konec DOXu. Magistrát odmítl udělit víceletý grant, ale v letošním roce instituce čerpá ještě pravidelných sedm milionů z předešlého období a může požádat o udělení jednoletého grantu na rok 2018. A v posledku by si snad poradila i sama, odkázána na vstupné, komerční pronájmy, akcionáře a podporovatele, mezi něž patří i Karel Janeček nebo Zdeněk Bakala.

Každopádně kontrast mezi předchozí štědrostí a dnešní nulou je zarážející. Otázka, co za tím je, nás přivádí k úvaze o roli grantů, o jejich strategickém významu a kulturněpolitické odpovědnosti magistrátu. Z vyjádření komise totiž vyplývá překvapivě konkrétní vychovatelský záměr. Jde o výzvu k přehodnocení současné politiky DOXu s tím, že pokud bude stávající program, už nyní vzdor neúspěchu v grantovém řízení hodnocený jako úctyhodný, nově odborně personálně zajištěn, bude to důvod pro obnovení dotace.

Vizuální umělec Pavel Sterec ve svém videodokumentu zveřejněném před rokem na Artyčok.tv nahlíží na sedmimilionovou dotaci ročně pro DOX jako na „příliš velký podíl všech prostředků přerozdělovaných na živá umění“. Argumentuje mimo jiné výroky majitelů centra, jimiž se ostře vymezují vůči „těm, co se pohybují ve světě výtvarného umění“, vůči „mikrovesmíru kurátorů“, a jimiž tak nepřímo sdělují, že „vytvářet program centra současného umění by měl někdo, kdo se v umění vůbec nepohybuje“.

Podle Marka Pokorného, jednoho z pěti členů grantové komise, bylo vše v pořádku, dokud bděl nad DOXem Anděl. Umělecký ředitel centra Jaroslav Anděl ale skončil před dvěma lety. Zatímco komise a část odborné veřejnosti kritizuje nynější odborné bezvládí, Leoš Válka, zakladatel a dnes umělecký šéf instituce, považuje poslední dva roky jejího fungování za nejlepší v historii. Což dokládá stále rostoucí návštěvností, první cenou za inovace ve vzdělávání Eduína 2016 či oceněním výstavního projektu Skvělý nový svět, který byl doporučen britským časopisem Aesthetica jako třetí nejzajímavější výstava loňské sezóny ve světovém kontextu.

Příznačné přitom je, že právě projekt Skvělý nový svět uvedl Marek Pokorný jako konkrétní příklad výstavy „na vodě“, bez ambicí hlubšího ponoru do problematiky.

Svou kritickou skepsí k odborníkům autisticky uzavřeným v jejich odborném kruhu se Válka netají: „Je tady třída expertů, která si myslí, že ví, co je správně. Už tohle je problém.“ Argumentaci odbornou nedostatečností a nízkou kvalitou výstav odmítá jako tvrzení proti tvrzení. A podotýká, že až dvě třetiny výstav centra jsou převzaty z jiných, často zahraničních galerií, nebo vytvářeny ve spolupráci s různými externími kurátory či odborníky mimo oblast výtvarného umění. Právě v této pestrosti vidí DOX, na rozdíl od svých kritiků, šanci zodpovědně pojednávat aktuální společenská témata zasahující do rozdílných oborů.

Lze se vůbec shodnout? Všichni mnou dotazovaní, včetně členů grantové komise, se shodují vlastně jen v tom, že DOX je významnou institucí „zprostředkovávající důležité umělecké pozice a uměním reflektovaná aktuální společenská témata“.

Osobně jsem se tu setkal jak s výstavami řídkými, tak s těmi vynikajícími a inspirativními, jak už to bývá u jakékoli podobné instituce. V celkovém měřítku je ale pozice centra na české galerijní mapě aktuálně nezastupitelná. A snad i Praha si to uvědomuje.

Když už jsme personifikovali Prahu, můžeme personifikovat i ostatní hráče. Takže DOX si při vyučování čte pod lavicí. Je to samozřejmě také forma vzdělávání, díky které svede o přestávkách spolužákům vyprávět trochu jiné, možná i zajímavější historky než učitel při hodině. Ale když už vynakládáme veřejné prostředky na systém edukace, chceme ho přimět ke spolupráci přímo při výuce. Učitel-magistrát přemítá, že požadavek aktivní účasti nemůže být žákovi na škodu, ostatně vždyť mu nějak rozšíří i pohled na knihu pod lavicí. Ale zároveň musí někdo dohlédnout na to, aby mu tu zabavenou knihu učitel po hodině vrátil, zvlášť, když mu o přestávkách to vyprávění tak jde a má početné, vděčné publikum, které občas dá za další příběh i svačinu.

Článek byl původně napsán pro Salon, kulturní a literární přílohu deníku Právo, a otištěn ve vydání 19. ledna 2017.