Počteníčko: Sbírání vlny

Foto Linda Smith Bianucci

Poetické vzpomínky drsné rockerky Patti Smithové na dětství strávené v městečku Deptford (New Jersey) v padesátých letech.

Z okna bylo vidět pole. Živý plot z velkých keřů rámoval můj výhled. Plot byl posvátný – jako pevnost duše. I pole jsem uctívala, pro jeho lákavě hebkou trávu a výraznou křivku jeho povrchu.

Za polem, napravo, byl ovocný sad, nalevo bílá stodola se slovy Hoedown Hall napsanými nad vraty. Tady jsme se potkávali o nedělních večerech a tancovali na melodie houslí, když přijel potulný hudebník.

Později večer po koupeli mi matka učesala vlasy, já odříkala své modlitby a pak mě uložila. Počkala jsem, dokud dům neutichl. Potom jsem vstala, vylezla na židli a odhrnula závěs a pokračovala ve svých modlitbách; bloumala jsem myšlenkami, abych pozdravila svého Boha.

Za jasných, magických nocí jsem někdy zahlédla pohyb v trávě. Jako záblesk letící bílé sovy nebo obrovská křídla nočního motýla, jak se skládají a rozkládají jako středověký hábit. Jednu noc mi ale došlo, že jsou to lidé, lidé, jaké jsem ještě neviděla, ve zvláštním prastarém šatu a kloboucích. Zdálo se mi, že vidím bělobu jejich čepců, a někdy i ruku, natahující se, osvětlenou měsícem a hvězdami nebo reflektorem projíždějícího auta.

Ráno pole zářilo, pokryté tisícem divokých květů, které jsme sbírali a zaplétali do věnců. Uprostřed pole stála černá stodola obydlená netopýry. Kdysi dávno vyhořela, ale teď se tyčila uprostřed planiny jako obnošený cylindr, který by nosil jenom člověk krajně odvážlivý nebo naprostý zoufalec.

Míjeli jsme stodolu při našich procházkách, můj bratr, sestra a já. Byla jsem nejstarší a naše nejmladší ještě nebyla na světě. Chodili jsme do centra městečka, kde jsme vždycky vyšplhali na kamennou zeď, která jako matčina náruč objímala Hřbitov přátel. Pod mohutnými ořešáky odpočívali bratří a i za dne hřbitov působil jako nejklidnější a nejtišší místo na celém světě. Potahovali jsme ze stébel trávy, která jsme natrhali v bažině, a zabaleni v obřadním sladkém vzduchu jsme hodiny rozmlouvali, aniž bychom vydali hlásku. Tyto chvíle nás naplňovaly radostí; svazky radostí, které mě pořád těší číst.

Poskakovali jsme domů a mávali na všechno, co nás zaujalo. Na starého pána prodávajícího střevle. Na říčku, která byla dost široká, aby dokázala dotéct až do velké řeky Delaware. Na místní zbrojovku, radnici a Thomasovo pole, které nás zdravilo, jako by nás volalo našimi jmény.

Běželi jsme loukou, kde jsme se potkali s kamarády. Někdy jsem jen tak padla do trávy a koukala na nebe.

Jako by všechen svět byl vykreslen nahoře v oblacích. Vytržena ze smíchu dětí kolem jsem se ocitla v klidu a tichu, které jsem tak toužila si osvojit. Dole u země mohl člověk slyšet zrno, jak získává tvar, nebo duši, jak se skládá jako kapesník.

Věřila jsem, že tam jsou, lidé v hábitech. Slyšela jsem je tu a tam, jak mumlají a pohvizdují, tlumeně, jako by za stěnou z bavlny. Slyšela jsem je, ale nedokázala jsem porozumět jazyku, kterým mluvili, ani melodiím, které si broukali.

Když jsem se vrátila zpátky, všechno bylo jako předtím. Běžela jsem a připojila se k ostatním. Hráli jsme na sochy a král vysílá své vojsko, a když jsme měli dost kuráže, vlítli jsme do stodoly a vyráběli pro netopýry lízátka ze smůly. Když jsme navečer přecházeli ulicí směrem domů, nikdy jsem se nezapomněla uklonit posvátnému křoví na obzoru.

Jedno odpoledne mě poslali do města samotnou. Byla jsem celá rozrušená: chtěla jsem se zeptat starého muže se střevlemi, kdo jsou lidé v polích. Děti se ho bály, působil posvátně, věčně. Nejstarší člověk v nejstarším domě, v rozpadlé chatrči nabarvené načerno, schované na zarostlém pozemku. Na střeše byl nastříkaný nápis NÁVNADA. Tady sedával za každého počasí, ve svých montérkách, s dlouhými bílými vlasy a vousy, hlídal svět a hrob své ženy pochované ve stínu za domem.

Stála jsem vedle něj. Ani nevím, jestli jsem svou otázku vyslovila – moje mysl mihotala všemi směry a nespolupracovala s jazykem. Ale věta nebo dvě z mých úst asi unikly. Naklonil hlavičku dýmky, a aniž by otevřel oči nebo pohnul rty, odpověděl:

Jsou to sběrači vlny…

Dále jsem se neptala. Zdálo se to tak křehké, příliš důležité. Vylétla jsem a skoro zapomněla pozdravit… Otočila jsem se a v běhu mu zamávala, otevřel oči a jeho pohled se setkal s mým. Jako by obsahoval něco, co lze nazvat jen vznešeností.

Neměla jsem ponětí, kdo jsou sběrači vlny, ale znělo to úctyhodně, jako zaměstnání, které bych mohla dělat. A tak jsem byla vždy na stráži. Za každého počasí. Večer jsem vždycky odhrnula závěs a lehla si na postel. Nemohla jsem usnout a zabavovala jsem se tím, že jsem jim dávala jména a světlem kapesní baterky vykreslovala jejich hábity, boty a oblaka, které nazývali svým domovem.

A obraz sběračů v ospalém poli mě vtáhnul do spánku. Bloumali polem, sbírali vlnu do kožených vaků, chomáčky zachycené v trní, vytržené z ovčích hřbetů. Chomáčky vlny zamotané a nadýchané jako myšlenky, letmé, nahodilé, hnané větrem, a přesto zachycené ve větvích keřů. A já se mezi nimi procházela, bodláčím a trny, s úkolem o nic méně výjimečným než zachránit unikající myšlenku, jako chomáč vlny z hřebenu větru.


Patti Smith: Sbírání vlny. Nakladatelství Dokořán, Praha, 2012. Přeložila Lydie Kárníková.


Patricia Lee Smithová (*30. prosince 1946 v Chicagu) je americká hudebnice, spisovatelka, výtvarnice a lidskoprávní aktivistka. Pochází z rodiny Svědků Jehovových, v mládí ji ovlivnil buddhismus i poezie Arthura Rimbauda. Byla zpěvačkou skupiny Blue Öyster Cult, v roce 1974 založila spolu s českým emigrantem Ivanem Králem soubor Patti Smith Group, jehož alba Horses a Radio Ethiopia výrazně ovlivnila vznik punkového hnutí. Je držitelkou americké Národní knižní ceny, čestného doktorátu univerzity v Parmě a Řádu umění a literatury udělovaného francouzským ministerstvem kultury.