Počteníčko: Sovětské písemnictví

Vincenc Červinka na karikatuře Hugo Boettingera

Pozoruhodným dokumentem doby je ukázka z rozsáhlého pojednání Vincence Červinky, kriticky se vyjadřujícího o úrovni literární tvorby ve Stalinově impériu.

Je dávno známo, že až na několik málo výjimek nová sovětská beletrie nemá oddaných a ochotných čtenářů, i když je kritikou vynášena a reklamována, ano i kupována dobrovolně i nuceně. Naproti tomu vždycky se čtli hltavě klasici, v posledních letech pak poptávka po nich stoupá bouřlivě, když nové proudy ve vládě s nich sňaly klatbu a doporučují se samy, od té doby, co převládly jiné názory i na ruskou historii, na národ a vlastenectví, na pojem vlasti atd. Převládly? Byly úředně předepsány. Již Maksim Gorkij v poslední době svého života s tím začal, maje dobrý nos, a doporučoval mladým literátům-začátečníkům čísti klasiky, neboje se naznačovati takové samozřejmé pravdy, jako že Puškin konec konců je větší básník, než Majakovskij, že u Lva Tolstého se literární dorost naučí líp, jak psát, než třeba u Gladkova, nebo Borise Pilňaka. Sovětský čtenář, i průměrně vzdělaný a polovzdělaný, u ruských klasiků, u předválečných autorů třeba druhé a třetí řady vyciťuje lidský obsah, osobní teplo a kouzlo, jež chytá za srdce. To právě schází skoro napořád sovětským novým spisovatelům, kteří do varu přicházejí jen uměle, když ve svém propagačním řemesle literárním se povznesou k několika odstavcům zaníceně agitačním, aby získali pochvalu kritiky. Tato oficielní kritika pak žádá napořád a zejména cení absolutní přesvědčení o ovládání absolutní pravdy. V tom je podle ní definitivní a nesporné rozřešení všech životních problémů, všech životních a uměleckých pochyb.

Takovými a podobnými pokyny již od let strana komunistická ústy svých nejvyšších autorit zpracovává svůj literární dorost, nový spisovatelský „aktiv“, a zároveň mu tedy nejnověji radí — „učit se u klasiků“. Dobře a vtipně poznamenal nedávno liter. kritik (emigrant) Vlad. Chodasěvič, býv. liter. tajemník M. Gorkého, že tyto rady nejsou, než „přežitek předrevolučních inteligentských pojmů“. Nejsou dobře promyšleny, neboť mladí čtou a opět čtou staré, avšak kulturního dědictví nemohou si osvojiti, naopak zřetelně se odklánějí od složitého k prostšímu, od těžkozrnného k lehčímu. Z vysoké úrovně Puškina, Gogola, Dostojevského klesají v nejlepším případě na úroveň takového Nadsona, Gorkého a jiných beletristů-národníků. Místo hutné povídky klasické úrovně svedou nejnadanější z nich nejvýš nějaký malebný obrázek ze života, prostředně slušný, není-li náhodou zatížen agitační tendencí. Proto se tak rozmohla v posledním desítiletí tzv. „očerkistika“ (od slova „očerk“, tj. črta, obrázek), pojem, který až nejpřiléhavěji bychom mohli přetlumočiti slovem „kukátkářství“, jak je pěstoval populární lidový spisovatele moravský Václav Kosmák (1843—1898). Jenže jeho výchovná tendence katolická je nahrazena u těchto sovětských „kukátkářů“ tendencí socialistickou. Oficielní kritika sovětská (a jiné není!) to vysoce cení, říká tomu socialistický realismus, vidí v tom znamenitou úroveň.

Při nejlepší vůli víc se nemůže naučit sovětský literární dorost u svých klasiků. Neboť ve své nové komunistické výchově nemá potřebných mozkových buněk, aby nahlédl a vychutnal rozumovou a mravní autoritu starých. Zmíněný Vl. Chodasěvič kousavě dodává, že většina mladých literátů sovětských se cítí být povznesena nad svoje klasiky, kteří teprve hledali pravdu a nenašli ji, kdežto oni tu pravdu dávno znají, oni ji získali a nadřeli ve svých školách, v hodinách „politgrámoty“ (t. j. politické výchovy) jako násobilku. Pravda, většině z těch klasiků přiznává dnešní vzdělaný literát osobní počestnost, chválí je, jak dovedli kriticky usvědčovat starý feudální stroj, jak byli v nitru svém buřiči, revolucionáři, ale nanejvýš si povzdychne shovívavě, že byli nesmělí revolucionáři, že nedovedli vzít věc pořádně do ruky jako velký Lenin, a hlavně jako vůdce Stalin…

Shrneme-li, sovětský spisovatel má se za oprávněna dívat se svrchu na všecky své předchůdce. Je lepší než oni, je nad ně nesrovnatelně bohatší svým ustáleným světovým názorem, jenž všecky problémy již definitivně rozřešil, a to vědomí mu dává pocit štěstí! Tak dlouho mu předepisovali úředně bodrost a optimismus, až se do toho vžil: patří přece k vládnoucí třídě, jest uznaný hlasatel světlé budoucnosti. A ta budoucnost je téměř již dostižena, jak ho přece denně ujišťuje komunistický tisk, a jiného nečte, jiný mu nepřijde do ruky, jiného prostě není! V nové sovětské ústavě, kterou vypracoval a lidu dal roku 1937 velký vůdce Stalin, není sic výslovného odstavce, který by všecky občany Sovětského Svazu prohlašoval za šťastné lidi, nejšťastnější na světě, ale ten odstavec tam není jen proto, že se to rozumí samo sebou. Jedním slovem: Sověty jsou blažená říše, a mladý sovětský literát se přece učil odjakživa, že za komunistického režimu všecky uměny se dočkají nebývalého rozvoje, pyšného rozkvětu, jak je samozřejmo v říši blažených. A to blaženství je za dveřmi, a schází-li snad tu a tam ještě nějaká maličkost, jsou tím vinni jen oni vnější a vnitřní nepřátelé Sovětů, ale s těmi se dnes či zítra definitivně vypořádáme, a pak nastane nerušený ráj… Tak věří pevně mladý sovětský literární dorost a ani nepozoruje, kterak individuální tvorba umělecká (tedy i literární) se ponenáhlu nahrazuje resolucemi, šablonou. A že nad tím literárním rájem čím dál ostřeji sviští bič popoháněčů, komandantů. Ještě dobře, že než dopadne ten bič na citlivá záda, tak mnohý sovětský literát se zalkne vlastním štěstím.

Pro čtenáře, kteří přec jen můj střízlivý posudek by považovali za trochu přehnaný, jako ilustraci snad dosti přesvědčivou ocituji jen tucet z několika desítek titulků statí „Litěraturné gazety“ za jediný poslední rok (1937): — „Zaveďte bolševický pořádek!“ — „Zrevidujme literární kádry!“ — „Čekáme knihy o hrdinství španělských bojovníků!“ — „Vyrovnejte se po bolševicku se spisovateli mimo strany.“ — „Napravujme svoje chyby a omyly!“ — „Zvýšit odpovědnost spisovatelů-komunistů!“ — „Zvyšme bolševickou bdělost!“ — „Nutno zlikvidovat všecky škůdce.“ — „V písemnictví musí se obrážet nádherné výboje sovětských pilotů.“ — „Pište knihy o největších lidech naší vítězné epochy!“ — „Potřebujeme bojovné sovětské verše.“ — „Rozšlápněme zrádné hady!“ — „Žádáme nelítostnou popravu zrádných psů!“ (Oba články liter. listu v době známých procesů.) — „My všichni hlasujeme pro Stalinovy kandidáty!“ Atd. atd.

Uvažte, že by bylo možno ocitovati nikoli jen dvanáct, ale 50 takových a podobných titulků statí, jejichž obsah je dán výmluvně tím kterým záhlavím. Podobně mohl bych posloužit materiálem z „Litěraturného Sovremennika“, stejně šťavnatým. Je příznačné, a skoro by bylo lze říci: zábavné, jak výzvy, pohrůžky, objednávky a pokyny toho druhu nikoho nepřekvapují, neurážejí, naopak jsou pokládány za cosi zvyklého, samozřejmého. Dnes a denně čteme v československém tisku rozhořčené a rozbolestněné zmínky a úvahy o bědné situaci usměrněného tisku a písemnictví v Německu, v Itálii. Ale nečteme pranic o usměrnění daleko říznějším v Sovětech, trvajícím již na dvacet let. Naopak, pokud co čteme ze Sovětů, z jejich literárního a divadelního života, je to skoro šmahem z vysoce oficielních pramenů, plno pochval, nadsázek, zhusta i strojeného nadšení. A pak se divíme, že leckde v cizině o našem státě, o naší inteligenci se píše, jak jsme zbolševisováni, jak podléháme komunistické ideologii.


Vyšlo v časopise Lumír 20. září 1938.

Vincenc Červinka nebo také Vikentij Osipovič Červinka (1877–1942) byl redaktor Národních listů a překladatel ruské literatury. Za první světové války byl pro odbojovou činnost odsouzen k trestu smrti, ale dostal milost a přes USA odjel na Sibiř, kde se připojil k československým legiím.