Počteníčko: Takový hezký románek

Ondaatjeho rodiče.

Michael Ondaatje se ve své knize Máme to v rodině vrací na rodný Cejlon a pátrá po svých kořenech. Osudy spisovatelových rodičů vypovídají o tom, jak si v období mezi dvěma světovými válkami uměli lidé užívat život, obzvlášť pokud patřili ke koloniální zlaté mládeži na idylickém tropickém ostrově.

 

Námluvy


Když otec ukončil školní docházku, rozhodli se jeho rodiče, že ho pošlou na univerzitu do Anglie. A tak Mervyn Ondaatje opustil Cejlon a připlul do Southamptonu. Složil přijímací zkoušky na Cambridge a o měsíc později sdělil rodičům dopisem dobrou zprávu, že byl přijat na Queen‘s College. Poslali mu finanční prostředky na tříleté univerzitní studium. Konečně začal sekat dobrotu. Doma předtím působil značné problémy a teď se zdálo, že se z těch tropických sklonů ke špatnému chování dostal.

Až o dva roky později, po několika skromných dopisech o úspěšné akademické kariéře, jeho rodiče odhalili, že neprošel ani u přijímacích zkoušek a v Anglii jenom utrácel jejich peníze. Najímal si v Cambridgi luxusní pokoje a jednoduše zlikvidoval akademický prvek univerzity: našel si blízké přátele mezi studenty, četl současné romány, vesloval a vybudoval si pověst člověka, který přesně ví, co je v cambridgeských kruzích zajímavé a stojí za pozornost. Měl se výborně – byl letmo zasnouben s ruskou hraběnkou, dokonce podnikl krátký výlet do Irska, údajně proto, aby bojoval proti rebelům, když byla univerzita přes prázdniny zavřená. O tomhle irském dobrodružství nikdo nevěděl, kromě jedné tety, které poslal svoji fotku, na které s lišáckým úsměvem pózuje v uniformě.

Když se jeho rodiče tu znepokojivou zprávu doslechli, rozhodli se pro osobní konfrontaci, a tak si jeho matka, otec a sestra Stephy sbalili kufry a vypravili se lodí do Anglie. V každém případě mému otci v Cambridge zbývalo už jen čtyřiadvacet dní života na vysoké noze, než rozzuřená rodina neohlášeně stanula před jeho dveřmi. Rozpačitě je pozval dál. Bylo jedenáct hodin dopoledne a on jim mohl nabídnout leda šampaňské. Neudělalo to na ně takový dojem, jak doufal, ovšem velké hádce, na kterou se můj dědeček těšil celé týdny, otupil ostří otcův užitečný zvyk stáhnout se do téměř naprostého mlčení a nikdy se nepokoušet žádný svůj hřích ospravedlňovat, takže se s ním těžko dalo hádat. Místo toho někdy kolem večeře na několik hodin odešel, a když se vrátil, oznámil, že se zasnoubil s Kaye Roseleapovou, nejbližší anglickou přítelkyní své sestry Stephy. Tato zpráva z větší části uklidnila bouři hněvu namířenou proti němu. Stephy přešla na jeho stranu a na rodiče zapůsobil fakt, že se Kaye vyloupla z významné rodiny dorsetských Roseleapů. Nakonec byli všichni spokojení. Na druhý den nasedli do vlaku na venkov, aby Roseleapovy navštívili, a vzali s sebou i otcovu sestřenici Phyllis.

Během týdne v Dorsetu se otec choval bezvadně. Rodiče nevěsty plánovali svatbu. Phyllis dostala pozvání, aby s Roseleapovými strávila léto, a Ondaatjeovi (včetně otce) odjeli zpátky na Cejlon přečkat ty čtyři měsíce do svatby.

Dva týdny po návratu na Cejlon přišel můj otec jednoho dne večer domů a oznámil, že se zasnoubil s jistou Doris Gratiaenovou. Odložená hádka z Cambridge teď propukla na dědově trávníku v Kegalle. Otec byl klidný a s nejrůznějšími komplikacemi, které zřejmě způsobil, si nedělal těžkou hlavu, dokonce se ani nechystal Roseleapovým napsat. Napsala jim Stephy a odstartovala řetězovou reakci korespondence. Jeden dopis dostala Phyllis, po jejíchž plánech na prázdniny byla veta. Můj otec pokračoval ve své taktice pokusit se jeden problém vyřešit vytvořením dalšího. Nazítří se vrátil domů a oznámil, že se dal k Cejlonské lehké pěchotě.

Nevím jistě, jak dlouho znal matku před zasnoubením. Určitě se s ní čas od času setkával při společenských příležitostech ještě před svým oxfordským obdobím, protože jedním z jeho nejbližších přátel byl Noel Gratiaen, matčin bratr. Někdy touhle dobou se Noel vrátil na Cejlon – na konci prvního ročníku ho vyloučili z Oxfordu, protože podpálil svůj pokoj. To bylo, po pravdě řečeno, celkem běžné, ale on zašel ještě o krok dál a snažil se oheň uhasit tak, že vyházel plápolající pohovky a křesla oknem na ulici a potom je odtahal a naházel do řeky, kde potopily tři lodi patřící oxfordskému veslařskému týmu. Nejspíš při návštěvě u Noela v Kolombu se otec poprvé seznámil s Doris Gratiaenovou.

V té době Doris Gratiaenová s Dorothy Clementi-Smithovou tajně nacvičovaly odvážně tance a denně trénovaly. Oběma ženám bylo kolem dvaadvaceti a velmi na ně zapůsobily pověsti o tanci Isadory Duncanové. Asi o rok později už vystupovaly na veřejnosti. V deníku Rexe Danielse je o nich zmínka:


Zahradní slavnost v rezidenci… Seděli jsme s Berthou vedle guvernéra a lady Thompsonové. Na jejich počest se konalo představení skládající se z rozmanitých čísel. Jako první přišel na řadu břichomluvec z Tirukunámalé, jehož vystoupení nemohlo být předem posouzeno, protože přijel pozdě. Byl opilý a začal vyprávět urážlivé vtipy o guvernérovi. Číslo bylo přerušeno a následovaly Doris Gratiaenová a Dorothy Clementi-Smithová, které předvedly kus nazvaný „Tančící mosazné figury“. Na sobě měly plavky a byly potřené zlatou barvou. Byl to nesmírně krásný tanec, ale zlatý nátěr vyvolal u děvčat alergickou reakci a na druhý den jim naskákala příšerná rudá vyrážka.


Můj otec je poprvé viděl tančit v zahradách Deal Place. Jezdil od rodičů z Kegally autem do Kolomba, bydlel v ubikacích Cejlonské lehké pěchoty a spolu s Noelem trávil celé dny pozorováním děvčat při zkouškách. Říká se, že ho okouzlily obě dívky, ale Noel si vzal Dorothy, zatímco otec se zasnoubil s Noelovou sestrou. Spíš aby dělal otci společnost, než pro cokoli jiného, se Noel dal také k Cejlonské pěchotě. Tohle otcovo zasnoubení nebylo tak vítané jako to roseleapovské. Koupil Doris Gratiaenové snubní prsten s obrovským smaragdem a napsal ho na dědečkův účet. Dědeček odmítl zaplatit a otec vyhrožoval, že se zastřelí. Nakonec se na to složila celá rodina.

Otec v Kegalle neměl co dělat. Bylo to příliš daleko od Kolomba a jeho nových přátel. Místo u Cejlonské lehké pěchoty bral jako dočasné, byl to pro něj spíš koníček. Často si uprostřed večírku v Kolombu najednou vzpomněl, že má tu noc službu dozorčího důstojníka, a s autem plným mužů a žen plánujících půlnoční koupání u Mount Lavinie vjel do kasáren, vystoupil ven ve svém večerním obleku, zkontroloval stráže, skočil zpátky do auta plného smějících se a opilých přátel a odjel. Ale v Kegalle byl frustrovaný a osamělý. Jednou mu dali auto a poslali ho koupit nějaké ryby. „Nezapomeň na ty ryby!“ řekla mu matka. O dva dny později dostali rodiče telegram z Tirikunámalé, které leží na kilometry daleko na severním konci ostrova, ve kterém psal, že ryby má a brzy bude zpátky.

Jeho klidný život v Kegalle byl ovšem narušen, když Doris Gratiaenová napsala, že ruší zasnoubení. Telefony nebyly, takže to znamenalo zajet do Kolomba, aby zjistil, co se děje. Ale můj dědeček, rozzuřený tím výletem do Tirikunámalé, mu odmítl půjčit auto. Nakonec ho svezl bratr jeho otce, Aelian. Aelian byl milý a společenský člověk a můj otec byl znuděný a zoufalý. Tahle kombinace se málem ukázala osudnou. Otec do Kolomba v životě nejel přímo. Po cestě leželo několik nocleháren zvoucích k zastavení, a tak byl Aelian donucen každých patnáct kilometrů stavět a dát si drink, neboť byl příliš zdvořilý na to, aby svému mladému synovci odporoval. Než dorazili do Kolomba, byl otec opilý hodně a Aelian trochu a na návštěvu u Doris Gratiaenové už bylo stejně moc pozdě. Otec přinutil Aeliana zůstat v kantýně CLP. Po bohaté večeři a dalších drincích oznámil otec, že teď se musí zastřelit, protože Doris zrušila zasnoubení. Aelian, zvlášť protože byl taky dost opilý, zažil horké chvilky, když se snažil ukrýt veškeré střelné zbraně v budově Cejlonské lehké pěchoty. Druhého dne se problémy vyřešily a zasnoubení bylo obnoveno. O rok později se vzali.


11. dubna 1932


„Na tu svatbu si vzpomínám… Měli se brát v Kegalle a nás tam mělo jet pět v Ernově fiatu. Na půl cesty mezi Kolombem a Kegallou jsme uviděli v příkopu auto a vedle něj kolombského biskupa, o kterém se všeobecně vědělo, že je mizerný řidič. Měl je oddávat, takže jsme ho museli vzít.

Nejdříve se musela pečlivě uložit všechna jeho zavazadla, protože ornát se nesměl pomačkat. Pak ještě mitra a žezlo a takové ty zvláštní boty a já nevím co ještě. A jelikož jsme tam byli tak našlapaní a biskup nemohl nikomu sedět na klíně (a nikdo nemohl dost dobře sedět na klíně biskupovi), museli jsme nechat řídit jeho. Po celý zbytek cesty jsme byli všichni neskutečně namačkaní a vyděšení.“

 

Líbánky


Přebory Tenisového klubu Nuvara Elija skončily a v Kolombu nastaly monzunové deště. Titulky místních novin hlásaly: „Našli Lindbergovo dítě… Mrtvé!“ Sestra Freda Astaira, Adele, se vdala a třináctého prezidenta Francouzské republiky zastřelil nějaký Rus. Malomocní v Kolombu zahájili hladovku, láhev piva stála jednu rupii a kolovaly poplašné zprávy, že hráčky ve Wimbledonu se chystají nastoupit v šortkách.

V Americe se ženy pořád pokoušely ukrást z hrobu tělo Valentina a jedna paní z Kansasu se rozvedla, protože jí manžel nechtěl dovolit, aby bydlela blízko Valentinova mauzolea. Známý impresário C. B. Cochran prohlásil, že „ideální moderní dívka, současná Venuše, by neměla být ani hubená, ani baculatá, ale měla by mít křivky chrta.“ Proslýchalo se, že v Africe ubývá pytonů.

Charlie Chaplin navštívil Cejlon. Vyhýbal se jakékoli publicitě a bylo ho možné spatřit jedině při fotografování a studiu kandyjských tanců. V místních kinech v Kolombu dávali „Ptáčata lásky“, „Přistiženého podvodníka“ a „Zakázanou lásku“. V Mandžusku se bojovalo.

 

Michael Ondaatje se narodil roku 1943 v cejlonském Kolombu, pochází ze zámožné rodiny nizozemsko-sinhálského původu. Od roku 1962 žije v Kanadě, kde vystudoval anglistiku na Torontské univerzitě a pracoval jako vysokoškolský pedagog a spisovatel na volné noze. Jeho nejznámějším dílem je válečný román Anglický pacient, který v roce 1996 zfilmoval Anthony Minghella, snímek získal devět Oskarů. Vedle toho napsal knihy Stůl v koutě, Anilin duch, V kůži lva a autobiografickou koláž Máme to v rodině, obsahující cestopisné pasáže, psychologické úvahy, historické exkursy, básně i tragikomické příběhy z rodinné mytologie.