Strana zelených byla a je běžnou středovou stranou s pravicovým vládním extempore – její levicovost je mediální iluze

Foto Tomáš Koloc

20. a 21. ledna se v České Třebové uskutečnil sjezd Strany zelených, kde byl zvolen nový předseda za Matěje Stropnického, odstoupivšího po volebním neúspěchu v říjnových volbách do sněmovny. Tento text rozvíjí příspěvek delegáta Jiřího Gutha, přednesený v první den sjezdu strany.

Iluze levicovosti strany

V diskusích po neúspěšných volbách do sněmovny v říjnu 2017 jsem víckrát zaznamenal distanci různých členů a činovníků strany a posléze i kandidátů na stranické funkce – pokaždé samozřejmě obojího pohlaví – od údajného obratu strany doleva. Jeden z kandidátů na předsedu, František Vosecký z Prahy 7 (ve volbě později neúspěšný, ale stal se členem předsednictva SZ), v rozhovoru pro server Info.cz doslova uvedl: „Samotný obrat doleva hodnotím negativně.“ Na takové hodnocení by měl jistě právo, ale jaký vlastně obrat? Není to jen iluze, fantom čili slaměný panák?


Minulé volby předsednictva strany

Podívejme se na ten údajný obrat zblízka. Na předminulém sjezdu v pražském Karlíně v lednu 2016 kandidovali na předsedu Petr Štěpánek a Matěj Stropnický a Matěj zvítězil v poměru hlasů 117 : 97. Byl to ale skutečně příznak obratu doleva? Těžko, a to ze dvou důvodů. Za prvé, i když jsou volby tajné, víme, že Stropnického podpořila skupina řekněme konzervativně orientovaných delegátů nejen z Olomouckého kraje. (Ano, i proudy uvnitř zelených se lépe popisují v trojúhelníku socialismu, liberalismu a konzervatismu než na jednodušší pravolevé ose, ale jinak zde budeme používat právě tu.) Za druhé, při volbě první místopředsedkyně zvítězila „pravicová“ Irena Moudrá Wünschová, a to dokonce v poměru 136 : 72 nad Monikou Horákovou. Podle mě zafungoval efekt jakéhosi vyvažování. Nedosti na tom: následovala volba pěti (zbývajících) členů předsednictva strany. I kdybychom nepočítali technokrata (nic ve zlém, technokrati jsou také potřeba, někdy víc než bezbřezí idealisté) Michala Berga, ovšem s určující životní zkušeností podnikatele, tak zástupci „stranické pravice“ (zde i dále v uvozovkách) zdrtili „stranickou levici“ (samozřejmě totéž) v poměru 3:1. V sedmičlenném předsednictvu tedy byli jen dva řekněme doleva orientovaní lidé, Matěj Stropnický a Monika Horáková, mimo jiné inicátorka zaměstnanecké akce Pošťák není pojišťovák. Jediný zaznamenatelný posun doleva tedy byl na pozici předsedy strany (kterým se oproti své předchůdkyni, víceméně středové Janě Drápalové, stal Matěj Stropnický). Ale v rozložení sil na sjezdu zjevně dominovala pravice. Uvědomme si to.


Co se dělo po volbách

Následoval zhruba rok, kdy osoba v čele SZ mluvila o něco „levicověji“ než dříve, to se jistě dá uznat. Jenže už při tvorbě a hlavně po schválení volebního programu (více o něm níže) byl k němu Matěj Stropnický důsledně loajální. Co se týká dlouhodobého programu, tvrdím se vší vážností, že tento základní dokument nebyl nijak zaznamenatelně levicovější než předchozí „patočkovská“ vize ekologické demokracie.

Změnila se za poslední dva roky, tedy během předsednictví Matěje Stropnického praktická politika zelených zastupitelů, radních a starostů na komunální úrovni?

Nevím o tom.

Dostali se snad v roce 2016 v krajských volbách do zastupitelstev krajů představitelé stranické levice na úkor stranické pravice?

Jistě ne.

Je někdo schopen doložit, že volební program SZ byl v roce 2017 znatelně levicovější než v roce 2013 za (dejme tomu…) pravostředového Ondřeje Lišky?

Nevím o tom.

A jako třešničku na dortu bych připomněl výsledky průzkumu agentury Median z posledního týdne před volbami do sněmovny v říjnu 2017. Jako SOCIÁLNĚ CITLIVOU označilo naši stranu (o které se říká, že se za Matějova předsednictví posunula doleva) pouhých 21 % respondentů. Přitom u TOP09 to bylo 17, u ODS 19, ale u lidovců a ANO 33 a u ČSSD dokonce dvojnásobek, tedy dvaačtyřicet procent. Ani veřejnost tedy žádný obrat Strany zelených doleva neviděla. Kde se tedy ta iluze vzala? Napadá mě zatím jen jediné jakž takž logické vysvětlení. Totiž že „stranická levice“ byla po ty dva až tři roky sebevědomější a hlasitější než dříve, zejména před vznikem platformy levicových členů SZ Zelená re:vize. Může ale taková virtualita a dílčí medialita určit obrat celé strany? Myslím, že ani náhodou ne. Zajímavé je, že klamu o levicovém obratu podlehli nejen jeho kritici, ale i někteří příznivci. Myslím, že hlavně proto, že věnovali ohromnou spoustu času a sil programovým diskusím a kampaním pro veškeré volby.


Epilog

Tentýž den, kdy jsem příspěvek, na němž je založen tento text, na sjezdu přednesl, byl předsedou zvolen protivník představitele stranické pravice, Františka Voseckého, jehož cituji v úvodu. Nový předseda Mgr. Petr Štěpánek sice deklaroval „návrat do středu“, ale jak je naznačeno výše, není odkud se vracet. Dlouhodobě stabilní středová orientace českých zelených se snad jen v letech 2007–2010 vychýlila poněkud doprava. Napřed přijala účast ve vládě tzv. panské koalice ODS, KDU-ČSL a SZ, vedené Mirkem Topolánkem (straničtí ministři Martin Bursík, Dana Kuchtová, Ondřej Liška a Džamila Stehlíková, a za SZ nominovaní Karel Schwarzenberg a Michael Kocáb) a v závěru schválila volební program pro volby do sněmovny roku 2010, z něhož připomínám například důchodovou reformu, která měla jen lehce modifikovat podobu systému podle Topolánka a Kalouska.