Konsolidace krajností

Foto: archiv Jan Peknik Kozák Konsolidace krajností, pohled do instalace výstavy. Foto: Jakub Minářů Konsolidace krajností. Jan Peknik Kozák Konsolidace krajností. Jan Peknik Kozák

Pelhřimovská vizionářská kavárna Café PORTO funguje již dlouhodobě také jako galerie s pozoruhodnou dramaturgií propojující vizuální a hudební vystoupení do společně komunikujících celků. Takovou byla i právě skončená výstava Jana Peknika Kozáka.

Od Jendy jsem odposlechl myšlenku ke smyslu vědecko-technologicko-mediálního zkreslení jako podkladu inspirace, který následuje proměna strukturalizací ve „věc“.

Objasněním toho všeho se zdá být životaschopnost věci prokázaná právě obtížnější kunsthistorickou zařaditelností.

Historicky přibližně takto:

Nedá se zde přemýšlet o eklektickém vrstvení v podobě pokročilé postmoderny v duchu sémiotického populismu. Vágně řečeno: Významy obsažené v díle nerozehrávají obarvený příběh. Zdá se, že Jendův umělecký výpad je útokem na tradici modernismu, ale i na tradici postmodernismu, ale vlastně i na následující altermodernismus. Počáteční myšlenkový výpad primárně existenciálního charakteru, tak dlouho umělcem podržený, daleko a hluboko v souběhu vznikání díla, až se nám zjevuje obava z neumětelství či z potlačení soudobých estetizací provedení. Obava dále prohloubena neiluzorním, tedy nepojmenovatelným vyprávěním, též nefigurálním.

I když jedna figura by tu byla: Síla hry. Hra hledající další nové, podobně se projevující nepojmy, krajnosti (krajní a okrajové přechody mezi subjektem a nefaktickou realitou).

Krajnost nasměrovaná na bezbarvost či barevnou šeď, vyměšování.

„Oknem obrazu“ vymezená plocha konsolidující takovéto nihilizované krajnosti.

Jen škoda, že pozorovatel také vnímá okem.

Ale člověk vnímá okem.

A Jenda zapojil i vizuální otázky.

Všude mnoho otázek pro vnímavou hmotu člověk a jeho orientační senzory.

Oko, hmat, chce se přidat čich a mnoho dalších pudů, ale nikde nedojde k ideologicky jednoznačnému uchopení.

Již zmíněné neumětelství nakonec přebírá formu skicovité materializace ve většině případů dosahující precizních okrajů díla. Okrajová strata obalující tak pevné jádro původního myšlenkového výpadu. Jádro nedovolující nám se vyjádřit, neboť autenticita žije. Žije možná vně, možná uvnitř. David Lynch by svým typickým gestem chvějících se prstů diskutoval onen fenomén černého otvoru v záchodové míse.

Provedením je tedy důkaz tak přesvědčivý jako živočišný výtrus, ve větším měřítku láva, oboje plnohodnotně průkazný odkaz vnitřku. Opět odkaz k jakési původní autorově myšlence.

Důkaz čeho? Sémiotika čeho? Všichni dobře víme čeho, reality zbavené iluze. Ale raději ji spláchneme, odstřihneme, vyhodíme, zakopeme, delete.

 

Konsolidace krajností, Café PORTO, Pelhřimov, 5. února – 1. března 2018